Zdravíme vážené čtenáře Katolických novin a při pondělku pokračujeme v rozhovoru s papežem Lvem XIV., který nejvyšší pontifik poskytl redakci Crux Now Media. Tentokrát o synodalitě.
Mnoho lidí má potíže porozumět pojmu synodalita, když o ní František mluvil a konal synodu. Jak synodalitu chápete Vy? Jak byste ji definoval?
Myslím, že synodalita je postoj, otevřenost, ochota chápat, že — pokud mluvíme o církvi — každý jeden člen církve má hlas a úlohu, kterou má sehrát, a že skrze modlitbu, reflexi, prostřednictvím metody, která byla použita na nedávné synodě a které se říká „rozhovor v Duchu“, ale i různými dalšími způsoby, totiž skrze dialog a vzájemný respekt, je možné lidi sbližovat a chápat, že tento vztah, tato vzájemná interakce, toto vytváření příležitostí k setkání je důležitým rozměrem toho, jak žijeme svůj život jako církev.
A někteří lidé se tím cítí ohroženi. Někdy mohou mít biskupové či kněží pocit, že synodalita jim vezme jejich autoritu.
Ale o tom synodalita není — a možná je i jejich představa o vlastní autoritě poněkud zkreslená, mylná. Myslím, že synodalita je způsob, jak popsat, že se můžeme setkávat, tvořit společenství a hledat jednotu jako církev — aby to byla církev, jejímž hlavním zaměřením není institucionální hierarchie, ale spíše vědomí, že my společně jsme církev, a že každý — ať už kněz, laik, biskup, misionář, rodina — má své specifické povolání, které mu bylo dáno, má svou úlohu a něco, čím může přispět, a společně hledáme cestu, jak jít dál a kráčet společně jako církev.
Je to tedy — opět — postoj, který podle mě může dnešnímu světu hodně dát. Myslím, že pokud jsme před chvílí mluvili o polarizaci, pak je synodalita jakýmsi protilékem.
Myslím, že toto je způsob, jak se postavit některým z největších výzev, které dnes ve světě máme — a říci: pokud nasloucháme evangeliu, pokud nad ním společně rozjímáme a pokud se snažíme jít kupředu společně, naslouchajíce jeden druhému a pokoušejíce se rozpoznat, co nám dnes Bůh říká, pak z toho můžeme mnoho získat.
A proto velmi doufám, že proces, který — chcete-li — začal dávno před poslední synodou, alespoň v Latinské Americe (a mluvím zde jen o své zkušenosti), a do kterého latinskoamerická církev skutečně přispěla evropské církvi, že tento proces má velkou naději, pokud dokážeme navázat na zkušenost posledních několika let a hledat způsoby, jak být církví společně — ne abychom se snažili proměnit církev v jakousi demokratickou vládu (protože když se podíváme na mnohé státy dnešního světa, demokracie rozhodně není dokonalým řešením všeho — alespoň ne tak, jak se dnes se svými omezeními projevuje), ale abychom respektovali a chápali život církve takový, jaký je, a řekli si: musíme to dělat společně.
A myslím, že to nabízí církvi velkou příležitost — i příležitost k tomu, aby se mohla zapojit do dialogu se zbytkem světa, což je podle mě něco, co sledujeme už od Druhého vatikánského koncilu.
Zdroj: rozhovor pro Crux Now Media, YouTube
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
