Dne 17. července 1936 ve Španělském Maroku vypuklo vojenské povstání pod vedením generála Francisca Franka proti „demokraticky zvolené“ republikánské vládě. Vypukla španělská občanská válka. Zorientovat se v tehdejším dění je složité, natožpak hodnotit tu či onu stranu konfliktu a ani to není účelem následujícího textu. Lidsky lze ostatně těžko sympatizovat s někým, jehož vojska vraždí své spoluobčany, ať na té, či oné straně. Téma je též příliš zideologizované, proteklo příliš sentimentu. Tehdy však kromě té „horké“ současně probíhala ještě jiná válka, o které se moc nemluví a jíž se dnes říká až skandálně zlehčujícím souslovím – „kulturní války“.
„U bran Madridu se bojuje také za Prahu!“
George Orwell v knize Hold Katalánsku píše, jakým pro něj bylo objevem, že katalánští a aragonští venkované jsou prakticky nepoznamenaní křesťanstvím. Dost překvapivé v „katolickém Španělsku“. Zato však mají docela dobré povědomí o anarchismu. Anarchisté v těchto oblastech ideologicky působili už desetiletí nazpátek a jejich učení zakořenilo zejména mezi venkovany. Člověku se vtírá otázka – kde byla církev, když se to dělo? Kde byly elity? A jak je možné, že to ve výsledku přispělo k bratrovražedné válce mezi „demokratickými“ republikány a „fašisty“?
K takovému úvodnímu vymezení pojmů dojde vždy, když se člověk tématu jen dotkne. Řekneme-li „fašista“, hned víme, co si máme myslet, kdo byl hodný a kdo zlý. Co na tom, že republikány podporoval též Stalin – „fašisty“ přece podporoval Hitler, šach mat! V jistém ohledu následky této války pociťujeme dodnes, a nejen v samotném Španělsku. Přitom už tím, že přistoupíme na uvedený slovník, se nevědomky oběma nohama ocitáme vprostřed tehdejších „kulturních válek“. Ostatně dnes opět zní ulicemi ve zcela jiných kontextech heslo No passarán! Přistoupíme-li na tuhle hru, v odpověď by klidně mohlo zaznít méně populární a známé Frankovo: Hemos pasado! (prošli jsme).
Každý slušný liberální demokrat však ví, že zapojovat se do kulturních válek je známkou naivity, nevzdělanosti, v horším případě fundamentalismu či ultra… dosaďte si sami. Jejich účelem je odvádět nás od podstatných témat, jako je obrana demokracie, zásadové protiruské postoje, populismus, dezinformace, klimatická změna apod. A jsme-li křesťané a katolíci, naším úkolem je přeci především „porozumění kultuře naší doby“, dialog, a ne prohlubování zákopů a fanatické vymezování se proti „složitým“ jevům, jako jsou potraty, eutanázie, manželství pro všechny, gender… To dělají jen fanatici a – „fašisté“.
„Ani Boha, ani pána“
Představuju si, jak by asi vypadal dialog libovolného liberálního teologa se španělským anarchistou na toto téma někdy v roce 1937. Ještě než by flanďáka postavil ke zdi, z celého svého upřímného venkovského srdce by se mu vysmál. Samozřejmě že my anarchisté bojujeme proti něčemu, namítl by – proti útlaku, proti sociální nespravedlnosti, kapitalistům a prelátům, kteří tomu všemu dělají fíkový list. „Ani Boha, ani pána,“ zní naše heslo (převzaté od francouzského socialisty Blanquiho). Ale taky bojujeme za něco, máme kladné cíle: chceme stvořit nového člověka, osvobozeného od všemožných pout morálních, společenských, ekonomických (dnes bychom dodali ještě: biologických), jež svazují naši „přirozenost“, která je dobrá. Takovýmto osvobozením vznikne dobrý jedinec, který se začne dobrovolně sdružovat do kolektivů a budovat autentické vztahy na bázi solidarity. Ptáte-li se, kde se všechno to automatické dobro vzalo, odpověď bude rozmanitá, ba mlhavá, nikdy ale nebude znít: Bůh. V této společnosti pak už nebude zapotřebí rodin a manželství, sex bude volný stejně jako potraty, děti, tedy aspoň ty, které přežijí svobodu ženy, se budou vychovávat kolektivně, nebude útlaku z žádných příčin a důvodů.
Latrínu, ne kostel!
Orwell v již zmíněné knize líčí, jak to tehdy vypadalo v ulicích Barcelony v prvních týdnech a měsících občanské války. Cítíte z toho jisté autorovo okouzlení tím vším, které jej nakonec přivedlo až do řad dobrovolníků bojujících na straně republikánů: lidi jsou oblečeni všichni stejně, do jakýchsi „multiforem“, všichni jsou si rovni, všichni si tykají, dřívější slova vyjadřující nadřazenost jsou zapovězena (señor…). Jeden druhému jsou si navzájem soudruhy. Kostely vypáleny a proměněny ve skladiště a latríny, místo křížů rudé hvězdy a revoluční hesla, na krcích místo kravat rudé či černo-rudé šátky. Orwell neměl důvod fantazírovat, byl to reportér a popisoval, co vidí. A líbilo se mu to.
Těch skutečných fašistů přitom v řadách Frankova vojska byla jen malá skupinka, ze strany falangistů spíše vysmívaná, neboť jejich novopohanská ideologie byla v rozporu s tím, za co bojoval Franco a jeho „falangisté“, tedy katolíci a španělští nacionalisté. Přesto se o nich mluví do omrzení, v duchu v tehdejším Československu oblíbeného hesla o Madridu a Praze, jež dalo název tomuto článku. Slovo „fašista“ se stalo nálepkou, kterou zcela volně používáme pro minulost, která se už bránit nemůže, a lepíme je i na současníky, když je chceme vyloučit ze „slušné“ diskuse. A tato strategie vznikala právě tehdy, my jen mechanicky přebíráme a opakujeme tehdejší ideologické boje. Bez myšlení, bez znalostí. Když pak vytáhneme sousloví „kulturní války“, proces smyšlení je u konce. Už máme po ruce vše, co potřebujeme k vyloučení protivníka z boje.
Orwellové
Jenže ony ty „kulturní války“ byly a jsou velice reálné, zuřivé, mají dávnou historii a stále narůstající množství obětí. Sahají hlouběji než do třicátých let 20. století. Anarchisté, podobni dávným sektářům, už v druhé polovině 19. století účinně zabírali prostor uprázdněný tehdejšími elitami – církevními i světskými. Už tehdy zakládali komuny. V Sovětském svazu dávno předtím experimentovali s volnou láskou i volnými potraty a kibuc jako experimentální líheň nového člověka přitahoval nejednoho ztraceného evropského intelektuála. Stejně tehdy jako dnes už existoval útok na rodinu, na přirozenost muže a ženy, na lidskou duši, na přirozenou morálku a na to, co je člověk jako člověk. V posledku šlo o útok na křesťanství – na rovině ideologické i praktické. Jen se zdá, že byl veden poněkud upřímněji než dnes, v době pokryteckých „reprodukčních práv“, diverzity, otevřenosti a „dialogu“. Orwell se nedivil tomu, že z kostela je latrína a že někde vyvraždili klášter plný jeptišek. Byli to ideologičtí protivníci, bylo to přirozené a pochopitelné. Pro dnešního liberálního teologa by to patrně byl složitý problém vyžadující náležitý ponor, ne nějaká laciná populistická gesta…
Dnes se tyto války nevedou v zablácených zákopech, ale ve sněmovnách, kancelářích, v hubech i klubech, v učebnách i aulách, v médiích i umění. Elity, včetně některých církevních, jim přitom umetly a stále umetají cestičku mimo jiné i stále do omrzení opakovanými frázemi o „fašistech“ a „kulturních válkách“.
Kde tedy byla církev tehdy v Aragonii, Katalánsku… když do myslí a srdcí venkovanů i dělníků pronikaly zlověstné sny o stvoření nového, zcela osvobozeného člověka? Jak je možné, že s tak úžasným poselstvím a teologickým aparátem, kterým církev disponovala a disponuje, prohrála s tak okleštěnou, protismyslnou a ve výsledku beznadějnou vizí lidství? Jak to, že nechala na pospas obyčejné lidi, ať na venkově, nebo v továrnách, aby se jejich duší účinně zmocňovali protivníci křesťanství? Kde byly elity, aby rozkryly falešnost představ stvořitelů nového člověka?
A kde je církev dnes? Neuprazdňuje dnes stejně jako tehdy svým myšlením a svými činy prostor pro nelidské nauky a teorie, které z jedinečné lidské osoby dělají zoufalou třtinu zmítající se mezi displejem a hypermarketem?
Francouzský katolický básník v narážce na heslo anarchistů „Ani Boha, ani pána“ odpověděl: „Vybrat si Boha je jediný radikální způsob, jak nemít pána.“ Shodou okolností citátem téhož básníka začíná stať Jaroslava Durycha „O zabíjení kněží“, jež v roce 1938 vyšla v časopise Na hlubinu a která s ohledem na výše nadnesené otázky odpovídá přinejmenším, jaký postoj zaujaly tehdy tisíce a tisíce kněží, duchovních, řeholníků a řeholnic…
Obrázek: redakce
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
