Půst v kruhu liturgického roku
Postní doba je údobím posuvným. Jeho začátek na Popeleční středu se odvíjí od Velikonoc, takže může začínat v rozmezí celého měsíce. Jeho trvání je čtyřicet všedních dnů. Neděle jsou sice usebrané, ale jsou dny svátečními. Půst může být dále přerušen dvěma velkými svátky, Zvěstování (25.3.) a sv. Josefa (19.3.). Tyto dva sváteční dny se však do počtu 40 počítají. Padnou-li však do Svatého týdne, od Květné neděle do Velikonoc, jsou přeneseny až na dobu po Velikonocích. Zmíněných čtyřicet dnů je odvinuto od čtyřiceti let putování Izraele pouští. Této dlouhé doby bylo zapotřebí k úplné generační výměně. Do zaslíbené země nevešel nikdo, kdo byl kontaminován dobou egyptského zajetí, protože neměl ducha svobodného člověka a nebyl nakonec vůbec schopen ve svobodě žít. Ani sám Mojžíš do zaslíbené země nevešel a hleděl do ní pouze z vysoké hory, když předtím naposledy promluvil k Izraeli a požehnal mu. Toliko jediní dva, kdo tam vkročili, byli Samuel, syn Nunův, a Kaleb, syn Jefunneův, kteří v rozhodném okamžiku exodu jako jediní horlili pro Hospodina, zachránili Mojžíšovu pozici i další cestu. Jednalo se o situaci krajně dramatickou. Izrael nechtěl pokračovat v cestě. Mojžíš vyslal několik mužů prozkoumat zaslíbenou zemi. Ti, kromě zmíněných dvou, vydali zprávu, že země je mizerná a obsazená národem velmi silným. Přesto, že lživí svědkové náhle padli mrtví, chtěli Izraelité oba statečné zvědy ukamenovat a vrátit se do Egypta. V tu chvíli zasáhl Jahve.
Počet čtyřiceti má však i jiné konotace. Předně bylo dobře známo, že lidské těhotenství trvá čtyřicet týdnů. To je doba, za niž vznikne nový člověk. Vědělo se, že obnova vnitřních povrchových tkání proběhne během čtyřiceti dnů. Zvláště v poslední době slyšíme často slovo karanténa. Je to odvozeno z francouzského quaranantenae (stejné slovo mají všechny románské jazyky), což je zřejmá připomínka exodu. Karanténou se už v době renesanční nazýval zákon platný v Benátkách a dalších přístavech, který přikazoval, aby přijíždějící loď zakotvila v dostatečné vzdálenosti před přístavem. Byla vybavena vodou a potřebnými potravinami. Zvláštní přístavní komise spočítala celé mužstvo i všechny pasažéry a loď se po čtyřicet dní nesměla přiblížit. Po uplynutí lhůty znovu přijela komise, zjistila, zda počet lidí na lodi se nezměnil a nikdo neonemocněl. Pokud ano, loď mohla vjet do přístavu.
Stejný institut byl použit při poutích. V době morových ran vydávaly se zástupy kajícníků do Věčného města především, ale i na jiná obecně známá poutní místa. Pochopitelně mor roznesli po celé Evropě. Proto dostali poutní průvodku a tu museli předložit před vstupem do města nebo přes jinou předepsanou hranici. V průvodce museli mít potvrzeno, že v oblasti, ze které přicházejí, se nevyskytl během uplynulých čtyřiceti dnů žádný případ moru. Pokud takové potvrzení neměli, museli na povolení vstupu čekat na odděleném a střeženém místě zmíněných 40 dní. Tato praxe nesmírně prodlužovala a komplikovala cestu, ale byla dosti účinná. V budoucnosti se tyto certifikáty proměnily v cestovní pasy a víza.
V době před úpravami II. vatikánského koncilu předcházelo době postní ještě tzv. předpostí. Trvalo necelé tři týdny a začínalo třetí neděli před Popeleční středou. Zmíněné tři neděle měly svá jména: Septuaginta, Sextaginta, Quintaginta, což znamená sedmdesátý, šedesátý a padesátý den před Velikonocemi. Nedejte se překvapit tímto počítáním. Týden zajisté není deset dnů. V římském počítání času se pracovalo s úseky desetidenními. Česky jsou tyto neděle označovány jako Devítník, což značí devátou neděli před Velikonocemi. Další dvě se jmenují 1. a 2. neděle po Devítníku. Podobně jako u doby postní odkazující u délky svého trvání k exodu, odkazuje půst s předpostím k sedmdesáti letům babylonského vyhnanství. Předpostí nebyla doba postní, dále se konaly plesy, zábavy a svatby, jedlo a popíjelo se vesele a dosytosti. Vše nakonec vyústilo do karnevalového mumraje. Ale nic naplat, půst se blížil, bylo ho cítit, asi tak, jako z přírody známe předjaří nebo babí léto. Mohl bych ho také přirovnat ke čtení genetického kódu. Zatímco dobíhá jedna řádka, začínáme současně číst na řádce jiné.
Rovněž všechny postní neděle mají svá jména, z nichž se zachovalo jen jméno neděle poslední, kterou známe jako Květnou, latinsky In Palmis na památku ratolestí, jimiž byl Kristus vítán při vjezdu do Jeruzaléma. Občas se této neděli říká také Pašijová, protože se při ní četly Matoušovy pašije. Nyní se podle nedělního cyklu čtou i Markovy a Lukášovy. Předchozí neděle se postupně jmenují podle prvního slova vstupní antifony: Invoctabit (me) – vzývati (mne bude), Reminiscere – Rozpomeň se, Oculi (mei) – Oči (mé), Letare – Raduj se, Judica (me) – Bože, zjednej mi právo. Tato pátá neděle postní se však u nás jmenuje Smrtná, či Smrtelná. Od této neděle jsou zastřeny všechny oltářní i jiné obrazy, aby se věřící soustředili pouze a výhradně na Kristův kříž. V dřívějších dobách byly kříže zahaleny již od Popeleční středy včetně. Mělo to jasný důvod. Šlo o dobu závěru dvouletého katechumenátu a bezprostřední přípravu na křest. Katechumeni byli vedeni k rozjímání o tajemství Kristovy vykupitelské oběti, která jim byla plně odhalena při velkopátečním uctívání kříže.
V době postní se i ve všední dny konaly papežské bohoslužby pokaždé jinde a věřící šli na místo konání průvodem z jiného kostela, kde se shromáždili spolu s presbyteriem. Tuto praxi nám dnes připomíná jen průvod se svícemi na Hromnice a s ratolestmi na Květnou neděli v místech, kde je možné přejít opravdu z jiného kostela či kaple do hlavního chrámu.
Postní dny
Církev dnes od věřících vyžaduje půst na Popeleční středu a na Velký pátek. V ty dny jde o půst újmy, tj. jen jedno jídlo za den. Požadavku nepodléhají děti, starci a nemocní. Vedle těchto postů je předepsán ještě hodinový půst eucharistický před sv. přijímáním. Vše ostatní jsou posty toliko doporučené, např. na Štědrý den. Postními dny se spoustou výjimek jsou rovněž všechny pátky. Jednou z nich je také cestování. Tuto výjimku obratně a úsměvně používal prof. Josef Cibulka, světově uznávaný odborník na dějiny umění a po jistou dobu také probošt Kapituly Všech svatých na Hradě Pražském. Miloval buřty a vícekrát na fakultě v Dejvicích přerušil seminář a studenty pozval do Roztok. To byla z bubenečského nádraží jedna stanice. V nádražní restauraci si objednal oblíbené buřtíky se slovy: Jsme na cestě, pánové, a pokračoval v seminárním hovoru.
Je to opravdu málo z původní postní praxe. Začněme tím, že eucharistický půst začínal po sobotní večeři. Kněz ani ti, kdo chtěli přijímat při velké, tzv. hrubé mši, lačněli až do oběda. V životopise sv. J. N. Neumanna se uvádí, že ministroval již jako malý, ještě předškolní chlapec u všech tří nedělních mší svatých. Když začal přijímat, přijímal při prvé z nich, kolem půl osmé ráno. Nicméně přes opětovné vysvětlení a farářovo vybídnutí jedl až v poledne, i když vždy panu faráři řekl, že věci dobře rozumí. Toto počínání bylo vnímáno jako neomylné znamení jeho budoucího kněžství. Vzhledem k uvedené praxi se tehdy nekonaly večerní bohoslužby a vzkříšení na Bílou sobotu končilo v poledne. Výjimkou byla jen půlnoční mše sv. na Vánoce.
Postními dny od masa byly pátky, ale doporučovány byly i středy. Půst doprovázel mnoho vigilií. Zrušení postu na Štědrý den (vigilie Narození Páně) oznámil po posledních rorátech v pražské katedrále nazlobený kanovník Kořínek takto: Můžete si v poledne vzít guláš a večer třeba pečenou husu. Ale mně ani žádnému věřícímu to nebude chutnat. Neuvedl, že se rok co rok těší, že uvidí pozlátko na stěně, což je známá odměna zaznamenaná K. J. Erbenem v Kytici.
Dalšími postními dny byly tzv. suché dny. Konaly se čtyřikrát ročně a šlo o středu, pátek a sobotu. V pořadí církevního roku byly první v adventu, a to před čtvrtou adventní nedělí. Druhé byly v postu, a to hned před druhou nedělí postní. Svatodušní suché dny byly před svátkem Nejsvětější Trojice. Suché dny v září nebyly vázány na velké svátky jako ty předchozí. Konaly se před 17. nedělí po Sv. Duchu a tak či onak byly blízko svátku sv. Václava.
Suché dny probíhaly každoročně až do reforem II. Vatikánského koncilu, i když již dávno pozbyly svého původního významu. V tyto dny totiž ve středověku a raném novověku zasedal zemský soud. Půst, ve kterém šlo i o veškerý alkohol, zajišťoval střízlivost soudců i zúčastněných stran.
Mons. prof. PhDr. Petr Piťha, CSc., Dr. h. c. je kanovníkem Kolegiátní kapituly Všech svatých na Hradě pražském. V letech 1992–1994 zastával post ministra školství v první vládě Václava Klause.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
