Spisy Rémiho Bragua, laureáta Ratzingerovy ceny z roku 2012, věnované islámu nabízejí nekompromisní a detailní analýzu, která i v oficiálních vyjádřeních církve obvykle chybí.
I.
Dogmatická konstituce o církvi Druhého vatikánského koncilu Lumen gentium uvádí o muslimech: „prohlašují, že se drží víry Abrahámovy, a klaní se jako my Bohu jedinému, milosrdnému, který bude v poslední den lidi soudit“ (čl. 16).
Na první pohled se toto tvrzení jeví jako přátelské a věcné; „víra“ muslimů je zjevně chápána jako totožná „s naší“. „Shodujeme se“ ve víře v poslední soud a v milosrdného Boha, který je jeden. Toto vzájemné porozumění má zřejmě svůj původ v Abrahámovi. Takové vyjádření naznačuje společný původ judaismu, křesťanství a islámu, z nichž každý „vystoupil“ v dějinách v odlišné době – Nový zákon přibližně dvanáct set let po Abrahámovi a islám asi sedm set let po době Kristově.
Když však zkoumáme, co jednotlivé tradice rozumějí pod pojmy jednota, uctívání, soud a milosrdenství, váháme potvrdit, že těmito slovy míní totéž. Předpokládaná shoda, že Bůh je jeden, poskytuje jen nepatrný základ pro další souhlas ohledně toho, co z této skutečnosti vyplývá. Islám konfrontuje náboženství a politiku, jak je známe, s otázkami pravdy a lži, života a smrti. Zdánlivě fascinováni a zároveň paralyzováni sledujeme, jak jsou křesťané a jiní lidé před našima očima zabíjeni či stínáni nejbrutálnějším způsobem. Velký klášter sv. Eliáše u Mosulu v Iráku, pocházející ze 7. století, byl nedávno nejen zničen, ale zcela rozprášen, a to ne z vojenských důvodů, ale proto, aby byla vymazána jakákoli stopa historické křesťanské přítomnosti. To je předzvěst toho, co se stane s dalšími křesťanskými kostely a budovami, pokud bude tento islámský expanzivní proces pokračovat.
Tyto vraždy a ničení jsou považovány – jak se tvrdí – za soud nad zkaženou společností, která odmítá přijmout Alláhovu vůli za normu života. Slyšíme také o ženách obtěžovaných i před evropskými katedrálami, jako by na takové činy měl někdo „právo“. Ženy jsou dokonce označovány za „příčinu“, protože se neoblékají podle požadavků muslimského zákona, který má platit všude. Příčinou zločinů jsou tedy oběti, a ne ti „praví“ věřící, kteří útoky provádějí.
Známe i případy otevřené diskriminace nemuslimů ve všech muslimských zemích. I to je však prezentováno jako „právo“ každého národa rozhodovat, kdo je či není občanem a jaké jsou jeho zákony. Takové brutální praktiky nejsou nové ani v rámci muslimského myšlení neospravedlnitelné. V jedné či druhé podobě se vyskytují od počátku islámu v 7. století. Je v nich určitá vnitřní filozofická soudržnost. V současnosti se však navrhuje mnoho způsobů, jak tento trvalý jev učinit méně násilným. Mnozí, včetně papeže Františka (Evangelii gaudium čl. 253), tvrdí, že „pravý“ islám je „mírumilovný“; „násilí“ je prezentováno jako odchylka, která s islámem nesouvisí, a ne jako norma.
Pokud jde o pochopení důsledků těchto islámských skutečností, nikdo není pronikavější než francouzský filozof a historik Rémi Brague, laureát Ratzingerovy ceny z roku 2012, profesor v Paříži a Mnichově a autor knih jako Zákon Boží (2008), Legenda středověku (angl. 2011, franc. originál Au moyen du Moyen Âge: Philosophies médiévales en chrétienté, judaïsme et islam, 2006) a O Bohu křesťanů (franc. 2008, český překlad 2011). V eseji uveřejněné na jaře 2015 ve francouzském časopise Commentaire pod názvem „Sur le ‘vrai’ islam“ („O ‘pravém’ islámu“) se zamýšlí nad papežovým názorem, že „pravý“ islám je „mírumilovné“ náboženství. Brague poznamenává, že v rámci islámu není žádný papež „autoritou“, která by mohla definovat, co je islám.
Lze ovšem poukázat na to, že papež je autoritou uvnitř katolicismu. V této roli má odpovědnost rozlišovat, co není katolické. K této autoritě patří také možnost vyjádřit se k pojetí křesťanství, jak je obsaženo v textu Koránu, kde se popírá jak Trojice, tak vtělení. Židovsko-křesťanské Písmo je samo označováno za falešný výklad „původního“ Koránu, který existoval dřív, než začal čas, pouze v Boží mysli; proto je považován za nejstarší „knihu“. Papežové ale jen zřídka považovali za vhodné tuto odpovědnost uplatnit. Papež Benedikt XVI. v „Řezenské přednášce“ otevřel otázku opakovaného násilí majícího původ v islámských pramenech.
Abychom porozuměli tomu, o co zde jde, navrhuje Brague určité rozlišení, které se pokusím vyložit obecněji. Některé otázky týkající se islámu pracují s fakty, jiné s právními skutečnostmi. Co se týče faktů, všechny sekty a proudy uvnitř islámu – sunnité, šíité, súfisté, wahhábité – i když sami mají mezi sebou spory, snaží se představovat ten „pravý“ islám. Takzvaní „teroristé“ tvrdí na základě legitimních důkazů z Koránu a z dějin, že jsou skutečným hlasem islámu. Ty, kdo jejich agresivní příklad nenásledují, obviňují ze „zrady“ islámu. Ovšem ti muslimové, kteří odmítají pojetí islámu zastávané ISIS, nemohou prostě tvrdit, že jejich pohled je jediný legitimní.
Pokud jde o otázku práva, existuje rovněž mnoho možných přístupů. Jak tedy rozlišit „pravý“ islám od falešného? Je zcela možné, jak poznamenal Samir Khalil Samir SJ ve své knize 111 otázek o islámu (angl. 2008), že násilí je ospravedlněno jak v textu, tak v tradici. Popírat toto ospravedlnění násilí je v rozporu s mnoha dobře doloženými místy v Koránu i v dějinách islámu. V tomto smyslu nelze jednoduše říct, že „pravý“ islám není násilný. Takové tvrzení nedokáže plně vystihnout komplexnost dané otázky.
II.
Kdo tedy má autoritu, aby svým jménem definitivně určil, co je islám? Papež tuto moc jistě nemá. Uvnitř islámu však nenacházíme žádnou oficiální autoritu, která by byla určena k řešení otázek faktů a principů. Brague se domnívá, že je důležité mít se na pozoru před nejednoznačností pojmu „pravý islám“. Stejně jako papež není ani on sám autoritou uvnitř islámu. Jako každý dobrý badatel se ale snaží spravedlivě vyložit, o co jde. Stojí přece jen za to zkoumat, co by pojem „pravý islám“ mohl znamenat.
Jaký je význam slova „islám“? Jak lze islám chápat jako „náboženství“, „kulturu“ a „populaci“?
Jako náboženství znamená islám úplné odevzdání celé osoby do rukou Alláha. Na Západě se islám vztahuje k náboženství hlásanému v Arábii Mohamedem od 7. století. Ale sami muslimové považují své náboženství za mnohem starší, než byl Mohamed. Podle tvrzení jde přímo k Alláhovi, bez jakéhokoli zprostředkování, dokonce i bez interpretace Mohameda. V tomto smyslu nebyl Mohamed v žádném případě „autorem“ Koránu takovým způsobem, jako jsou za „autory“ svých evangelií označováni evangelisté, nebo jako je prorok Samuel považován za autora knih Samuelových.
Jako kultura začal islám v určité době a na určitém místě. Má ale vnitřního ducha. Cíleně se odlišoval od polyteistických a nevědomých pohanských společenství, která mu předcházela. Proto mají muslimové svůj vlastní kalendář, který začíná rokem 622, kdy Mohamed opustil Mekku a odešel do Medíny. V prostoru širokých zeměpisných hranic pod podstatnou islámskou kontrolou je oblast „míru“. Mimo ni je všechno oblast „války“. Muslimové typu ISIS stále používají tuto terminologii míru/války; jiní mají sklon používat pojmy jako „misijní země“. Ale všichni lidé žijící v oblasti „války“ mohou být považováni za „nepřátele“ Alláha. Tudíž podléhají jeho zákonu a pomstě. V tomto světě neexistují žádní „nevinní“.
III.
Islámská civilizace zahrnuje i ty, kteří sami nevyznávají muslimské náboženství, avšak žijí v jeho kulturním okruhu. Tito lidé pak musejí za to, aby mohli žít v pokoji, něco zaplatit: musejí přijmout postavení občanů druhé kategorie. Mnozí z těch, kdo v raných dobách překládali muslimské texty do jiných jazyků, byli ve skutečnosti křesťané či bývalí křesťané na územích dobytých muslimy. Dnes můžeme hovořit o islámu jako o souhrnu všech národů, které byly někdy zasaženy buď islámským náboženstvím, nebo jeho kulturou. Moderní obnova islámu, zejména jeho nacionalismus inspirovaný západními politickými proudy, postihla také křesťany, kteří doufali, že moderní „stát“ jim poskytne postavení a rovnost nezávislou na islámském právu.
Dnes ale vidíme, že z muslimských zemí jsou vytlačováni i poslední zbývající křesťané, protože tu pro ně není místo. Evropské jazyky rozlišují mezi křesťanstvím (Christianity) jako náboženstvím a křesťanstvím (Christendom) jako kulturou. V islámu takové rozlišení neexistuje. Absence tohoto rozlišení ukazuje na odlišné chápání muslimské reality ze strany těch, kdo jsou muslimy, a těch, kdo jimi nejsou.
V tomto smyslu nelze snadno rozlišit mezi „pravým“ islámem jako náboženstvím a tím, čím je jako kultura. Při zkoumání pojmu „pravý“ islám se Brague snaží ukázat obtížnost užívání tohoto výrazu způsobem, který by umožnil tvrdit, že islám je či není „v zásadě mírumilovný“. Jeden z užitečných přístupů k pochopení islámu spočívá v pohledu zevnitř – očima těch, kdo ho vyznávají. Druhý přístup představuje perspektiva nemuslimských odborníků, kteří používají vlastní vědecké metody. Tyto metody ale mohou ukázat pouze to, co samy dovolují. Víra jako taková – ať už křesťanská, muslimská či jiná – není přímým předmětem vědeckého zkoumání.
V islámu opravdu nenajdeme žádného „papeže“, tedy nikoho, kdo by byl oficiálně oprávněn stanovit, co islám obsahuje či neobsahuje. Vše zůstává otevřeno mnoha interpretacím. Proto islám působí tak nevyzpytatelně. Právě z této směsi protikladných praktik a přesvědčení obsažených v Koránu a v dějinách islámu museli muslimští učenci vypracovat „teorii“, která by tyto rozpory ospravedlnila a uchránila jejich náboženství před zjevnou nesoudržností.
A v tom spočívá pravý původ voluntarismu, který je základem muslimského pohledu na kosmos, člověka a Boha. Podle voluntaristy může Alláh nařídit opak toho, co nařídil předtím; jinak by prý nebyl všemohoucí. Na počátku veškeré reality je Alláhova vůle, nikoli božský logos. V oblasti práva pak tento přístup vyžaduje teorii, podle které je poslední či nejnovější protiklad platným pravidlem, dokud nebude obhájen nějaký jiný. Tento voluntarismus je také základem teorie „dvou pravd“, která připouští, že zjevení a rozum mohou předkládat protikladné názory.
Můžeme si vytvořit „představu“ či „shodu“ o tom, co muslimská obec či populace fakticky zastává. Tento zjištěný konsensus ale bývá zpravidla formulován několika málo učenci, přičemž nejvýraznějším příkladem je univerzita al-Azhar v Káhiře. Nově ustavená autorita chalífy Islámského státu (ISIS) je upomínkou na ztrátu dřívějšího chalífátu po pádu Osmanské říše. Tento pokus o jeho obnovení se snaží znovu založit autoritu původního chalífátu, avšak – jak poznamenává Brague – na základě moci či „teroru“. Otázka autority je obzvlášť složitá, protože „Korán není považován za dílo Mohameda, ale za text napsaný samotným Bohem“. Tento původ vylučuje možnost jednotné interpretace. „Vykládat“ Korán by totiž znamenalo přisoudit lidské autoritě schopnost být Alláhem, což by bylo rouháním.
Korán zároveň relativizuje Starý a Nový zákon jako vadné dokumenty, které údajně ukradly či nesprávně vyložily původní text Koránu, jenž je správně uložen v Boží mysli. Nejběžnější komentář tohoto pojetí říká, že ve skutečnosti se stal pravý opak: Korán sám je výběrem a interpretací z dřívějších židovských a křesťanských pramenů. Když se tato skutečnost stala zjevnou, vznikla teorie o předchozím zjevení v Boží mysli, které bylo teprve později sděleno prostřednictvím Mohameda. Tento názor se stal prostředkem, jak uchránit islám před nesoudržností.
Lze nalézt čistý či autentický islám před tím, než se po vojenských výbojích na Blízkém východě dostal do kontaktu s židovskými a křesťanskými vlivy? Spíš se to jeví tak, že Korán je skutečně přepracováním a výběrem ze Starého a Nového zákona a dalších pramenů, které nazýváme apokryfy. Víme o nějakém islámském textu sepsaném před židovsko-křesťanskými Písmy? Dosud ne. Většina raných textů Koránu či jeho částí byla zničena, ačkoli se objevují některé fragmenty, například v Jemenu. Text Koránu prozrazuje řadu „očišťování“ textu na různých úrovních. O Mohamedovi samotném se tvrdí, že byl očištěn Alláhem. Korán, který dnes vlastníme, nemusí představovat původní podobu, jestliže je ve skutečnosti výsledkem pozdější redakce z řady textů, které se nedochovaly, jak se zdá naznačovat současný stav poznání.
Můžeme třeba hovořit o „pravém“ Sókratovi, „pravém“ Kristu nebo „pravém“ Platónovi –což se přímo nemusí vztahovat na jejich slova, ale na jejich význam. Stejně tak můžeme rozlišit, co je počáteční a co je vyvinuté či zralé – jako žalud a dub. Do tohoto procesu jsou zapojeni němečtí odborníci, kteří se po desetiletí pokoušejí prostřednictvím formálně-kritického rozboru objasnit původ textů Koránu.
Islám netvrdí, že je tím, čím byl při prvním Mohamedově kázání. Spíše se chápe jako zakořeněný v Boží mysli před dějinami. Proto tvrdí, že je starší než judaismus či křesťanství. „Existoval“ nezměněn v Boží mysli. Z tohoto pohledu jsou judaismus a křesťanství zkažením původního islámu, nikoli naopak, jak je rozumnější předpokládat. Jestliže je tento názor o původu islámu v Boží mysli pravdivý, pak se každý člověk rodí jako muslim. Pokud někdo v dějinách muslimem není, je to proto, že byl zkažen rodiči, školami či jinými náboženstvími. Proto islám nemá žádné oficiální počáteční datum v dějinách.
Historický záznam však poskytuje podobu ‚skutečného‘ islámu v jeho konkrétní praxi, jak se ukazoval ostatním národům. Někdy je tvrdý, jindy mírný; někdy silný, jindy slabý. Otázkou zůstává i to, kdy se Mohamed sám poprvé objevil. Proto mohl Robert Spencer napsat knihu s názvem Did Mohammed Exist? (ISI Books, 2012). Mnohé Mohamedovy životopisy opakují tytéž příběhy. Objevily se až sto či více let po jeho smrti. Archeologům nikdy nebylo dovoleno zkoumat Medínu či Mekku. Podle Bragueova názoru tedy nelze snadno dospět k „pravému“ islámu.
Přesto můžeme sledovat účinky islámu tím, že pozorujeme, jak lidé skutečně žijí. Islám vykazuje značnou dovednost v přebírání i zastírání praktik, které mají původ mimo něj. Napětí mezi islámem jako náboženstvím a islámem jako kulturou může být značné. V různých muslimských státech obvykle vláda a náboženství dosahují určité pracovní harmonie a vzájemně se posilují. Poslání podrobit svět Alláhovi a v rámci tohoto podrobení dosáhnout souladu mezi vládou a náboženskou sférou představuje rozšířenou naději v celém islámu. Mnozí dnes vidí možnost dosažení tohoto cíle prostřednictvím demokratických a demografických mechanismů, ale také cestou teroru.
Moderní myslitelé bývají často překvapeni, ba dokonce ohromeni tím, že myšlenka islámu jako náboženství usilujícího o světovládu může přetrvávat a být určujícím faktorem po staletí od svého počátku v Arábii. „Snaha vymezit ‚pravý‘ islám oproti tomu, který ‚pravý‘ není,“ poznamenává Brague s jistou ironií, „má za cíl pouze uspokojení intelektuálů v jejich zálibě v klasifikaci.“ Pokus izolovat „klinickou podstatu“ islámu od jeho konkrétních historických a geografických skutečností je vždy „riskantní“.
IV.
Jak je to s možností reformy uvnitř islámu, která by zmírnila jeho násilný náboj? Robert Reilly v nedávném dopise do Wall Street Journal (5. listopadu 2015) poznamenal, že tou „reformou“ je právě to, co dnes v islámu existuje. Dnešní situace stojí na základech odmítnutí vztahu k rozumu v islámské filozofii, které se ustálilo ve 12. století. Změna a reforma byly stálými prvky jak v protestantismu, tak v katolicismu, upozorňuje Brague. Počáteční vojenské expanze islámu nebyly zásadně odlišné od řeckých a římských dobyvačných tažení. Muslimská armáda převzala moc, ustavila správu a podrobila obyvatelstvo řádu.
Dnešní teroristé obnovují tyto dřívější metody moci, včetně těch, které přikazoval sám Mohamed. Hrůzné scény historických muslimských výbojů jsou přijímány jako fakta dějin – jsou obsaženy v Koránu. Mohamed je dobrým příkladem: lze se dovolávat skutků a činů Proroka. K tomu, aby vykonal tyto věci, byl vyvolen Bohem. Můžeme říct, že tyto příklady jsou jen výběr, ale nemůžeme tvrdit, že odporují tradici. Ospravedlnění sebevražedných atentátníků lze nalézt u Mohameda samotného, který udílel rady, jak vstoupit do ráje. Je to snad jen fundamentalismus, který není „skutečným“ islámem? Avšak tyto věci jsou přítomny od počátku. Nedávno byl z Francie vyhoštěn muž za bití své manželky, což je praxe, kterou Korán schvaluje.
Lze z islámu učinit čistě duchovní hnutí? V islámu existuje súfijská tradice, která je duchovní. Avšak otázka, kterou si Brague klade, zní: Je tato tradice reprezentativnější pro „pravý“ islám než jiné pohledy na tutéž věc? Západní badatelé často staví tento „duchovní“ islám proti „právnímu“, přičemž druhý bývá jaksi podceňován. Sami muslimové obvykle nepovažují „mystický“ islám za „řádný“. V rámci islámu existuje tradice, která se mu staví na odpor.
Tato mystická tradice byla omezena na malé oddělné skupiny. V očích zákona působí často radikálně a vykazuje různé morální excesy. Ve 12. století to byl al-Ghazálí, kdo dokázal začlenit súfismus do islámské tradice. Zbožní mohou obrátit svůj pohled do vlastního nitra, aby přesněji naplňovali požadavky islámského zákona. Toto mystické pojetí však není prezentováno jako alternativa k zákonu. Jeho cílem je lepší dodržování veřejného práva. Lze poznamenat, že s tímto pojetím souvisí koncept „dvou pravd“ v islámu: pravdy rozumu a pravdy zjevení. V případě filozofa, na rozdíl od mystika, bylo možné přijmout aristotelské pozice, avšak jen za podmínky, že nebudou zpochybněny praktiky veřejného zákona.
A jak je to s tolerancí? Předpokládejme, že bychom připustili pluralitu názorů. Přísné dodržování zákona by ale stejně zabránilo tomu, aby se jejich rozdíly veřejně projevily. Stručně řečeno: „Súfismus nepopírá oprávněnost zákona, ale usiluje o to, aby byl přijatelný.“ Jak naložit se sekulárním či laickým chápáním státu, v němž je náboženství výlučně otázkou osobního svědomí? Samotné oddělení politické a náboženské sféry sahá až k počátkům křesťanství. Obě sféry lze chápat jako navzájem se ignorující oblasti. Každý evropský stát přitom respektuje vymezenou oblast toho druhého.
Situace islámu je odlišná. Jeho náboženství zahrnuje veřejnou legislativu. Oddělení mešity od státu není myslitelné. Islám se v Evropě objevuje jako civilizace, jejíž vnitřní struktura již zahrnuje propojení náboženské a politické sféry. Ačkoli počet zákonů v Koránu, které se mohou dotýkat veřejného pořádku, není velký, jsou považovány za kulturně významné a zahrnují předpisy o manželství, trestech, nakládání s majetkem a postavení žen.
Potíž vzniká ve chvíli, kdy považujeme tyto prvky islámského práva za obyčejné záležitosti občanského práva, zatímco pro muslimy představují nezrušitelný Boží zákon. „Pravý“ muslim se tak při střetu se západním státem založeným na pozitivním právu musí rozhodnout mezi proměnlivým obyčejem a Božím zákonem obsaženým v Koránu. Nemůže se tedy vnitřně smířit se žádnou společností, která nezavede jako své občanské právo islámský zákon. Nakonec se zdá být zřejmé, že „pravý“ islám je skutečně „mírumilovným“ náboženstvím pouze tehdy, když dosáhne politické a náboženské kontroly nad zákonem, který řídí naše myšlení, jednání a státní zřízení.
Tento esej zesnulého otce Schalla byl původně publikován 24. ledna 2016.
P. James V. Schall, S.J. (1928–2019), kněz Tovaryšstva Ježíšova, působil po řadu desetiletí jako profesor politické filozofie na Georgetown University, kde vyučoval až do svého odchodu do důchodu v roce 2012. Je autorem více než třiceti knih a velkého množství esejů zabývajících se filozofií, teologií, vzděláváním, etikou a dalšími oblastmi. K jeho posledním pracím náležejí On Islam: A Chronological Record, 2002–2018 (Ignatius Press, 2018) a The Politics of Heaven and Hell (Ignatius, 2020).
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
