Rozhovor s otcem Štěpánem Filipem OP – vyučujícím teologii na různých učilištích – k zítřejšímu svatořečení:
Otče Štěpáne, v neděli se chystá svatořečit papež Lev XIV. dva mladé blahoslavené, dva mladíky – Piera Giorgia Frassatiho a Carla Acutise. Můžeme Vás poprosit, abyste nám oba světce představil? A začněme u dříve narozeného.
– Pier Giorgio Frassati se narodil v Turíně ve velmi bohaté a významné rodině. Jeho otec byl spíše volnomyšlenkář, majitel deníku *La Stampa*. Pier Giorgio však vyrůstal spíše pod vlivem své matky a stal se zapáleným věřícím. Byl upřímně zbožný a pomáhal potřebným. Zemřel velmi mladý – 4. července 1925, ve věku 24 let, poté, co se nakazil dětskou obrnou během návštěvy nemocných.
Jaká byla jeho duchovní cesta?
– Byl dominikánským terciářem a přijal jméno bratr Girolamo na počest dominikána Girolama Savonaroly. Dominikáni se mu líbili, protože tam byla určitá volnost, a to pro něho bylo důležité. Velmi často chodil na mši svatou, pravidelně se zpovídal, miloval Pannu Marii a putoval na mariánské poutní místo Oropa v horách nad Turínem. Jeho duchovní život byl intenzivní a hluboký. U nás vyšel brzy po jeho smrti životopis od Dona Cojazziho (Krystal, Olomouc 1947), v 90. letech pak životopis od italského autora Paola Rissa.
A jaké bylo jeho působení mezi mládeží? Víme, že to byl obdivovatel hor.
– Byl velmi oblíbený. Byl otevřený, živý, měl rád své vrstevníky a přiváděl je k Bohu nenásilným způsobem. Také byl horolezcem – často je zobrazován s dýmkou v ústech na horách (tu na fotografii při blahořečení odstranili, což nebylo úplně dobré). Jan Pavel II. ho označil za „mladíka blahoslavenství“, což se stalo jeho známým přízviskem.
Byl velmi oblíbený pro sv. Jana Pavla II., víme proč?
– Frassati má, myslím, polské kořeny a oba byli milovníci hor. Rád bych připomenul, že na Slovensku právě vydávají vzpomínky rodné sestry Piera Giorgia Frassatiho.
Nyní k Carlu Acutisovi – co byste o něm řekl?
– Carlo Acutis je velmi zajímavá postava. U něj se ukazuje, jak svatost je mnohdy opravdu darem shůry. Pocházel, podobně jako Pier Giorgio Frassati, z velmi dobře situované rodiny, která však nebyla nijak zvlášť náboženská. Ke katolické víře ho vedla polská chůva, což v něm našlo velmi dobrou půdu, takže to vzklíčilo. Carlo byl mimořádně inteligentní, stal se hluboce věřícím křesťanem, s velkou úctou k Eucharistii a k Panně Marii. Byl otevřený, pomáhal bezdomovcům i svým spolužákům. V tom jsou si velmi podobní s Pier Giorgiem Frassatim: upřímná, radostná a hluboká zbožnost, především eucharistická a mariánská, ale zároveň pomoc potřebným bližním.
Možná to naši čtenáři nebudou úplně vědět, ale Carlo Acutis má také dominikánské kořeny. Můžete o tom něco říci?
– Ano. Jeden jeho prastrýc z matčiny strany byl dominikánem a biskupem na jihu Itálie. Zároveň je zajímavé, že se Carlo na první svaté přijímání připravoval podle knihy *Dialog o eucharistii*, kterou napsal dominikán Roberto Coggi OP. Tato kniha, vydaná v Boloni (Edizioni Studio Domenicano), zpracovává traktát teologické sumy sv. Tomáše Akvinského o eucharistii formou dialogu. Carlo tak získal solidní, dá se říci tomistický teologický základ už ve velmi malém věku, což právě ukazuje na jeho mimořádnou inteligenci.
Byl známý také svou prací s eucharistickými zázraky, je to tak?
– Ano. Carlo katalogizoval eucharistické zázraky, sestavil webovou stránku a putovní výstavu, z níž vznikla i kniha. Podobně shromažďoval informace o mariánských zjeveních – tak vznikla také výstava i kniha. Všechny tyto aktivity ukazují jeho hlubokou eucharistickou a mariánskou zbožnost. Otec Roberto Coggi napsal k jeho knize o eucharistických zázracích předmluvu, kde vysvětluje tyto jevy na základě sv. Tomáše.
Zmínil jste sv. Tomáše Akvinského – jak on vysvětloval eucharistické zázraky?
– Sv. Tomáš se jim věnoval ve své Summa theologiae. Už v jeho době byly známé. Osobně byl přítomen u zázraku v Bolseně, když pobýval v Orvietu. Papež Urban IV. ho tehdy pověřil, aby složil liturgické texty k novému svátku Božího Těla. Tomáš vysvětloval, že tyto zázraky nejsou samotnou podstatou Eucharistie, ale znamením, které Bůh dává, aby lidé hlouběji uvěřili v reálnou přítomnost Krista v Eucharistii.
To byl ten zázrak v Bolseně, který se stal proboštu Vyšehradské kapituly pražské?
– Ano, přesně. Tento zázrak je spojen právě i s našimi zeměmi. Svatý Tomáš se snaží tento zázrak vysvětlit: Když se ukáže v Eucharistii nějaká část, např. srdeční tkáně, tak to neznamená, že když kněz pronáší proměňující slova nad Eucharistií, tak se chléb proměňuje v nějakou část srdeční tkáně. Jak víme, podstata chleba se proměňuje v podstatu Kristova těla. Celý Kristus je tam přítomen na způsob podstaty. Takže zde vzniká pouze určité znamení, které Bůh takto působí, a které není samotným obsahem Eucharistie, protože tím je samotný Kristus. Ale právě toto znamení velmi výrazně odkazuje na tajemství Eucharistie a pomáhá lidem, aby toto tajemství přijímali s živou vírou. Jsou to motivy věrohodnosti pro přijetí víry v Eucharistii, ve skutečnou přítomnost Ježíše Krista.
Můžeme tedy říci, že jde při proměňování o zázračné zachování podoby chleba. I když to chleba není, a je to pak Kristus živý. Podobně u eucharistických zázraků se jedná o podobu masovou nebo krvavou, která je zázračnou podobou, ale odkazuje k té skutečné přítomnosti Ježíše Krista.
– Ano, přesně tak. Protože pod způsobem chleba a vína není přítomna část srdeční tkáně, pod ní je přítomen celý Kristus. Kristus, živý Kristus. Ale právě tyto eucharistické zázraky odkazují na reálnou přítomnost Krista v Eucharistii.
Víme, že tyto eucharistické zázraky vedou také protestantské pastory a biskupy k uznání reálné přítomnosti Ježíše Krista v Eucharistii a ke vstupu do Katolické církve. Na druhou stranu nás eucharistické zázraky mohou vést k většímu uvědomění toho, že trvání chlebovitosti po proměňování je také zázračné, je tomu tak?
– Určitě. Dá se takto pěkně vyložit, že podoby chleba a vína, které po proměnění nemají podstatu, která by je nesla, přesto zůstávají zachovány v existenci. A jediná možnost, jak vlastně tyto způsoby chleba a vína mohou být zachovány v existenci, je ta, že je Bůh v té chvíli v existenci udržuje. Když nemají podstatu, která je nese, tak co jiného by mohlo způsoby chleba a vína udržovat v existenci, než samotný Bůh.
To je zajímavé. Dobře, chtěl byste, otče Štěpáne, ještě na závěr našim čtenářům dát jakési shrnutí svatořečení, které nás čeká v neděli? Co vlastně pro život církve, ale i pro každého z nás, mohou tito dva svatí znamenat?
– Jsou to velcí světci, kteří nás odkazují k pramenům naší křesťanské a katolické identity – k Eucharistii a k Panně Marii. Když je člověk zakořeněn v těchto tajemstvích, dokáže s upřímností sloužit druhým – a to je velká věc. To vidíme jak u Frassatiho, tak u Acutise.
A přidám osobní zkušenost: byl jsem u hrobu blahoslaveného Piera Giorgia Frassatiho v turínské katedrále a také u hrobu blahoslaveného Carla Acutise v Assisi. I když byl hrob Carla uzavřen, vyzařovala z něj velká duchovní síla. To potvrzují i mnozí další poutníci. A zde se také naplňují slova Pierra Giorgia Frassatiho: „Den mé smrti bude nejkrásnějším dnem mého života.“
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
