Smrt člověka bývá okamžikem, kdy se na chvíli utiší ideologické spory. Ne proto, že bychom měli zapomenout na rozdílné názory, ale proto, že před tváří smrti se připomíná něco podstatnějšího – důstojnost lidské osoby a křesťanská povinnost modlit se za zemřelé.
Charlie Kirk byl osobností, která rozdělovala. Měl své obdivovatele i své nesmiřitelné kritiky. Jeho život byl násilně ukončen vraždou, což je skutečnost, která musí být odsouzena bez jakýchkoli výhrad. Politický nesouhlas nikdy nesmí přerůst v násilí.
Právě proto si zasloužil uznání kardinál Dominik Duka, že za Charlieho Kirka sloužil mši svatou. Nešlo o politické gesto. Šlo o službu pastýře, který bere vážně křesťanskou tradici modlitby za zemřelé a nebojí se připomenout, že Boží milosrdenství není vyhrazeno lidem bez kontroverzí.
V atmosféře, kdy se od veřejných osobností očekává, že budou mlčet z obav před reakcemi nebo budou pečlivě vážit, za koho se ještě „smí“ modlit, působil takový postoj osvobodivě. Církev nemá být tribunálem veřejného mínění. Je místem modlitby, odpuštění a naděje. Sloužit mši za člověka neznamená kanonizovat jeho názory ani jeho život. Znamená svěřit jej Bohu.
Kardinál Duka tím připomněl něco, co by mělo být samozřejmostí: Modlitba překračuje hranice politických táborů a kulturních válek. V tom spočívá její síla.
Katolické noviny nabízejí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
