2. neděle adventní (A)
1. čtení Iz 11,1–10
2. čtení Řím 15,4–9
Evangelium Mt 3,1–12
Na Pána nelze čekat bez Písma
Když svatý Pavel psal svůj největší list do Říma, neměli křesťané ještě ve své Bibli Nový zákon jako my. Když tedy vybízí, „abychom z Písma čerpali vytrvalost a povzbuzení, a tak měli naději, (Řím 15,4), má na mysli starozákonní knihy. Se sepsáním Nového zákona ale apoštolova výzva nezastarala. I my potřebujeme proroky, žalmy a další dávné texty, ve kterých k nám stále promlouvá živý Bůh. Starý zákon učí čekat na veliké Boží dary. Celé generace izraelského lidu naučil čekat na Mesiáše. Bez schopnosti správně čekat, nebo lépe „vyhlížet“ Pána hrozí nebezpečí, že ho mineme. Že půjde kolem nás, a my ho prostě neuvidíme. A tak mineme svou životní příležitost – věčnou spásu, plný život.
Podstata liturgického adventu je, jak se mi zdá, právě v ochotě učit se čekat. To, co se spojuje s adventem všude kolem nás, je jakýsi „anti-advent“. Proč čekat na zpěv vánočních písní až do Vánoc? Proč se teď omezovat v mlsání a s cukrovím a mandlovou vánočkou s rozinkami čekat až do svátečních dnů? Proč nekráčet ukázněně s Izraelem vstříc Pánu, který sám rozhoduje, kdy chce vstoupit do mého života? Život víry se zakládá na poslušnosti rytmu, který určuje Pán. Dobře to vyjadřuje oblakový sloup na poušti, který určoval Izraelitům, kdy setrvat na jednom místě a kdy se vydat dál na cestu.
Pán nám dává ve svém slově pokrm, který činí naše čekání radostným a smysluplným. Mluví v něm jako ženich ke své snoubence, která je šťastná, když ho slyší, i když ještě nevstoupila do jeho věčného objetí. Slova Písma mají moc denně rozeznít srdce toužebným očekáváním. „Hlas mého milého! Hle, právě přichází“ (Pís 2,8). Otevřme si každý den Bibli a tiše naslouchejme, nic víc. Pán mluví o naději.
Proutek ovívaný větrem
Veliká prorocká slova byla často inspirována díky dobré pozorovací schopnosti Božích mužů. Prorok Jeremiáš například slyšel Boží slovo při pohledu na rozkvetlou mandloňovou větévku nebo na hrnec s vařící se vodou (Jer 1,11–13). Podobně byl asi inspirován Izaiáš k velkému proroctví o Božím Duchu spočívajícím na výhonku z Jesseova pařezu (Iz 11). Představme si zpustošenou zem. Dřívější stromy jsou srovnány se zemí, ale jejich ukryté kořeny jsou stále schopny dát stromu nový život. Jeden takový „prut“ vyčnívá do krajiny, a protože je nápadný, stane se orientačním bodem pro cestující, vojáky nebo karavany poutníků. Nový výhonek je navíc z různých stran ovíván větrem. Pro vítr, stejně jako pro „ducha“, a to i Božího „Ducha“, používá hebrejština stejné slovo ruach. Z prostého obrazu mladého výhonku, ovívaného větry, vyčnívajícího jako „korouhev“ národům (Iz 11,10; v liturgickém překladu „znamení“), které coby rozcestník určuje další správný směr cesty, vyrůstá prorocký obraz Mesiáše. Výhonek z prastaré Davidovy královské linie je zcela utvořen Duchem svatým už v matčině lůně: „Duch Svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní“ (Lk 1,35). A bude na něm spočívat sedmerý Duch Boží – od moudrosti po bázeň před Bohem. To je další adventní úkol: hleďme na Krista, dychtěme po pomazání jeho Duchem a naberme opět jasný směr života podle něj. On mi na rozcestí, kde možná právě stojím, ukazuje, kudy vede správná cesta.
Křtitel se sekerou
Jan Křtitel patří k adventu vedle Panny Marie jako nikdo jiný. Byl to zcela muž naslouchající Božímu hlasu. V poušti se sám stal jakýmsi předvojem „výhonku“ Davidova. Matoušovo evangelium shrnuje jeho kázání do slov: „Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království“ (Mt 3,2). Není náhodou, že stejnými slovy pak u Matouše vyjadřuje základní zvěst i Ježíš (Mt 4,17) a ukládá to svým učedníkům na misii (Mt 10,7). Mezi Janem, Ježíšem a jeho apoštoly je jednota. Kážou totéž, protože jsou poslušni Božímu hlasu. V této jednotě, která vyjadřuje jednotu celého Písma, je síla Božího slova. Lze se na ně zcela spolehnout.
To slovo je mocné. Jan mu zasvěcuje celý život, jak to vyjadřuje i jeho vnější vzezření: s důvěrou žije z prostředků, které mu poskytuje poušť. To slovo je ve spojení s Janovým svědectvím tak mocné, že vytáhne z pohodlí domova a z bezpečí měst obyvatele širokého okolí. Totéž slovo má i dnes sílu změnit tvoje zaběhlé návyky, otřást falešnými jistotami a očistit tě od zkostnatělých – vnitřních i vnějších – stereotypů. To slovo je sekera (Mt 3,10), ano, dokonce ostrý dvousečný meč, pronikající do hlubin lidského nitra (srov. Žid 4,12–13). Jan v přípravě na Kristův příchod vystavuje náš život soudu. Boží slovo opravdu působí soud. Tomu nelze uniknout a žádným způsobem se z něj vymluvit. Je projevem farizejství některých dnešních křesťanů, když tvrdí, že Bůh nesoudí, a popírají, že ten, kdo nenese dobré ovoce, „bude poražen a hozen do ohně“ (Mt 3,10). Janova přípravná škola je pro každého z nás nezbytná, abychom unesli Kristův křest Duchem Svatým. Ten je mnohem mocnější. Je milý a líbezný, „něžný přítel duše“, jak praví svatodušní sekvence. Ale nesmiřitelný ke všem plevám. Buďme k plevám života bez Krista nesmiřitelní také my. Pak zakusíme, jak je oheň Ducha Svatého milý a příjemný.
J. M. doc. Jaroslav Brož, Th.D. S.S.L. je katolický kněz a vysokoškolský pedagog
Obrázek: redakce
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!