„Největší nebezpečí pro novou evangelizaci na Západě, zejména v Německu, spatřuji v návratu nauky o dvojí pravdě. Její kořeny jsou gnostické.“ Gerhard kardinál Müller, Řím.
Celá církev je vděčná papeži Lvu XIV. za jeho christocentrické hlásání, kterým jako Petrův nástupce sjednocuje všechny biskupy a věřící ve vyznávání Krista, Syna živého Boha (srov. Mt 16,16).
Největší nebezpečí pro novou evangelizaci na Západě, zejména v Německu, vidím v opětovném šíření nauky o dvojí pravdě. Její původ je gnostický. Již Irenej z Lyonu proti ní postavil katolickou hermeneutiku. Jednota a celistvost Božího zjevení je v církvi přítomna prostřednictvím Písma svatého, apoštolské tradice a učitelského úřadu biskupů, zvláště v římské církvi. Druhý vatikánský koncil ve své dogmatické konstituci o Božím zjevení Dei verbum (čl. 1–10) zdůraznil nadpřirozený charakter víry a svátostný ráz církve proti imanentizaci víry a sekularizaci církve – jak proti osvícenskému racionalismu, redukujícímu křesťanství na přirozenou morálku (Kant), tak proti romantickému iracionalismu, deformujícímu rozumovou víru v mystický sentimentalismus (Rousseau). Populárně lze tyto redukující přístupy vyjádřit takto: náboženství je záležitostí individuálního a kolektivního citu, a proto jsou všechny historické náboženské tradice jen kulturně podmíněným výrazem tohoto citu. Žádné náboženství nemá výlučný nárok na pravdu – a to ani v případě, když se církev chápe jako Bohem ustanovená učitelka zjevení, které se v Kristu uskutečnilo jednou provždy, tedy jako svátost spásy v Kristu. Nový učitel církve, sv. John Henry Newman, dal katolické hermeneutice po osvícenském naturalismu současnou podobu ve svém posledním velkém díle Náčrt nauky o přitakání (An Essay in Aid of a Grammar of Assent).
Nauka o dvojí pravdě se dnes odívá do sloganu „paradigmatické změny“. To může být oprávněné v oblasti teoretických modelů přírodních věd, avšak pro teologii, která se opírá o plnost pravdy a milosti v Kristu, je to zhoubné. Zde neplatí to, co prohlašoval Nietzsche, podle kterého je pravda závislou na určité perspektivě, nebo Heidegger, podle kterého je pravda bytí podmíněna jejím odhalením v určité epoše. Podle těchto koncepcí je pravda časově podmíněná.
Ale Kristus je ve své osobě Pravda v plnosti času. On spojuje všechny epochy dějin spásy, dějin církve i dějin dogmatu v jednotě vědomí víry církve – v její minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Boží Syn skrze přijetí lidské přirozenosti uvádí každého věřícího i celou církev do bezprostředního vztahu k jedinému a pravému Bohu, který ve svém božství i v lidství svého Syna zahrnuje všechny časy.
Jedním z ničivých důsledků nauky o dvojí pravdě je požadavek, aby pastorace měla přednost před zjevenými pravdami víry a mravů. Co je dogmaticky pravdivé, může být prý pastoračně nesprávné – a naopak. Například: manželství muže a ženy je sice založeno v Logu Stvořitele a Vykupitele, skrze něhož povstalo všechno, ale přesto lze homosexuální páry z pastoračních důvodů – tedy kvůli jejich subjektivnímu pocitu spokojenosti – udržovat v iluzi, že jejich objektivně hříšný vztah je přesto Bohem požehnaný.
Můžeme si uvést další příklad: nelze na jedné straně s 2. vatikánským koncilem vyznávat hierarchicko-svátostnou strukturu církve jako zjevenou pravdu (Lumen gentium 18–29) a zároveň proměnit synodu biskupů v sympozium účastníků ze všech stavů církve, jejichž názory pak – proti veškeré kolegialitě biskupů – papež vybaví autoritou řádného učitelského úřadu, jako by byl absolutistickým vladařem. Přitom řádný učitelský úřad znamená pravidelné hlásání zjevených pravd biskupy a papežem (tedy například kázání o narození Krista a o vtělení Božího Syna o Vánocích, nikoli soukromé politické názory). Stejně tak se církev v Německu nemůže nazývat katolickou a současně prostřednictvím „synodální rady“ – lidsky ustanoveného rozhodovacího orgánu – obcházet učitelskou autoritu a jurisdikci biskupů danou božským právem (iuris divini) a redukovat jejich pastýřský úřad na parlament anglikánského typu.
Nelze oddělovat Krista-Učitele pravdy od Krista-dobrého Pastýře v novo-nestoriánském duchu, protože on je jediná a táž božská osoba, která nejen učí božskou pravdu, ale také daruje svým učedníkům božský život milosti, obrácení a obnovy v Duchu svatém. Musíme překonat dualistický protiklad mezi dogmatem a pastorací, mezi pravdou a životem. Musíme své myšlení a úsudky chránit před ideologickými kategoriemi, které rozdělují jedno a nedílné Kristovo tělo – církev – na tradicionalisty a progresisty, konzervativce a liberály.
Apoštolská tradice zná v církvi pod vedením Ducha svatého pokrok v porozumění jednou provždy danému zjevení, zvláště skrze hlásání těch, kteří s nástupnictvím v biskupském úřadu obdrželi jisté charisma pravdy (srov. Dei verbum 8). A pouze v jediném a témž Kristu je odhalena celá hloubka pravdy o Bohu a o spáse člověka, protože on „je zároveň – ve svém lidství – prostředníkem a zároveň – ve svém božství – plností celého zjevení“ (Dei verbum 2).
Zdroj: Kath.net
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
