Různé druhy postu
Půst, slovo významově spjaté se slovy opustit, upustit od, ale také poušť, je znám ve všech náboženstvích a kulturách a setkáváme se s ním i v běžném životě. Půst nám při různých onemocněních předepisuje lékař. Někdy jde o krátký všeobecný půst, suchary a čaj, jindy o dlouhodobý půst od něčeho, tj. nejrůznější diety.
Půst také v náboženství je různorodý a různě dlouhý. Indičtí vegetariáni se postí od masa celoživotně. Pro doživotní půst od sexu se rozhoduje rovněž celibátní kněz a řeholníci i řeholnice. Je to podstatné a svobodné rozhodnutí. Dotyční tím zaujímají postoj člověka, který v žádném případě neznevažuje touhu po dětech, která je jistou tužbou či snahou po pokračování života po vlastní biologické smrti. Celibát je tak výrazem jednoznačného přesvědčení, že ve věčný život věřím. Pravdou je, že právě tento význam má Kristova rada o panictví (Mt 19, 10-12). V mnohých řádech je také významný půst od řeči. Představte si, kdyby jeden půlden takového postu týdně byl zaveden všeobecně. To by byl oddech! Škála délky a rozsahu postu je opravdu velká. Nejde přitom jen o otázku, co je maso, vejce ano, či ne? Východní křesťané tvrdí, že ano, západní tvrdí opak. Je různě řešena i otázka ryb. Pozoruhodné je, že škvarky a špek jsou z postu od masa vyňaty. Jedná se o tuk, nikoli o maso. Známe anekdotu, že Babišovy buřty nejsou maso, protože jsou složeny z masa rybího, sádlových kostek a žemlí. Úsměvná je také spíše smyšlená (ale kdo ví?) historka s dotazem, zda pivo je postní nápoj. Jistý klášter se s tímto dotazem obrátil přímo na papeže. Ten odpověděl, že nápoj nezná a žádal opata, aby mu ho poslal. Když se napil ze sudu, který putoval několik týdnů přes Alpy, okamžitě pivo vyplivl a odpověděl, že to je nepochybně nápoj, který půst velmi zostřuje.
Kapitola sama pro sebe je muslimský ramadan, kdy je požadován úplný půst od východu slunce až do jeho západu. Vede to k tomu, že je to čas nepředstavitelných žranic. Mnoha lidem ramadan přinesl velké nesnáze. Taxikář, který je vezl na letiště, jednoduše po západu slunce okamžitě zastavil, vyndal připravené jídlo a přes zoufalé námitky cestujících čtvrt až půl hodiny vesele a hltavě jedl.
Varovnou poznámku musím udělat k dlouhodobému, třeba čtyřicetidennímu, postu. Určitě je možné ho uskutečnit, ale je při tom nutné dodržovat jistá pravidla. Je to totiž velmi nebezpečné. Je především nezbytné být doprovázen zkušeným lékařem, aby nedošlo k tělesnému zhroucení. Druhým průvodcem by měl být zkušený duchovní rádce. Půst způsobuje velikou vnímavost. Okolní svět a lidé se nám objeví v ostrém světle. Dojde, řekl bych, ke zjevení krásy i ohavnosti. Jsme nesmírně citliví i na malá zranění, zvláště od blízkých lidí, a nemusíme to zvládat. Dostavují se deprese a nezdravá nadšení. Sv. Ignác hovoří o útěchách a neútěchách. Ale největším nebezpečím jsou delirické halucinace. Ví se tom dávno, jak ukazují obrazy Pokušení sv. Antonína poustevníka. Pokušení bylo v tom, že se mu podsouvala myšlenka, že Bůh stvořil nesmyslný svět, např. ptáky s rybí hlavou či parohaté hady. Za nejhorší osobně považuji živé, konkretizované obrazy při introverzi. Asi ve čtyřiceti letech jsem z pitomého sebepředvedení držel čtyřicetidenní půst. Obrazy toho, co ve mně dřímá a může se projevit, byly vskutku děsivé. Uvidět se jako gestapáka v akci není hezké. Znám případ děvčete, které před útočícími hady vyskočilo z okna. Dopadlo to dobře, i když si pobyla na psychiatrii dobře čtvrt roku. Bylo zapotřebí jí vyvrátit domněnku, že vyskočila z osmého patra, kde bydlela s rodiči, ale ze zvýšeného přízemí, kde byla na návštěvě u babičky. Toto patnáctileté děvče patří mezi oběti nového konzumního náboženství. To má své kněžky, kterými jsou modelky. Těm jsou předepsány neslýchané posty. Ironicky bych řekl, že mohou jíst tři listy špenátu obden a v neděli pár třásní kuřecího masa. Nicméně, musí se hodně ukáznit. Děvčata, která je napodobují, si jednak ukládají daleko těžší a dlouhodobé posty, jednak s nimi nedovedou zacházet a nemají žádné průvodce. Na dospělé a jejich rady nedbají. Nemají ani ponětí, že svůj organismus otravují fyziologií svého těla. To spotřebovává nastřádaný tuk, ve kterém je zakonzervováno vše, co játra v běžném chodu života nestačí odbourat. Výsledkem je přehlcenost jater a volný únik zplodin do těla. Tragédie ovšem nastává tím, že si přivodí anorexii, která se odstraňuje velmi obtížně, pokud se to vůbec podaří. Ony samy se, chuděry malé, ke kýženému cíli nikdy nedostanou, protože na rozdíl od modelek mají širokou pánev umožňující snadné těhotenství. Výsledkem jejich snažení je, že mají postavu připomínající držák od smetáku, na který je naražen meloun.
Zde si můžeme dopřát odbočku k liturgickým barvám. Po celý půst kromě některých svátků, např. Zvěstování Páně nebo Sv. Josefa, je kněz oblečen ve fialové barvě znamenající kající usebranost. Historicky ale šlo o jinou fialovou ze škály fialových odstínů. Roucha měla barvu jater. Toliko v neděli Laetare, tj. 4. neděli postní, užívá se barva růžová. I ta leží na škále fialových barev. Tuto skutečnost lze spojit s očišťováním, o němž jsme mluvili. Barva z neděle Laetere je postavena uprostřed postní doby, abychom neztráceli naději. Poukazuje totiž na kýžený výsledek. Růžová jsou játra mladá, ničím ještě nezatížená. I zde však proběhl dlouhý vývoj. Řadu století existovala jen lněná, mírně nažloutlá roucha přirozené barvy. Víme, že dodnes některé oblasti a kultury považují bílou barvu za barvu smuteční. Antické získávání barev bylo zapomenuto. Barvení látek, i když ho známe dost brzo, bylo nesmírně drahé, neboť bylo získáváno výhradně z mořských mikroorganismů, popř. z korálů. Čím barevnější byla látka, tím byla dražší. Barevná roucha si mohl dopřát papež a nejbohatší biskupové. Teprve po vynálezu barev z rostlinných zdrojů došlo k poklesu jejich cen a k možnosti rozlišení jejich liturgického významu. To proběhlo postupně na zlomu 1. a 2. tisíciletí. Význam liturgického přiřazení ani počet liturgických barev nebyl jednotný. Praxi, kterou známe dnes, zavedl až Tridentský koncil. Ani pak se vývoj nezastavil, protože namnoze vymizela barva černá užívaná při pohřbech, kde ji nahradila fialová, a na Velký pátek, kdy dnes kněží oblékají roucha červená. Zatímco v druhém z případů má změna svou logiku, v prvém mi připadá zcela nesmyslná. Neviděl jsem ještě nikoho, určitě ne muže, kdo by na pohřeb přišel ve fialových šatech.
Karneval
Karneval, zvaný také fašank či fašanky, je doba tří dnů před Popeleční středou. Chceme-li pochopit jeho význam a dramatičnost, musíme se podívat na celou povánoční dobu. O Vánocích se v temnotách objeví světlo. Co v běžném pozemském světě způsobí, když rozsvítíme? Nejprve náraz světla vede k tomu, že zavřeme oči. Je to vlastně úlek. Musíme se rozkoukat, tj. naše zorničky se musí stáhnout. Teprve pak se nám objeví skutečnost, která nás obklopuje. Vidíme tvary a barvy povrchu. Jsme tím okouzleni a jako malé děti si s tím začneme důvěřivě hrát. Prohýbáme a měníme tvary. Libujeme si v míšení a kombinaci barev. Jsme nadšení ze zcela volného pohybu. Není to jako ve tmě, kde šátráme, každou chvíli do něčeho vrazíme nebo někam spadneme. Právě proto je to doba plesů a zábav. V našich krajích bývala zima. Sníh a ledové plochy, opět povrch, nám umožňovaly zimní sporty, lyže, sáňky, bruslení. V přírodě světla stále přibývá, dny jsou delší. Naše nápady a pohrávání neznají mezí. Posléze vše vyústí do bláznivých masek karnevalového veselí.
Podstatou karnevalu je záměna rolí. Děti si vymění místo s rodiči, žáci s učiteli, zaměstnanci s řediteli, muži se ženami. V karnevalovém blázinci se slaví svatba biskupa s jeptiškou či mnicha s kuplířkou. I neodmyslitelný ohňostroj je záměnou rachejtlí a hvězd. Vše je dovoleno. Různým žertovným způsobem je možno kritizovat kohokoli. Ten se nesmí zlobit a neměl by se ani po skončení karnevalu nikomu mstít. To ovšem při své kritice musí kritik uvážit podle charakteru kritizovaného. U některých by žertík nemusel skončit dobře.
Stává se, že se některé pravidelné oběti fašanku na tuto dobu celý rok těší. Nalezl jsem případ, kdy v chaloupce na okraji vsi bydlela ukrutně zlá stařena. Byla podivín a postrach především dětí. Zásadně se nikdy nečesala ani nemyla, bez přerušení chodila ve stejných šatech. Byl to opticky a zvláště odoricky silný jedinec. Nehnul s ní ani starosta. Na lidi, pokud se přiblížili, křičela nadávky a po výrostcích, kteří na ni pokřikovali, házela kamením. O masopustu, hned při první obchůzce, ji navštívily maškary. Už je čekala. Návštěvníci vtrhli se slovy: Jdem tě umejt, babo smradlavá, do necek s tebou, jak s prasetem na spaření. A co ty vši a blechy? A bába celá rozzářená: To víte, kousaj, šimraj, už je jich na mě moc. Následovala pak očista v neckách na dvoře bez ohledu, zda bylo slušně nebo mrzlo, až praštělo. Lili do ní pálenku a ona hýkala blahem: To je krása, to je krása. Když už byli hotovi, pomohli jí domotat se do postele, kterou zatím ženský převlékly a světnici uklidily. Vždy je odměnila. Vycítila, že buchty dají leda slepicím, a tak dostávali pořádnou lahev. Skoro plačky se loučila: Ale přijdete zas, že jó, já budu čekat!
Bláznění karnevalu se stupňuje ad absurdum. Maškary v průvodu jsou převážně opilé, na krku nosí falické symboly, klobásy, banány, kapustičky a ne nadarmo se říká, že „listopad ukáže, co karneval dokáže.“ Přiblíží se půlnoc a je slavnostně pohřbívána basa, která tvrdí muziku, protože s muzikou je konec. Konečně také, jak to známe z maškarních plesů, dojde k odhalení masek. Á, podívejme, kdo se tu ukazoval jako prasátko v kloboučku, kdo dělal Karkulku a Šípkovou Růženku a kdo získal první cenu, protože šel za „Je to v pytli.“ Zde je to skvělá zábava. Ve skutečnosti jde o demaskování, (samo slovo to říká) odhalení. Je to tragédie pokrytců, což známe dobře z politické scény. Měli bychom se zamyslet nad celou dnešní společností, s jejími vizážisty, nad oněmi věčně mladými tvářemi starých žen, nad odtučňovacími kůrami a vyřezanými pruhy sádla z panděr a zadnic. A že je víc než platné prastaré pravidlo, že šaty dělají člověka, a vzpomenout na Kristovo varování před povrchností a pokrytectvím. Poslední soud si lze představit jako spadnutí masek. Jedni zůstanou více méně stejní, druzí budou k nepoznání, a proto je poznáme. Podstatou lži je snaha něco zakrýt a vydávat to za cosi jiného.
Pravý prožitek dramatu konce karnevalu my už neznáme. Dříve totiž museli většinou brzy ráno jít lidé na mši. Ta byla od Tridentina výhradně ráno. Byli nevyspalí, měli kocovinu ze včerejška, byli úplně zpitomělí a prvé, co slyšeli, byla slova: Pomni, člověče, že jsi prach a v prach se obrátíš. To je, co se vysype po promáčknutí slabého povrchu. To bylo šokující. Dnes, z důvodu učinit křesťanství co možná pohodlným, je přidána ještě druhá formule při označení popelem, který je den před Popeleční středou získán spálením ratolestí z minulé Květné neděle: Obrať se a věř Evangeliu. Podobné zjemňování je na každém kroku. Verš z žalmu 22 zněl: I kdybych šel roklí stínu smrti… Dnes se obejde slovo smrt a verš zní: I kdybych šel před údolí stínů, nebudu se bát… Tak zněl verš při překladu z latinského a řeckého originálu, což se běžně užívá. Je ovšem pravda, že hebrejský text opravdu mluví o stínu rokle. Jde o to, že autoři měli na mysli temnoty pohanství.
V pojednání o Velikonocích jsem upozornil, jak nebezpečné je pominutí kříže. Také na to, že nelze bez zásadních důsledků nevstoupit do Kristova hrobu. Apoštol Jan totiž do hrobu pouze nahlížel, ale teprve když vstoupil za Petrem, viděl a uvěřil. Nebo např. absoluční formule zněla: Rozhřešuji tě od všech tvých hříchů, od všech pout exkomunikace a interdiktu. O tom se dnes vůbec nemluví. Bůh se s námi jednoduše smířil, hříchy odpustil a naplňuje nás pokojem. Z čeho jsme vyvázli, se konkrétně neříká.
Slovo karneval vzniklo z latinského carne vale (rozloučení s masem). Jeho protějškem je slovo festival z latinského feasti vale (rozloučení s posty). Velikonoce nejsou nic jiného než festival popelečního karnevalu. Karneval ve starém Římě a v mnoha kulturách Kristovy doby, jak už řečeno, byla bláznivá očista společnosti a obnovení řádu. Šlo o rituál, při němž se nastolil karnevalový král. Pravý král usedl v žínici do popela a kál se. Protože nešlo o hru, kdy herec představuje někoho druhého, ale o rituál, skutečně se jím stane. Na konci karnevalu je karnevalový král zatčen, odsouzen a posléze popraven. V Římě určitě, ale patrně i jinde, byl pro tuto roli uchystán dávno před tím k smrti odsouzený těžký zločinec. V průvodu k trůnu doprovázela ho maska smrtky a kata. V jiné variantě vystupuje dnes v čele průvodu medvěd schopný jít vzpřímeně po dvou.
Zmíněný rituál sehrál úlohu v Kristových velikonocích, a to ve scéně s trnovou korunou. Zde stojí Židé zcela stranou. Je to výhradně záležitost římských vojáků. Tito legionáři, kteří prošli půl světa, znali figuru karnevalového krále, za kterého považovali Krista. Šarlatový plášť, trnová koruna i třtina jako žezlo v jeho ruce jsou jasným důkazem, že tito cizinci stejně jako Pilát nechápali podstatu židovského náboženského sporu. Posmívání proběhlo v Pilátově paláci. Pokud někdo z židovských předáků kratochvíli zvenčí pozoroval, nechápal naopak počínání legionářů, ale přihlíželi jistě pobaveně. Antické Řecko chápalo konec roku jako rozpad kosmu a upadnutí světa do původního chaosu. Ten se pak na nový rok vrátil do stavu kosmu. Podobně takový bod znaly a chápaly i další kultury. Tato starobylá představa byla kristianizována v pojmu karnevalu.
Karnevaly jsou čistě katolický zvyk. Slavné karnevaly jsou např. v Kolíně nad Rýnem a v nedalekém příhraničním Venloo v Holandsku. Zatímco Luteráni v Kolíně se masopustu klidně zúčastňují, Kalvíni v Holandsku jsou pohoršeni až tak, že maskovaní lidé ještě před 70 lety museli cestovat do Venloo ve zvláštních vagonech a odděleních. Evropské karnevaly nejsou nic proti karnevalům jihoamerickým. Do Ria de Janeira se sjíždějí statisíce lidí a během tří dnů tam na pláži a promenádách vždy řada z nich zahyne. V Kolíně se to odbyde řadou vloupání a pouličních krádeží. Zamaskovaný pachatel se těžko identifikuje.
Mons. prof. PhDr. Petr Piťha, CSc., Dr. h. c. je kanovníkem Kolegiátní kapituly Všech svatých na Hradě pražském. V letech 1992–1994 zastával post ministra školství v první vládě Václava Klause.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
