Vloni byl Pochod pro život zablokovaný aktivisty v Kaprově ulici. Dodnes k tomu běží kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu. Letos se na akci připravila dobře nejen policie, ale i organizátoři pochodu. A vyplatilo se, protože Pochod pro život nejen dorazil do cíle, na Václavské náměstí, ale přes hluk aktivistů zazpíval v závěru odpoledního programu Svatováclavský chorál.
V 11:00 mše svatá v katedrále sv. Víta. Celebroval ji pražský arcibiskup Jan Graubner, který ve své promluvě uvedl: „Cesta obrody církve není možná bez obrody rodin.“ V přímluvných modlitbách se mluvilo jak o těhotných ženách v nouzi, tak o nenarozených dětech, ale plná katedrála především rodin s dětmi se modlila i za ty, kteří už čekali v ulicích Prahy, aby pochod narušili.
S kamarádkou jsme šly sólo. Nemohly jsme ztratit cestu, protože letos nás vedly značky – srdíčka s nožičkami na dlažbě. Prodíraly jsme se hlavně skupinami turistů. Až u metra Můstek jsme se dostaly do chumlu aktivistů. Uzavřeli průchod do metra, seděli na zemi, drželi se a nikoho nehodlali pustit. Dostaly jsme se přímo do jejich středu. Možná, že kdybychom neměli placku „Nesoudíme, pomáháme!“, byly bychom prošly. I když vzhledem k našemu věku možná také ne. Jsme přece ti starší, pro ně nějací „ještěři“, kteří zcela jistě nevyznají progresivistickou ideologii.
V kotli a přitom v nebi
Kamarádka se prosmekla, mě uzavřeli. Mladík sedící na dlažbě mě chytil za levou nohu, přede mnou děvčata, která byla nepropustně propojená rukama. Jsem v letech, nohy už nemají stabilitu jako zamlada, tak jsem trochu vrávorala. Řekla jsem děvčatům s úsměvem: „Raději mě pusťte, když tady upadnu, půjde to za vámi!“ Najednou změnily tón z křiku hesel ve starostlivý: „My vám pomůžeme!“ „No, nejlépe byste mi pomohly, kdybyste mě pustily.“ S plackou Pochodu pro život jsem jim nechtěla říkat, že procházím tudy, nemohu obejít několika ulicemi, protože jako jedna s pracovnic Linky pomoci Hnutí pro život ČR musím být na pódiu na Václaváku a nestihla bych to.
Nakonec mi pomohla moje kamarádka a také policista, který mě přišel z davu osvobodit. Během uzamčení mezi aktivisty jsem měla i čas na mini diskusi. Když „děti“ křičely – moje tělo, moje volba a na moji vaginu mi nesahejte – zeptala jsem se nejbližšího, statného děvčete: „A vám někdo bere vaše tělo, vaši vaginu?“ Krásná, zrzavá dívka (zrzky mám zvláště ráda), zopakovala: „Moje tělo, moje volba!“ Opět jsem se zeptala: „Vám někdo tělo bere? Vždyť potraty jsou v ČR legální.“ A ona: „No, no…“ Konec, bez argumentů.
Na sraz před pódium na Václavském náměstí jsem dorazila včas. Díky policistovi, který mě z davu progresivistů vysvobodil se slovy, za která by se možná leckterá dáma rděla, ale já se jim s Pánem smála: „Pusťte ty paní (myslel mě a mojí kamarádku), je smutné, že si vybíjíte své ideologické cíle na těchto paních.“
Vzhledem k tomu, že jsme se v katedrále sv. Víta modlili i za ty, kteří mají jiný názor, připojila bych i osobní prosbu k našemu Pánu: „Pane, odpusť jim, neb nevědí, co činí!“ A čtenářům Katolických novin si dovolím vzkaz – věřím, že většina z nich z toho vyroste!
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
