Takové je přání bývalého děkana Katolické teologické fakulty UK J. M. Jaroslava Brože, které v rozhovoru pro Katolické noviny posílá jejich čtenářům.
Pane docente, co pro Vás znamenaly Vánoce v dětství a co znamenají dnes?
Prožívání Vánoc v dětství mi vtisklo do paměti a do srdce nikdy nezapomenutelný obraz těchto svátků, který se do dneška rozvíjí. Jsem vděčný rodičům, že při skromných podmínkách, v kterých jsem se svými šesti sourozenci vyrůstal, dokázali s láskou vytvořit vánoční dny, které pro nás všechny byly opravdu radostné. Doma se opakovaly – jako asi ve většině rodin – sváteční rituály, na které jsme se těšili a očekávali jsme, že se budou odehrávat jako v minulých letech. Později jsem si uvědomil, že to byla dobrá škola liturgie, která dává do života řád a stabilitu. To, co se pravidelně opakuje, umožňuje pronikat kontemplativním způsobem do hloubky tajemství. A o Vánocích se přece slaví jedno z největších tajemství člověka: Bůh nás navštívil, stal se jedním z nás. V tomto světle vidím všechny ty jednotlivosti dětského slavení Vánoc. Je spojeno v podstatě s dvojím prostředím: doma v rodině a v širší rodině místní farnosti.
Moje dnešní slavení vánočních svátků se proměnilo, ale od toho dětského základu se nevzdálilo. V kněžské službě se snažím nabídnout svůj čas tím, že jsem k dispozici ke slavení i více mší svatých o Štědrém večeru a v noci, rád se setkávám s návštěvami buď doma, nebo zajdu k lidem, o kterých si myslím, že je samota v těch dnech zvlášť tíží. Každý rok je to trochu jinak. Takovou stálicí je pro mě už více než 25 roků slavení Štědrého večera v domě sester Misionářek lásky Matky Terezy z Kalkaty. Sestry připravují sváteční večeři pro několik desítek našich chudých z ulice. Společně se modlíme, zpíváme koledy, povídáme si a pak v noci slavíme půlnoční mši svatou.
Máte vánoční svátky spojené s počasím středoevropské země, nebo byste mohl cestovat na Vánoce do teplých krajů, jak to dělá řada Čechů?
Dětské vzpomínky na Vánoce jsou spojeny s křupavým sněhem pod nohama, zasněženou zahradou a ojíněnými stromy v lese proti našemu rodinnému domu. Moje maminka milovala kresby Mikoláše Alše, ale měli jsme také betlém a pohlednice Josefa Lady. Všechny tyto drobnosti mi vytvářely obraz Vánoc spojený s tím, co zpíváme v písni Tichá noc: „sníh a mráz vůkol nás.“
Když jsem začal v 90. letech cestovat, objevoval jsem nový možný rámec vánočních svátků. Za svých studií jsem dvoje Vánoce prožil v Římě a jedny dokonce v Jeruzalémě. Tyto zkušenosti mi pomohly, abych si tajemství vánoční noci spojil i s jinou možnou atmosférou. A nejde jen o nepřítomnost sněhu a vyšší venkovní teploty. Přitahuje mě objevovat, jak příchod Božího Syna mezi nás utváří různé kulturní odpovědi na toto tajemství víry. Vánoční písně různých evropských národů, ale také temperamentní projevy Hispánců nebo Afričanů svědčí o tom, jak plodná je ona skutečnost, kterou vyjadřujeme ve vyznání víry slovy „Et Verbum caro factum est“ – „A Slovo se stalo tělem.“ Takže cestovat na Vánoce jinam mi nedělá potíže. Ale nejel bych na tyto svátky někam k moři na dovolenou, spíš na misii, pokud by se to ukázalo potřebné.
Vánoce jsou v Evropě spojeny i s řadou tradic. Oslovují Vás některé české tradice (odlévání olova, svíčky na vodě a další)?
Rád bych odlišil tradice, které rozvíjejí základní tajemství Vánoc, to je narození Ježíše, Božího Syna, od těch, které jsou spíš ovlivněny trochu pohanským duchem. Ano, existuje odlévání olova, krájení jablíček s cílem uvidět uvnitř hvězdičku jaderníku, pouštění svíček v ořechových skořápkách na vodě a podobně. O těchto zvycích jsem četl a zajímaly mě. Ostatně popis Štědrého dne na Starém bělidle v Babičce Boženy Němcové podává malebný obrázek takového lidového osvojení si tajemného dne. Varoval bych před zvyky, které by člověk vzal vážně a nechal si jimi pak – byť podvědomě – řídit svůj život (odejdu od rodiny, vdám se – nevdám se, umřu – neumřu a podobně). Krásné jistě bylo, když se ve starobylých zvycích pamatovalo ve sváteční den na zvířátka v chlévě a v přírodě nebo se připravilo jedno místo u štědrovečerního stolu pro nahodilého hosta. V křesťanské víře nehledíme na posvátný den jako na „magický“ čas. Svátky jsou spíš dny Boží milosti a na tu je třeba odpovědět zvýšenou vnímavostí na Boha, touhou, očekáváním, modlitbou. Z domova si víc pamatuji zhotovování různých kreslených betlémů a častý zpěv vánočních koled. Babička si dávala do peněženky šupinu z kapra. V našem městě také začaly obcházet malé skupiny koledníků se zpěvem a přáním požehnaných svátků. Péčí mých rodičů jsme se také se sourozenci převlékali za Tři krále a obcházeli sousedy a další známé. Nejvíc to odnesl bratr Václav, který se jako „ten černý vzadu“ musel namazat sazemi a pak se pracně umývat. Dnes při rozšíření tříkrálové sbírky to zní jako něco banálního a samozřejmého, ale v 70. letech minulého století to byla rarita.
Minulý režim, který se snažil likvidovat církev, mluvil o Vánocích jako o svátcích rodiny. Díky Bohu to přetrvalo i komunismus a snad to přežije i liberalismus. Trávíte tyto svátky s rodinou?
My jsme žili jako rodina po celý rok. Ale Vánoce byly něco mimořádného. Jak už jsem řekl, při vší skromnosti nám rodiče připravili krásný sváteční čas. Myslím, že vzpomínky na něj přetrvávají v paměti všech mých sourozenců. Už jsem připomněl, že víc než 25 roků trávím vlastní svátky, tj. Štědrý večer a Boží hod vánoční (a také Silvestra a Nový rok) s našimi chudými u sester Misionářek lásky. Na Vaši otázku tedy mohu odpovědět: Ano, trávím svátky s rodinou. Sestry, jejich spolupracovníci a chudí vytvářejí úžasné rodinné prostředí. V podstatě tu pokračuji ve slavení Narození Krista tak, jak jsem se to naučil doma. Ale potom v dalších vánočních dnech se každý rok snažíme se sourozenci nalézt jeden čí více dnů, kdy se setkáme. Do loňského roku to bylo ještě kolem žijící maminky v domě mé nejmladší sestry, letos se setkáme na faře mého bratra Vojtěcha v Novém Městě nad Metují. V těchto setkáních navazujeme na to, co jsme si přinesli z dětství: zpěv, tradiční vánoční jídla a neformální rozhovory; čím víc jsme každý jinde, tím víc je o čem mluvit.
Jaký největší vánoční dárek jste kdy dostal? A nemám na mysli jen dárky zabalené v papíru.
Nerad na tyto otázky odpovídám, protože určité věci jsou v životě nesouměřitelné. Ale z těch dlouhodobých dárků je to asi právě noční mše svatá slavená uprostřed chudých lidí. Vzpomínám si, že jednou mezi nás právě na tuto vánoční mši přišel pan kardinál Vlk. Chtěl jednou slavit „půlnoční“ s bezdomovci. A ve svém kázání jim prostě řekl: „První, kdo se setkali s narozeným Ježíšem, byli pastýři, lidé, kteří žili pod širým nebem jako někteří z vás. Proto jste Ježíši nejblíž.“ A takových světýlek se za ty roky posbíralo mnoho.
Mohu-li zmínit ještě jeden dárek, tak to jistě bylo slavení Vánoc v Jeruzalémě a Betlémě v roce 1995. Na svém semestrálním pobytu ve Svaté zemi jsem si tehdy o vánoční noci uvědomil: tak to byla vpravdě realita. Mezi podobné lidi, kteří tu žijí, přišel Ježíš-Boží Syn. Neměl tu tehdy ani tu hrstku křesťanů – svých vyznavačů. „Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali.“ Měl matku Marii a Josefa. Ta syrová realita vtělení se mě tehdy dotkla a věřím, že mě stále provází.
Letos jste před Vánocemi neuspěl u soudu se svou žalobou ohledně odvolání z funkce děkana KTF. Nemyslím, že byste byl člověkem lpícím na funkci. Nicméně rozhodnutí soudu Vás určitě nepotěšilo. Jak to přijímáte?
Osobně se mi dostalo přistupovat k životním událostem v různě hlubokých vrstvách. Rozhodnutí soudu je jistě závažná věc a bude třeba na ně dál moudře reagovat. Ale v blízkosti toho, co slavíme v adventu a o Vánocích, je přece jen i taková událost poněkud relativizována a nehroutí se s ní život a svět.
Co byste popřál do nového roku čtenářům Katolických novin?
Všem čtenářům přeji, aby se dívali na svůj život, na dění ve světě i v církvi tak, jak nás učí naše víra. Totiž že všechno je zaměřeno k Boží chvále. Aby tak byli svobodní srdcem a pevní ve vyznávání toho vzácného daru, který jsme dostali v evangeliu. A potom jim také přeji lásku v rodinách a dobré věrné přátele; to jsou dary, které jsou k nezaplacení. A k tomu všemu ať Vám dobrý Bůh žehná!
Titulní foto J. M. Jaroslava Brože: Jakub Šerých, ČaV
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!