V pondělí 6. července jsme (vy)drželi státní svátek – připomínku upálení mistra Jana Husa.
Když vidím, kdo všechno si Husa zprivatizoval a jaké postoje k aktuálním kauzám mu podsouvá, divím se, divím, že se mistr Jan nemihl v reklamě na grilovací koření.
To u svátku den předem vládl ukázněnější čurbes. Přestože věrozvěsti dorazili na Velkou Moravu již někdy na úsvitu (9. století…) našich dějin, jejich příběh je průměrnému analfabetovi čitelný: kde ještě nedávno dominovalo pohanství, dorazili křesťanští misionáři, čímž naše (pra)předky nasměrovali do hlavního proudu evropských dějin. Bez toho by nás stihl úděl polabských Slovanů: úděl etnografické rarity.
A ten Hus? Na konci středověku, kdy už české země dávno patřily mezi křesťanské, nějaký kněz nějak kázal. Nějakým kněžím nějak konvenoval. Nějaké kněze nějak šokoval. Nějak se to poté zamotalo. Kromě nějakých historiků s nějakým teologickým rozhledem neví nikdo nějak přesně co, proč a jak (nebo alespoň nějak). A střih… Mistr Jan Hus hoří na hranici.
Dnešní Čech o Husovi ví dvojí: že byl velikán a že „zemřel za pravdu“. A poněvadž stále méně současníků tuší, za jakou pravdu kazatel k smrti trpěl, stále více z nich si je jisto, že za tu jejich. Proto by Hus volil všechny parlamentní strany, byl by pro členství v EU i pro czexit, pro cestu prezidenta do Ankary i pro „necestu“ tamtéž, jezdil by (asi zároveň…) elektroautem i „spalovákem“.
Chcete vtip? Hus by „za pravdu“ pravděpodobně nedal žádnému z výše naznačených mluvčí. Pravda v jeho pojetí nebyla toho či onoho, nebyla ani Husa. Vždyť ani nepocházela z tohoto světa! Kdyby byla a kdyby pocházela, kymácela by se ze strany na stranu, ze strany na stranu, ze strany na stranu, a to beze smyslu, bez sebe sama.
Skutečná pravda (ta „pravdivá“) smysl má. Má ho u svého původce. U Původce.
Smekám všanc prologu k Evangeliu podle Jana (apoštola, tentokrát nikoliv Husa).
A čím je pravda pravdivější, tím koncentrovanější chemií Stvořitele ve skrytosti sluje. Zkratka: Pravda je (nečekaně, avšak vyčkávavě) Bůh. A taky obráceně: Bůh je Pravda.
A před člověkem se rozevírá věčné menu s nabídkou dvou pokrmů: steak „Ber“, nebo polévka „Nech bejt“. Že jdete bez rozmyslu do steaku? A byli jste si v kuchyni omrknout, kterak ho chystají nezměrný, krvavý, nezvážitelný? Že nejste blázni, a měníte objednávku na polévku?
Kdo je vlastně mučedník? Mučedník je gurmán, jenž bere hlavní chod vážně.
Ale pochopím, když zrovna tenhle slogan v kuchařské TV show neuslyším.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
