Amuzikálnost při duetu vadí
Mnoho lidí si v dnešní postmoderní době myslí, že pokud věří v Boha, obejdou se bez synagogy, sboru či kostela. Kalifornský rabín David Wolpe v této souvislosti používá příměr ke kytici řezaných květin: kytice je sice nejdřív krásná a pěkně voní, ale potom časem zvadne. Jak dlouho vydrží bez půdy, která květy vyživuje?[1] V naší době však ztrácejí svou živnou půdu nejen jednotlivci, ale i celé komunity.
Proto se mne velmi dotýká, když někteří lidé chtějí stále znovu a znovu diskutovat o kněžském svěcení žen v katolické církvi. Tak Tomáš Halík radí v Dopisech papeži, jak by měl papež vlastně myslet: „Argument, že Ježíš si k apoštolské službě – před dvěma tisíci lety v docela jiné kultuře – vyvolil pouze muže, mne nepřesvědčuje. Nemohli bychom namítnout, že si vyvolil také jen obřezané Židy? Odkud jsme tedy vzali právo světit Římany, Američany a Japonce?[2]“ Halík zde spojuje otázku „pouze Židé“ s otázkou „pouze muži“. Tu první vyřešili již oni Ježíšem vyvolení obřezaní Židé, tedy, že hlásání evangelia směřuje ke všem národům lidmi ze všech národů. Řešit druhou otázku nebylo potřeba, protože ji vyřešil přímo Ježíš – kdyby si mezi apoštoly nevyvolil pouze muže, jistě bychom dnes i my světili také Římanky, Američanky a Japonky. Ježíš ve vztahu k ženám bořil mnohá dobová tabu, a přesto si vybral pouze muže. Takže to jistě má svůj význam. Pro mě je však zásadní zejména Halíkovo tvrzení o „docela jiné kultuře“, jakoby mimochodem zde totiž prozrazuje, kde mu v celé věci uniká podstata.
Podobným směrem směřuje své snahy o stálé vyvolávání diskusí na téma svěcení žen salesián Zdeněk Jančařík ve svém knižním rozhovoru s nedovoleně a neplatně „vysvěcenou“[3] Ludmilou Javorovou pod názvem Ty jsi kněz navěky. Jenže k názvu již nepřidal biblické pokračování „podle Melchizedechova řádu“, podle něhož byli svěceni vždy jen muži.
Halíka i Jančaříka překračuje Tomáš Petráček, historik a kněz hradecké diecéze, když ve svém svérázném výkladu vybraných aspektů církevních dějin pod názvem Křesťanství ve víru kulturních válek píše: „Domnívám se, že i ty nejodvážnější katolické vize, tedy svěcení ženatých mužů a svěcení žen, neodpovídají skutečným potřebám a výzvám doby… Proto lze klást otázku, zda nenastal ve vývoji církve čas na zásadní demokratizaci přístupu ke kněžské službě, která by nebyla než skutečně důsledným domýšlením skutečnosti, že už v rámci křestního obřadu je každý katolický křesťan pomazán posvátným olejem na kněze, proroka a krále…“[4] Jinými slovy, podle tohoto kulturního válečníka má být církev „demokratizována“ až k úplnému zrušení služebného kněžství a hierarchie. Angažovaně také vytvořil nový pojem „dvojpapežství“ Jana Pavla II. a Benedikta XVI., který používá k zarámování svého výkladu jejich pontifikátů. Od historika znalého církevních dějin je to pozoruhodná slovní dekonstrukce.
Rovněž hodnocení pontifikátu papeže Františka vidí pozitivně tam, kde Františkova stanoviska jsou v souladu s jeho názory, zatímco např. Františkovo negativní hodnocení genderové ideologie příliš nepřijímá. Gender je podle Petráčka „solidní teorie“.[5] Škoda, že nezmiňuje, že papež František ji naopak kritizoval tak silně, že ji odsoudil spolu s negativními jevy jako jaderná válka nebo genetická manipulace.[6]
Co s tím? Když jsem četl Petráčkovu knihu, vzpomněl jsem si na knihu slovenského sociálního antropologa Juraje Buzalky Postsedliaci. Autor zde rozvíjí tezi o postsedlácké mentalitě Slovenska, kterou bychom však mohli vztáhnout na většinu Evropy, včetně Česka[7]. Nakonec zdravý selský rozum přece rádi oceňujeme všichni.
Uvědomil jsem si však, že minimálně část českého kléru můžeme v jisté analogii považovat zase za posthusity. To historické dědictví českého vzdoru proti církevním autoritám tu prostě geneticky je. Je tato mentalita specificky česká? Ano i ne, rozhodně však není nová. Již evangelia popisují Ježíšovo vyjádření k setkání s politickými aktivisty:
Čemu připodobním toto pokolení? Je jako děti, které sedí na tržišti a pokřikují na své druhy: Hráli jsme vám, a vy jste netancovali; naříkali jsme, a vy jste nelomili rukama.‘ Přišel Jan, nejedl a nepil – a říkají: ‚Je posedlý.‘ Přišel Syn člověka, jí a pije – a říkají: ‚Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků!‘ Ale moudrost je ospravedlněna svými skutky.“ (Mt 11: 16-19).
Radit veřejně a knižně z Prahy papeži je tedy jistě pozoruhodný počin. Ovšem ve skutečnosti čeští posthusité kritizují prakticky každého papeže a každého biskupa, když netancuje podle toho, jak pěkně hrají. A na svých spanilých jízdách po českých a moravských městech, často v rámci aktivit České křesťanské akademie, naříkají, že všichni nad svými biskupy nelomíme rukama.
Vidím dva hlavní aspekty této jejich hry. První je nesporně otázka poslušnosti. Toto české slovo je odvozeno od schopnosti slyšet a jednat „po“ slyšeném, v souladu s tím, co se slyší. V otázce vztahu žen a kněžství je vhodným průvodcem učením katolické církve kniha Sáry Butlerové Katolické kněžství a ženy[8], která byla nedávno přeložena do češtiny. Obsahuje odpovědi na většinu souvisejících otázek, protože americká diskuse samozřejmě předchází tu českou zpravidla nejméně o několik let. Tak například výše uvedenou „Halíkovu“ otázku „Proč nesvětíme na kněze pouze židovské muže“ z knihy vydané v r. 2024 uvádí a odpovídá Butlerová v knize vydané původně v r. 2007 jako námitku č. 10. To jen abychom si udělali představu o originalitě myšlenek našich posthusitů a o významnosti jejich dopisování papeži.[9]
Proč bychom však vůbec měli v otázkách víry naslouchat posthusitským hlasům více než těm papežským? V tématu je totiž skryta i otázka moci: Boží království naštěstí není demokracií, skutečně nám nejde o „demokratizaci přístupu“. Nemusíme dávat hlas biskupům a papežům, které by někdo dostal na volební lístek a knižně zpopularizoval jejich schopnost dobře tančit nebo jinak zaujmout. Když papež říká, že církev nemá žádné oprávnění světit ženy na kněze[10], je to přeci jen pro debatu podstatnější, než co se k tomu napíše o pár desítek let později právě v Praze.
Druhý aspekt je však pro mne významnější. Židovské kořeny rodiny své matky jsem objevil až jako dospělý muž. „Ó Bože, vše nám prodáváš za cenu našeho vlastního úsilí“, stýská si Leonardo da Vinci, a já teprve postupně a s námahou odkrývám význam těchto kořenů pro svůj vlastní život.
Židovskou tradici vnímal jako obohacující i právě Jorge Bergoglio, který představil základní východiska svého pontifikátu v knize O nebi a zemi dříve, než se stal papežem Františkem. O kněžství říká: „V katolické církvi nemohou ženy vykonávat kněžství, protože v křesťanství je nejvyšším knězem muž, Ježíš… Podle teologicky podložené tradice vykonává kněžskou službu muž… Kristus uzavírá sňatek s církví, se ženou.“ V nejlepší české cimrmanovské tradici se tedy můžeme právem ptát: „Dvojpapežství? A není to málo, Tomáši Petráčku?“
Ani trojpapežství by však nevystihovalo realitu. Františkův přítel rabín Abraham Skorka v uvedené knize, knižním dialogu s Bergogliem, totiž vysvětluje: „Křesťanství převzalo funkci kněze z hebrejské Bible. Podle ní se kněžství předává po otcovské linii. Ale židovství se naopak předává po linii mateřské… Také v našem vyznání příslušelo kněžství mužům. Ale dnes máme učitele, ne kněze.“[11]
K tomu je dobré vnímat i pohled pařížského kardinála Jean-Marie Lustigera. Eucharistické slavení má podle něj dvojí liturgický obsah: „První je liturgie synagogy. Každou sobotu se totiž každá židovská komunita při ní shromažďuje. V hrubých rysech je to obdoba toho, čemu my dnes při mši říkáme „bohoslužba slova“ … Druhá forma slavení je hostina sabatu nebo jeho ještě vybranější a slavnostnější podoba, kterou je hostina velikonoční. Je to slavnostní hostina, hostina rituální. Tady není místo pro nějakou improvizaci…“[12]
Křesťanská liturgie ve vztahu k té starozákonní je jistě vždy kontinuitou i diskontinuitou. „Svěcení“ žen na pastorky v protestantských sborech tak může mít určitou logiku, pokud se tedy modifikuje nebo zcela vynechá „bohoslužba oběti“. Katolická mše však bohoslužbu oběti má. Lze si proto položit otázku: Proč, když důvodům omezení katolického kněžství na muže rozumí rabíni, papežové a biskupové, tomu úporně nerozumí naši posthusité? Znamená Halíkovo označení „docela jiná kultura“ to, že návaznost katolické mše na dvojí židovskou liturgii radí papeži prostě tak nějak „docela zapomenout“?
Nad tím nelze jen tak mávnout rukou. Výraz „židovsko-křesťanské hodnoty“ je dnes používán jako cosi historicky cenného, jak připomíná Ondřej Štindl v časopise Echo: „Operují jím i lidé, kteří se ke křesťanství nebo judaismu jako k náboženskému přesvědčení třeba nehlásí. Vnímají ale zásadní úlohu, již ta víra a její hodnoty ve formování a udržení západní civilizace měly, a jejich přežití považují za předpoklad jejího dalšího trvání. Takový postoj je teď označován termínem kulturní křesťanství…“[13] Když se tedy naši posthusité snaží o změnu liturgického dědictví a kněžství s kořeny v tisícileté židovské tradici, přestože se k víře naopak veřejně a halasně hlásí, jakým termínem to označit? Nedávalo by tu smysl nazvat to protichůdně, ovšem analogicky „kulturním antikřesťanstvím“ či ještě mnohem případněji „kulturním antisemitismem“?
Moje matka byla učitelkou hudby. Proto mne velmi oslovuje rabín Lord Jonathan Sacks, když mluví o dnešní hluchotě k hudbě víry: „Co můžeme dělat my, kteří díky své víře v Boha věříme také v Boží víru v lidstvo? Papež Benedikt XVI. často používal významný výraz: kreativní menšina. Pokud je něco, co Židé umí, pak je to být kreativní menšinou. Navrhuji tedy, aby se Židé a katolíci společně snažili být kreativní menšinou. Duet je silnější než sólo.“[14] Rabínské přirovnání je krásné, srdce plesá. Náš duet v každé zemi Evropy navíc nejspíš brzy čekají těžké zkoušky tváří v tvář politickému islámu, když už starosta New Yorku přísahá při inauguraci na Korán. Jenže jak charakterizovat návrhy směřující přesně opačným směrem – k dalšímu zvětšení kulturní vzdálenosti mezi Židy a katolíky? Jak přesvědčit sólisty, kteří zpívají v duetu falešně? Oni ten duet evidentně neslyší a moje matka by nejspíš jako obvykle řekla, že jsou jaksi amuzikální.
I nový papež Lev XIV. vyzdvihuje tradiční učení církve. Ve své promluvě právě na sv. Václava 28. 9. 2025 totiž připomíná jedinečnou roli Katechismu katolické církve (KKC): „Katechismus je „cestovní průvodce“, který nás chrání před individualismem a neshodami, protože dosvědčuje víru celé katolické církve. Každý věřící spolupracuje na její pastorační práci tím, že naslouchá otázkám, sdílí zápasy a slouží touze po spravedlnosti a pravdě, která přebývá v lidském svědomí.“[15] Evidentně zde u současného papeže probleskuje již čtyřpapežství, protože ne dva, ale již čtyři papežové mluví v otázce svěcení žen stejně: „Svátost svěcení platně přijímá pouze pokřtěný muž…“ (KKC 1577).
Papežem zmiňovaný cestovní průvodce také připomíná, že „Bůh si vyvolil Abraháma, „otce mnohých národů“ (Gn 17:5) … lid vzešlý z Abraháma se stane vyvoleným národem… je to národ těch, kteří první poznali jméno Hospodina, našeho Boha…“ (KKC 59–63). Ovšem je to Abrahám, jehož víra je zkoušena. Kde je Sára, když Abraham poslušně bere do ruky obětní nůž, aby svého jediného syna zabil na vybudovaném oltáři jako obětního beránka (Gn 22)? Snad i proto je kněžství vyhrazeno mužům, Bůh nechce po ženě, aby vztáhla ruku na své vlastní dítě. Je Bohem živých a ženy zkouší jinak než muže. Neřekl by tu někdo, že žena, která usiluje o služebné kněžství, tak nějak připomíná muže toužícího otěhotnět? Ježíš je však v křesťanském pohledu současně Král i Beránek, Soudce i bratr, protože obětuje a současně je obětovaný, v každém zpřítomnění oné jediné události eucharistie, na různých místech a v různých časech. A zvláště celibátní kněz in persona Christi klade pokaždé na oltář nejen svůj vztah k ženě, ale i všechny své děti.
Je v tom hloubka, krása, tajemství. Ten, kdo by je chtěl zrušit ve jménu modernity, neví, s čím si zahrává. Jak dlouho by mohla vydržet židovsko-křesťanská kultura, která by se zcela odřízla od svých kořenů a živné půdy? Z křesťanského pohledu je víra i poslušnost víry dar. A Boží milosrdenství se projevuje i tím, že je Bůh spravedlivý. Modleme se tedy i za naše posthusity. Moc bych jim přál, aby byli včas vnímavější k moudrosti papežů a rabínů. Vždyť jsou s námi na společné cestě, i když je někdy obtížné tomu věřit. Potřebujeme, aby náš Lordem Sacksem zmiňovaný duet byl mnohem silnější než naše sóla. Bůh nám k tomu jistě drží palec.
[1] Bishop And A Rabbi Discuss Religion. The Rubin Report Podcast, Dec 19, 2018. Autorem rabínem citovaného příměru je Will Herbert.
[2] Halík, Tomáš: Dopisy papeži. NLN Praha, 2024. Str. 119.
[3] „Světitelem“ byl tajný biskup Felix Davídek, nezvladatelný i podle záznamů ve svazku komunistické StB, jejíž role v činnosti tohoto biskupa je podle internetových zdrojů nejasná.
[4] Petráček, Tomáš: Křesťanství ve víru kulturních válek. Vyšehrad Praha, 2025. Str. 123-124.
[5] Tamtéž, str. 196.
[6] Seven Quotes That Make Pope Francis Complicated for LGBTQ+ People, Human Rights Campaign. Dostupné online na https://www.hrc.org/resources/seven-quotes-that-make-pope-francis-complicated-for-lgbt-people
[7] Dědeček ze strany mého otce byl první, který dal studiu medicíny přednost před hospodařením na rodinném gruntě, a to jen kvůli shodě okolností. Ovšem i v době, kdy šel dědeček v r. 1955 do penze, v českých zemích stále pracovala téměř třetina lidí v zemědělství.
[8] Butlerová, S.: Katolické kněžství a ženy. Triton Praha, 2024.
[9] Tomáš Petráček tuto zajímavou práci pravděpodobně nezná, protože ve své nové knize (str. 123) uvádí, že „obhájci vyloučení žen nejsou schopni přinést žádné skutečně podstatné biblické a teologické argumenty a spoléhají na sílu tradice a autority.” Butlerová přitom teologickým argumentům věnuje celou kapitolu.
[10] Ordinatio Sacerdotalis. Apoštolský list Jana Pavla II., z 22. května 1994.
[11] Slovo rabín znamená „učitel“. Viz celou kapitolu O ženě knihy Bergoglio, J. – Skorka, A.: O nebi a zemi. Paseka Praha – Litomyšl, 2013.
[12] Lustiger, J.: Mše svatá. Karmelitánské nakladatelství Praha, 2022, 3. vydání. Kap. Dvě bohoslužby.
[13] Štindl, O.: Kulturní křesťanství jako „víra pozpátku“? Echo, Ročenka 2025, str. 44.
[14] Sacks, J.: Has Europe lost its soul? Address given at the Pontifical Gregorian University, Dec 12, 2012.
[15]Kázání papeže Lva XIV. pro katechety a obhajoba katechismu jako nástroje proti církevním neshodám. Zenit.org, 29. 9. 2025.
Obrázek: redakce
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!