Stejně jako každý rok se i letos sešly tisíce rodin, aby veřejně oslavily život, zejména tu zdaleka nejohroženější formu lidského života naší doby: život nenarozených dětí.
26. března 2025. Jako každý rok se u Pražského hradu sešly početné rodiny s Dětmi všech věkových kategorií, se svými prarodiči a přáteli, aby veřejně manifestovaly své přesvědčení, že lidský život v každém stádiu své existence je posvátný, a tudíž hodný lásky, péče a úcty. Tyto rodiny společně procházejí ulicemi Prahy, usmívají se na kolemjdoucí a turisty a mávají cedulemi s vtipnými poselstvími Pro život. Zejména mladší děti pociťují radostné vzrušení z příslušnosti k této velké a velmi radostné pohyblivé koloně – dokud se neobjeví rozzlobení mladí lidé s neuvěřitelně hlučnými, plynem poháněnými klaksony. Pak se objevují další a další a zlostně na nás pokřikují sprosté nadávky. „Tati, proč jsou tak naštvaní?“ ptá se moje pětiletá dcera. Vysvětlil bych jí to, kdybych jen mohl. Teď už asi dvacet policistů, kteří nás mají hlídat, zběsile pobíhá sem a tam a snaží se zadržet rozzuřenou a rozjíveně vypadající mládež, zatímco my pokračujeme v pochodu. Jejich skandování, troubení a působivě vulgární urážky už jsou teď tak hlasité, že je vlastně těžké slyšet něco jiného než jejich hluk.
Policie ustupuje bandě hrubiánů
„Moje tělo, moje volba“ – dobře, víme, slyšeli jsme vás… ale zdá se, že je to neuspokojuje. Naše prezentace života je zjevně hluboce uráží. Evidentně chtějí, abychom opravdu dobře pochopili, jak moc námi pohrdají, protože je urážíme. Protože náš policejní doprovod je vzhledem ke stovkám protestujících příliš slabý na to, aby dokázal zjednat pořádek, je náš pochod zastaven v ulici poblíž univerzity. Úžasná ironie. Právě před tou institucí, která bývala chrámem ctností a vědomostí, prostorem svobody shromažďování, projevu, názoru.
Podle levičáků si křesťanské rodiny nezaslouží toleranci
Tolerance? V očích protestujících si zjevně toleranci nezasloužíme. Náš „zločin“ spočívající v tom, že se cítí uraženi, zjevně ospravedlňuje jejich naprostou neúctu k základní slušnosti, o čemž svědčí i to, že jim zřejmě nedělá problém zastrašování malých dětí. „Vaše děti budou jako my,“ dávají nám hlasitě a s vyzývavým úšklebkem najevo. Stále dokola. Když se jim konečně podaří donutit naši demonstraci k rozpuštění, je na jejich posměšný triumf smutná podívaná. Jejich pomyslné právo nebýt urážen realitou, a tím i životem samotným, dnes zvítězilo, zatímco výše zmíněné svobody utrpěly tragickou porážku – právě před univerzitou, která pro znovuzískání základních svobod podstoupila tak zásadní boj s jinou smrtící ideologií, která rovněž neměla lásku k realitě a pravdě.
Princ Nikolaus Lobkowicz je příslušníkem staré české šlechty. Nedávno jsme publikovali rozhovor s ním s názvem Šlechtické rody mají každého povzbuzovat ke šlechtictví, k rytířství…
Foto: Petr Synek, ČaV
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!