Projev italské premiérky Giorgie Meloniové v italském poutním místě Assisi ve svátek svatého Františka.
Dobrý den všem. Zdravím Jeho Eminence, kardinála Artimeho a kardinála Simoniho. Připomínám, že svatý František nás učil také úctě – úctě v naslouchání, úctě v porozumění, úctě v pochopení důvodů druhých. Zdravím monsignora Sorrentina, monsignora Cibottiho, bratra Trovarelliho, generální a provinciální představené františkánských rodin, kustoda Svatého konventu v Assisi, bratra Marka Moroniho, paní prezidentku Proietti, prezidenta Marsilia, starostu Stoppiniho, starostu Biondiho, všechny přítomné starosty, představitele veřejného života a mnohé lidi, které vidím na tomto náměstí.
V průběhu svého života jsem v Assisi byla už při různých příležitostech, ale je to poprvé, co se účastním oslav svatého Františka jako ochránkyně Itálie. Je to pro mě bezpochyby čest, ale především hluboké dojetí, protože vím, jak pevně je tato slavnost zakořeněna v srdci italského národa. Silná, opravdová, niterná zbožnost, která se jasně zračí v tvářích tolika lidí a věřících, kteří jsou dnes zde; která se slavnostně vyjadřuje v praporech pozvednutých na tomto náměstí; která září ve světle votivní lampy právě rozžaté v bazilice a plane díky oleji darovanému Abruzzem jménem všech obcí Itálie.
Dnes celý italský národ obrací svůj pohled sem, k chudáčkovi z Assisi – k nejmilejšímu, nejpoetičtějšímu, nejitalskejšímu ze všech našich svatých, jak jej nazval filozof a vlastenec Vincenzo Gioberti. Svatý František je totiž jednou ze zakládajících postav italské identity – snad tou nejvýznamnější. Napsal nejstarší básnické dílo naší literatury, Píseň tvorů. Tyto verše otevřely cestu, po níž pak kráčeli Dante, Petrarca a Boccaccio, a díky níž se náš jazyk stal velkým a známým po celém světě.
Jeho kulturní poslání dodnes ukazuje svou sílu a jedinečnost. Svatý František zanechal nesmazatelnou stopu v umění, poezii, divadle, kultuře i vědě. A jeho spiritualita přitahovala a uchvacovala celé generace Italů – inspirovala některé z největších mužů, jimiž se naše země může pyšnit.
Františkánskými terciáři byli Giotto, Alessandro Manzoni, Kryštof Kolumbus, Alessandro Volta a mnozí další spolu s nimi. Svatý František ztělesnil souhrn toho génia, který činí náš národ jedinečným, obdivovaným a váženým po celém světě. V jeskyni dal vzniknout jesličkám – nejsladšímu a nejhlubšímu všeobecnému zobrazení Boha, který se stal dítětem a přišel na svět, aby lidem ukázal to, co před ním nepoznali: odpuštění, dokonce lásku k nepříteli.
Svatý František však nebyl zasněným trubadúrem, nýbrž mužem činu, rychlým až překotným v úkolech, které na sebe bral, a v závazcích, které přijímal. Neměl rád kompromisy, polopravdy ani úskoky. Byl náročný – tak jako jsou nároční svatí, lidé ne tolik „normální“, jako spíše radikální v odvaze svých rozhodnutí.
Svatý František byl člověk extrémní, ale ne extremistický. Dal příklad chudoby, nikoli bídy, proti níž on i jeho bratři vždy bojovali. A právě ve jménu té chudoby nám připomněl, že nic na tomto světě nám ve skutečnosti nepatří.
Naše děti, lidé, které milujeme, naše majetky, naše tělo – všechno je darem, vzácným dědictvím Boha, který nás miluje v naší nedokonalosti.
Připomněl člověku, že je strážcem stvoření a že život ve všech svých podobách je svěřen zvláštní odpovědnosti a péči lidí. Protože – jak nám nedávno připomněl papež Lev – nejsme ničím jiným než starostlivými správci tohoto domu, aby nikdo nezničil bezohledně přírodní dary, které mluví o dobrotě a kráse Stvořitele, a aby se člověk jim zároveň nepodroboval jako otrok či uctívač přírody.
V listu vládcům národů svatý František vybízí ty, kdo nesou odpovědnost za řízení společnosti, aby se neřídili jen hlediskem souhlasu, ale aby ve svém jednání měli na zřeteli širší a vyšší smysl.
Je to výzva, která zneklidňuje a burcuje, která nedává politické pokyny, ale rozechvívá srdce a nenechává nikoho lhostejným. Svatý František byl mužem pokoje, dialogu a setkávání. Šířil mír uvnitř i za hranicemi Assisi, nesl své poselství tam, kam se nikdo jiný neodvážil.
Odzbrojený od všeho kromě své víry a své mírnosti, neváhal vystavit vlastní život nebezpečí, jen aby se mohl setkat se sultánem a vést s ním dialog v pravdě a vzájemné úctě – dialog, který i dnes zůstává vzorem. Protože svatý František nás učí, že je třeba pokusit se mluvit se všemi, i s těmi, kdo se mohou zdát protivníky či dokonce nepřáteli. Tam, kde končí dialog a vytrácí se trpělivost ve vztahu k těm, kteří jsou jiní, nelíbí se nám nebo smýšlejí jinak, právě tam klíčí semeno násilí a virus války.
Poselství nesmírně aktuální i dnes. Svatý František žil v neklidné době – stejně neklidné, jako je ta naše. Třetí světová válka „vedená po částech“, o níž mluví papež František, se odehrává děsivým způsobem. Ve světě dnes probíhá šestapadesát ozbrojených konfliktů – nejvíce od konce druhé světové války. Mír, dialog a diplomacie už, zdá se, nedokážou přesvědčovat ani vítězit, a síla zbraní příliš často převažuje nad silou práva.
A přesto tento na pohled temný a nevratný obraz světa nás nesmí a nemůže vést k rezignaci, k odevzdání se představě, že neexistuje jiná možnost než válka.
Jenže mír, jak nám neustále připomíná svatý František, se nezjevuje tehdy, když ho vzýváme, ale tehdy, když ho budujeme – s nasazením, trpělivostí a odvahou. Dochází se k němu tím, že se kámen po kameni skládá stavba, posilovaná odpovědností a rozumností.
A právě to si přejeme, aby se v těchto hodinách dělo v Palestině, v té zemi, kterou svatý František toužil poznat a která ho hluboce poznamenala. Americký mírový plán, už schválený Izraelem, sdílený evropskými státy, mnoha islámskými zeměmi a palestinskou národní autoritou – díky zprostředkování některých arabských států, zvláště Kataru, kterému, myslím, musíme všichni poděkovat – by mohl být přijat i hnutím Hamás.
To by znamenalo konečně návrat míru na Blízký východ, konec utrpení palestinského civilního obyvatelstva a propuštění izraelských rukojmích, zadržovaných už celé dva dlouhé roky. Záblesk pokoje proráží temnotu války – a my všichni máme povinnost udělat vše, co je v našich silách, aby tato vzácná a křehká příležitost přinesla úspěch.
Jsem hrdá na přínos k dialogu, který dokázala nabídnout Itálie – v první linii humanitární pomoci palestinskému lidu a zároveň jako důvěryhodný partner všech zúčastněných stran, aniž by upadla do pasti přímé konfrontace, jak mnozí – často spíše z účelových než z přesvědčivých důvodů – žádali.
To je právě ta vize, která odjakživa tvoří součást italské identity, jejího působení na mezinárodní scéně a která nám umožňuje být uznávanými partnery, tvůrci míru, lidství a solidarity. Je to naše tradice, brázda, v níž pokračuje i tato vláda.
Svatý František byl mostem mezi Západem a Východem, člověkem, který tím, že se sám učinil malým, všechny ostatní vyzýval k pravé velikosti. Assisi, Umbrie a celá Itálie, které se dnes shromažďují v jeho jménu, nabízejí ten nejpravdivější obraz toho, kým jsme.
Muži a ženy obdaření dvěma prameny poznání a lásky – rozumem a vírou.
Protože pokud nevíš, kým jsi, nemůžeš nijak přispět k dialogu mezi kulturami.
A pokud neznáš a neuznáváš sám sebe, nemůžeš milovat druhého – ani dovolit, aby on miloval tebe.
To je kultura úcty, v kterou věříme a kterou dál prosazujeme. Právě všechna tato učení – a mnohá další, která by bylo možné zmínit – učinila ze svatého Františka onu explozi života, jež přivedla Italy k tomu, aby si ho zvolili za svého patrona.
Před rokem z této lodžie promluvil básník, svobodný a bez moci – jak sám sebe nazval – a pronesl výzvu. Lyrickou a mocnou, tak, jak je jeho nádhernému stylu vlastní. Davide Rondoni tehdy vyzval politiku, aby se zamyslela nad postavou svatého Františka, aby znovu objevila její nejhlubší smysl a aby 4. říjen opět zařadila mezi státní svátky.
Jak víte, tato výzva nevyzněla naprázdno. Po velmi dlouhé době zazněla slova básníka v Parlamentu – a Parlament tato slova proměnil v zákon státu.
Zákonodárce se rozhodl navrátit svatého Františka – jeho dědictví, jeho poselství i jeho charisma – do veřejného a občanského rozměru našeho národa. Nešlo o rozmar ani o plýtvání penězi, jak někteří tvrdili, ale o volbu identity, o čin lásky k Itálii a jejímu lidu.
A já osobně ráda vnímám toto hlasování Parlamentu také jako poctu prvnímu papeži, který si zvolil jméno František – právě v roce, kdy se vrátil do Otcova domu.
Příští rok nebudeme znovu slavit pouze 4. říjen jako státní svátek, ale také osmisté výročí narození do nebe chudáčka z Assisi. Učiníme tak s oporou v cenné práci, kterou vykonal Národní výbor pro oslavy – i s podporou vlády. Usilovali jsme o vytvoření nových iniciativ, které zanechají trvalé stopy v čase.
Mám na mysli především projekt digitalizace knihovny Svatého konventu, pojmenování nového Průmyslového mostu v Římě po svatém Františkovi, aktivity zaměřené na mladé, které se budou konat v Egyptě a dalších afrických zemích v rámci Matteiho plánu, až po zapojení sítě italských kulturních institutů v zahraničí, aby se náš světec stal ve světě ještě známějším.
Drazí přátelé, dnes slavíme člověka, který všechno opustil, aby všechno nalezl; světce, jenž naučil svět radostné prostotě lásky; Itala, který vtiskl tvář celé své zemi. A nečiníme tak proto, že by on potřeboval nás – ale proto, že my potřebujeme jeho.
Kéž svatý František pomáhá naší Itálii!
Hodně štěstí.
Zdroj: FB G. Meloniové, Youtube
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!