Pokušení
Na první neděli postní se čte o tom, co následovalo po skončení Kristova postu. Evangelium mluví o tom, že Kristus zlačněl. Byl, jak už jsme četli, také vrcholně vnímavý. Právě teď k němu přichází Ďábel, aby ho pokoušel. Pokouší ho celkem třikrát a popsaná pokušení jsou archetypem všech pokušení, s nimiž se my setkáváme. Je nám tak dán i klíč k překonání jakéhokoli pokušení.
Prvé, co Ďábel použije, je navázáno na Kristův aktuální tělesný stav. Jsi-li Bůh, udělej si z kamenů pouště chléb. V sázce tak je, zda Kristus své božství prokáže. Víme, že požadavek důkazu božství se jako červená nit táhne celým Kristovým životem, až k okamžiku, kdy se ozve plně ve formulaci: Jestliže jsi Bůh, sestup s kříže. Jako na poušti tu jde o přiznání identity, pravdy o sobě samém. Ježíš se ale nemůže deklarovat jako Bůh, neboť je zapotřebí, aby byl jako takový poznán a přijat.
V druhém pokušení šlo jednoznačně o zachování života. Smrt hladem by nepřišla okamžitě. Vyhrocuje se i porušení přírodních zákonů. Přírodní zákony jsou právě tak Božími jako zákony morální. Mohli bychom říct, že Bůh svět uzákonil, ne jen tak stvořil. Morální zákony naopak dal. Jejich překročení ovšem člověka poškozuje, až i zabíjí právě tak, jako překročení Desatera. Měli bychom si uvědomit, jak podobnými tomuto Kristovu archetypu jsou dnešní život riskující adrenalinové sporty a zážitky. Navíc je jejich provozování i riskováním životů záchranářů a pamatovat, že zapříčinit smrt druhému člověku není už tak vzdálené od jeho vraždy. Je rovněž zapotřebí uvážit naši zodpovědnost za děti a mládež, což se týká všech, ale přednostně rodičů.
Vrcholným pokušením je nabídka majetku a neomezené moci. V jejím pozadí stojí velká lichotka. Má dobrý smysl o tom s Tebou hovořit, protože vím, že právě a jedině Ty si to můžeš plně vychutnat. Není ani třeba říkat, že zde Ďábel opakuje svou lest z Ráje. Bylo ovšem snadné obelstít naivní Evu a uvrhnout s její pomocí Adama do hříchu a smrti. Je ovšem jasné, že při pokušení na hoře jde o to, zabránit bezhříšnosti druhého Adama. V obou případech Ďábel nabízí něco, co není jeho. Pouze předstírá, že to jeho je, ale nemá nic. Má jediné, sebezáhubnou vzpouru proti Bohu a nabízí nám spoluúčast.
Podívejme se ještě na argumentaci obou aktérů. Hovor je vždy stručný: nabídka, odmítnutí. Není radno zapřádat s Ďáblem dlouhé hovory. To je cesta k postupnému zamlžení skutečného problému. Platí, že se zlem se nevyjednává, zlu se čelí. Kristus ve všech třech pokušeních odpovídá slovy Písma. Při třetím rázně hovor ukončí. Vypadá to, jakoby teprve teď poznal, s kým mluví: Odejdi, Satane! Z Kristových odmítnutí pro nás vyplývá dvojí. Naší oporou je Bůh, chrání nás tedy poslušnost. Druhé je, že Satana není tak snadné poznat, a proto je třeba být stále velmi opatrný. Přejděme ke způsobu Ďáblovy řeči. S výjimkou druhého svodu, při němž se odvolal na slova Božího slibu, mluví pozemsky. Tam se cítí silný, protože právem předpokládá, že člověk myslí pozemsky a že tak bude mluvit i Kristus, který nechce své božství přiznat.
Poslední, o co bych se chtěl se čtenáři podělit, je způsob, kterým tento hovor reflektuje modlitbu k našemu andělu strážnému. Mám na mysli verš: Tělo, svět, Ďábla přemáhám, na Tvá vnuknutí pozor dávám. Jednak se opakuje pořadí, i když lze namítnout, že svět a Ďábel v Evangeliu stojí spolu až ve třetím z pokušení. Ale už druhé reprezentuje přírodní zákony existujícího světa. Druhým, co z textu vyplývá, je gradace síly. Ovládnout své vlastní tělo, a tedy i emoce, není lehké. Je to však lehčí, než vzdorovat veškeré přitažlivosti světa. Na vrcholu pak stojí největší hřích čistě duchovního charakteru. Následující verš zmiňuje potřebu stálé bdělosti a opatrnosti, protože, jak běžně říkáme, čert nikdy nespí.
Smysl postu
Tak se dostáváme k otázce, k čemu tu půst je, co je jeho smyslem. Prvé, čeho si musíme být vědomi, je, že půst není proto tělu, ale pro tělo, resp. není proti člověku, ale pro něho. Tak o něm hovoří sám Kristus (Mt 14, 5-6). Jistěže nám přináší očistu a upevňuje naši kázeň, a jak už jsme řekli, zvyšuje vnímavost, ale i soustředěnost a pozornost. Jednodenním či půldenním postem se připravuje mnoho sportovců, umělců i lékařů na významné výkony. I jednodenní půst zvyšuje radost z chuti při následné snídani. Odlišujeme jednotlivé chuti podstatně víc než jindy. Jablečnou marmeládu poznáme od hruškové jednoduše, stejně, možná ostřeji třešně od višní. Rybíz předělaný na brusinky se objeví v celé své trapnosti.
Závažné ovšem je něco jiného. Správný půst není ani tak věcí tělesného hladu. Z Písma víme, že jde o snahu o bezúhonný spravedlivý život a o almužnu. U Izaiáše je psáno: Není-li půst spíše toto: rozvázat nespravedlivá pouta, uvolnit uzly jha, utiskované propustit na svobodu, zlomit každé jařmo? Lámat svůj chléb hladovému, popřát pohostinství bloudícím ubožákům; když vidíš nahého, obléci ho, neodmítat pomoc svému bližnímu? Stejně hovoří prorok Joel: Nyní, praví Hospodin, obraťte se ke mně celým svým srdcem, v postu, nářku a pláči. Roztrhněte svá srdce a ne jen šaty, a obraťte se k Hospodinu, svému Bohu, neboť je dobrotivý a milosrdný, shovívavý a plný lásky, slibuje se v neštěstí. Mnoho je v Písmu napsáno o postu. Připomenu již jen dva výroky Kristovy: A když se postíte, netvařte se utrápeně jako pokrytci; ti zanedbávají svůj vzhled, aby lidem ukazovali, že se postí; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty se postíš, potři svou hlavu olejem a tvář svou umyj, abys neukazoval lidem, že se postíš, ale svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí i co je skryté, ti odplatí (Mt 6, 16-18). Pochopitelně, protože půst je jistě ne příjemný, ale radostný svým účelem a cílem.
Druhým výrokem Kristovým je poučení o almužně v Evangeliu Markově (Mk 12, 41-44): Sedl si naproti chrámové pokladnici a díval se, jak do ní lidé vhazují peníze. A mnozí bohatí dávali mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a vhodila dvě drobné mince, dohromady čtyrák. Zavolal své učedníky a řekl jim: Amen, pravím vám, tato chudá vdova dala víc, než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž dali ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku; dala, co měla, všechno, z čeho měla být živa. Musíme ale kriticky přiznat, že naše solidarita a mnohé sbírky jsou pro nás mnohdy vítanou příležitostí, jak se zbavit věcí, které nám překážejí.
Předsevzetí
Úvahy o smyslu postu nás vedou k otázce postních předsevzetí. Je dobré dát na rady zkušených zpovědníků a vyvarovat se různých chyb. Začnu tím nejjednodušším. Mnoho lidí zostří svůj tělesný půst tím, že přestanou pít kávu, alkohol, přestanou jít sladkosti nebo kouřit. Někdy tím půst také zamění. Výsledky budu demonstrovat na kouření. Okamžitě dostanou absťák a stanou se nesnesitelnými. Tím pochopitelně uvrhnou především svou rodinu do tvrdé zkoušky trpělivosti a hříchů, které to zplodí. Dědeček slavnostně odloží fajfku na významné místo a, jsa tvrdohlavý, opravdu si nezakouří. Celá rodina pak čeká na návrat fajfky mezi dědečkovy zuby jako na spásu. Její návrat je víc než vzkříšení Spasitele, byť s ním volně souvisí. Jinou chybou jsou přehnaná předsevzetí. Ta vedou k tomu, že je kajícník nemůže naplnit, propadá depresím a skrupulózní člověk je každý den ve zpovědnici. Z předchozího plyne, že máme svůj život napravit. To samo je dostačující a dá to hodně práce. Je věru zbytečné něco přidávat. Jestliže si někdo oprávněně vyčítá, že se málo modlí, nemá smysl naložit si ještě další modlitby, abych toho nestíhal víc. Stejné je to s četbou Písma. Jestliže jsme nesáhli po Bibli celé týdny, není rozumné předsevzít si, že budu denně číst alespoň jednu kapitolu z Evangelia. Je až až, když si přečtu třebas nějaký žalm a skončím veršem, který mě osloví, a chvíli o něm přemýšlím. Úplně stejné je to s výroky Kristovými, kde stačí jediná věta.
Předsevzetí je nutné zahájit ihned, neboť je psáno: Teď je čas příhodný. Nechat to na zítra, pozítří, na sobotu, kdy mám víc času, znamená být stále víc pozadu. Nemyslete, že se všechno domodlíte na smrtelné posteli. Pokud byste odkládali lásku k vlastním dětem, a stává se to, dopadli byste velmi špatně.
Nakonec bych k tomu řekl jednu svou zkušenost. Už dávno nechci být dobrý, protože dobrý je pouze Bůh. Chci být lepší, každý den lepší než včera. Bez ohledu na to, jak jsem včera dopadl. Vím, že tato cesta k lepšímu není, ani nemůže být, lineárně stoupající. Nejednou se propadnem i hodně dolů, ale nové stoupání je pak snazší a rychlejší. Bůh, když ho zavoláme, si nás vytáhne z jakékoli propasti.
Mons. prof. PhDr. Petr Piťha, CSc., Dr. h. c. je kanovníkem Kolegiátní kapituly Všech svatých na Hradě pražském. V letech 1992–1994 zastával post ministra školství v první vládě Václava Klause.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
