- neděle adventní (A)
- čtení Iz 7,10–14
- čtení Řím 1,1–7
Evangelium Mt 1,18–24
Biblická čtení 4. adventní neděle mohou být prověrkou, jak jsme na cestě ke Kristu již dozráli. Dovolme si krátce před vánočními svátky krátký examen – pohled na svůj život v Božím světle.
Achaz: nebudu Boha obtěžovat
Když chtěl apoštol Pavel stručně vyjádřit, co je charakteristické pro židovskou zbožnost, prohlásil: „Židé si žádají znamení“ (1 Kor 1,22; Český liturgický překlad překládá nepřesně „Židé si totiž přejí zázraky“). A sám Ježíš dostane v Kafarnaum otázku: „Jaké tedy ty děláš znamení, abychom ho viděli a uvěřili ti?“ (Jan 6,30). V tomto světle zní až neuvěřitelně, když Bůh skrze Izaiáše dává judskému králi Achazovi nabídku: „Vyžádej si znamení“ (Iz 7,11). To, co by za jiných okolností mohlo být pokoušení Boha, aby dokázal, že je mocný a že o nás, lidi, stojí, je zde Bohem nabízeno jako něco žádoucího. Jako by ústy Achaza jeruzalémský lid rezignoval na to, že chtějí jít dál Boží cestou. Judsko s Jeruzalémem byly tehdy v obtížných politických okolnostech: mají uzavřít smlouvu se severními sousedy proti mocnému asyrskému králi nebo bude strategičtější podrobit se východní velmoci a každoročními dávkami si u ní koupit mír a klid? Někdy nejsou politická – ale i rodinná, profesní či vůbec osobní – rozhodnutí snadná. Rádi bychom si situaci vyhodnotili a potom rozhodli sami. Ale Bůh se nabízí, že může do našeho života vstoupit a vést ho podle svého plánu. Nabízí znamení – to není magie, zotročení, osudové určení. To je jasný ukazatel směru na rozcestí. I když se král Achaz musí rozhodnout sám, Boží znamení mu dá v jeho bázlivosti a rozkolísanosti pevnost. V prvním sledu dává posilu jemu: obraz královské matky, která počne dítě, přináší ujištění, že Achazovo vladařské postavení je pevné a že davidovská dynastie bude zajištěna i v jeho potomcích. Duch Svatý ale záměrně inspiroval toto proroctví v poetické a symbolické řeči. Tím zůstává otevřeno pro budoucnost a celého naplnění se mu dostává až v Marii a jejím synu Ježíši, jak potvrzuje evangelista Matouš v úryvku této neděle (Mt 1,22–23). Jméno „Emanuel“ – „Bůh s námi“ – lze těžko přiřadit některému z judských králů; čekalo tak na své naplnění v Ježíši.
Pavel: poslušnost víry
Možná se ptáme, čím přispívá k celkovému obrazu poslední adventní neděle začátek Pavlova Listu Římanům. Především shrnuje jedno velké adventní téma, když mluví o evangeliu (radostné zvěsti), které „Bůh už předem slíbil ústy svých proroků ve svatém Písmě“ (Řím 1,2). Bůh ze své strany příchod Syna dobře připravil. A podobně jedná, když připravuje příchod Krista do každé lidské duše. Svatá Písma měla a mají jeden významný úkol: naučit vnímavosti na Boží hlas a jeho znamení (viz 1. čtení) a poslušnosti vůči nim.
Je to vlastně jen List Římanům, který dvakrát obsahuje spojení „poslušnost víry“ (Řím 1,5; 16,26; řecky hypakoé tés pisteós). Náš liturgický překlad to trochu rozostřil, když mluví o „ochotném přijetí víry“. Ve skutečnosti je to ale poslušnost, kterou by dnes někteří ze současného křesťanství rádi odsunuli do „temného středověku.“ Znamená to, že Ježíšův učedník přijal autoritu Božího slova, které je normou a pramenem jeho života. Boží slovo nelze ohýbat ani se z něho vykrucovat. Naopak, poslušností víry „se celý člověk svobodně odevzdává Bohu tím, že se ‘rozumem i vůlí plně podřizuje zjevujícímu Bohu’“ (Dei verbum 5; citace 1. vat. koncil, Dei Filius, 3. kap.).
Apoštol dokonce poslušné přijetí nároků evangelia nazývá „obětí“, když své kázání evangelia přirovnává úkonu kněze, konajícího „posvátný úkon, aby se tak pohané stali milou obětí, posvěcenou od Ducha Svatého“ (Řím 15,16). I v této souvislosti pak mluví o „poslušnosti pohanů slovem i skutkem“ (Řím 15,18; liturgický překlad má na tomto místě opět „ochotné přijetí víry“).
Tak jsme připraveni na rozhodnutí Josefa, Mariina manžela, v evangeliu.
Josefe, neboj se spolupracovat s Bohem
Matoušovo evangelium nás zpravuje o tom, že vedle Panny Marie také její snoubenec Josef potřeboval navštívení anděla, aby mohl přijmout svoje místo v Božím plánu.
Již v rané církvi vznikly tři různé výklady Josefových „pochybností“ nad zjištěním, že jeho snoubenka Maria je těhotná.
a. Teorie podezření
Josef podezříval Marii z cizoložství a zamýšlel, že se s ní úředně rozvede. Jestliže chtěl spravedlivý muž propustit svou nevěrnou manželku, židovský zákon vyžadoval, že musí být ukamenována. Zdá se, že v době vlády Římanů v Palestině tento trest nebylo snadné uskutečnit (viz nutnost Pilátova rozhodnutí v případě Ježíše). Nicméně Josef podle evangelia zamýšlí propustit Marii „tajně“. Tuto teorii zastávají různá apokryfní evangelia a četní církevní otcové.
b. Teorie ohromení
Svatý Josef byl z Mariina těhotenství ve zmatku a ohromení, nepochyboval ale o její nevinnosti. Je v šoku a neví, co má udělat. V tomto zmatku se rozhodne Marii propustit. Známý novozákonní badatel jezuita Ignace de la Potterie upozornil na to, že známkou Josefova zmatení je jeho záměr rozejít se s Marií „tajně“. Jak lze ale učinit tajně to, co bylo veřejným právním úkonem? Tuto teorii zastávalo mnoho církevních otců a je známá jako „Josefovo pochybování“.
c. Teorie úcty
Josef zjistil, že Maria je těhotná, ale vůbec nepochyboval o její čistotě a nevinnosti. Pochyboval naopak o tom, že on sám je hodný a schopný, aby se postaral o matku a dítě. Věděl, že Maria patří Bohu a že její těhotenství je velké Boží tajemství, kterému on nemůže být nablízku. Proto se rozhodne se s ní v klidu rozejít – ze spravedlnosti před Bohem a z úcty k Marii. Je rozhodnut vycouvat, než aby vyjevil Boží tajemství. V případě této teorie Josef už před svým snem nejen ví, že jeho snoubenka je těhotná, ale také jasně tuší, že tu má co do činění s Božím tajemstvím. Andělova slova je pak třeba chápat jen jako potvrzení a projasnění jeho tušení. Pak místo překladu „vždyť dítě, které počala, je z Ducha Svatého“ je třeba číst: „Ano (ve smyslu: tak, jak tušíš), dítě, které počala, je vskutku z Ducha Svatého“ (takto navrhuje I. de la Potterie). Tuto teorii zastávali někteří církevní otcové a po nich mnoho svatých, teologů a mystiků ve středověku.
Josef byl povolán žít denně s Božím tajemstvím. Přistupoval k němu s bázní, ale po Božím ujištění – v poslušnosti andělovu slovu – svoji cestu přijal.
Jak je to s mým životem ze křtu? Jak si uvědomuji velikost Boha přebývajícího v mém srdci skrze milost? Prosme o dar bázně Boží a zbožnosti.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!