Když se svět mění v „lupičské doupě“ – Ruské pravoslaví mezi státní církví a tajnými službami – Katolická světová církev mezi diplomacií a prorockým posláním (Benedikt XVI.; František; Lev XIII.). – Dr. Andreas‑Abrahám Thiermeyer
- Varovný signál „lupičského doupěte“: když moc požírá právo
Biblický obraz „lupičského doupěte“ (Jer 7,11; Mk 11,17) není emotivním moralistním výkřikem, nýbrž přesnou diagnózou rozkladu řádu. Společnost se ocitá v kritickém bodě tam, kde právo přestává zavazovat a slouží už jen jako kulisa. V takovém prostředí nerozhoduje lepší argument, nýbrž větší schopnost prosadit svou vůli. Teritoria, zdroje, dějiny i posvátné symboly se proměňují v materiál k manipulaci; právo přežívá už jen jako kulisa, bez závazné moci.
Pozoruhodné je, že tato metafora mezitím vstoupila i do současného politického jazyka. Německý spolkový prezident varoval roku 2026 na berlínském sympoziu nadace Körber Stiftung výslovně před tím, aby se svět nestal „lupičským doupětem“; neúcta k mezinárodnímu právu a eroze mezinárodního řádu jsou podle něj již značně pokročilé¹. Tato politická diagnóza se nápadně shoduje s teologickou analýzou: tam, kde právo ztrácí svou závaznost, nevzniká neutrální prostor, nýbrž svévole – a svévole je strukturálním podhoubím násilí.
Z křesťanského hlediska nejde pouze o politický deficit, ale o antropologické pokřivení. Když se lidský život stává materiálem geopolitických kalkulací, je fakticky pozastavena pravda o člověku jako Božím obrazu. Církve k tomu nemohou zůstat neutrální. Neutralita v otázkách elementární lidské důstojnosti se mění v tiché přijetí logiky násilí.
Proto základní otázkou tohoto příspěvku je:
Jak musí církve jednat, když svět sklouzává do logiky „lupičského doupěte“ – a podle čeho lze rozpoznat, zda zůstávají služebnicemi pokoje, nebo se stávají legitimačním aparátem moci?
- Lidský obraz jako ochranná hradba: Důstojnost, hřích, odpovědnost
2.1 Důstojnost: Člověk není předmětem vyjednávání
Biblická antropologie neklade východisko politické etiky do oblasti zájmů, nýbrž do oblasti důstojnosti: „Bůh stvořil člověka jako svůj obraz“ (Gn 1,27). Z toho plyne jeho nedisponovatelnost. Žádný člověk a žádný národ nesmí být učiněn prostředkem k cílům jiných. Politické systémy se posuzují podle toho, zda tuto důstojnost chrání – a to právě tehdy, když jsou vystaveny tlaku a ocitají se ve stavu ohrožení.
2.2 Struktury hříchu: Když se bezpráví stává normou
Jan Pavel II. popisuje „struktury hříchu“ jako systémy, které stabilizují nespravedlnost, rozptylují osobní odpovědnost a otupují svědomí². „Lupičské doupě“ představuje právě takovou strukturu: bezohlednost je odměňována, závaznost práva je pokládána za naivitu a mravní sebeomezení za slabost. Skutečný bod zlomu přitom často neleží v otevřeném aktu násilí, nýbrž v jazyce. Kde se pojmy jako právo, mír či bezpečnost systematicky vyprazdňují, tam se otevírá cesta k připravovanému násilí.
2.3 Odpovědnost církví: Mlčení není neutrální
Druhý vatikánský koncil určuje církev jako „znamení a nástroj … jednoty celého lidstva“³. Tam, kde je tato jednota ničena násilím, imperialismem a odlidštěním, se mlčení může stát morální spoluvinou. Církev není stranou v úzkém politickém smyslu, je ale zastánkyní důstojnosti, pravdy a práva jako základních podmínek pokoje.
- Univerzální – nikdy národní: Proč je křesťanská víra ze své podstaty univerzální
Když svět upadá do logiky „lupičského doupěte“, vzrůstá jedno staré pokušení: náboženství se uzavírá do národních chráněných prostorů, křesťanství se mění v identitární hranici a evangelium je reinterpretováno jako kulturní vlastnictví. Právě zde vstupuje do debaty Hans Joas. Jeho základní teze zní: křesťanství svou povahou nemůže být národní⁴.
3.1 Nové pokušení národního
Joas upozorňuje, že se v západních debatách znovu mobilizují motivy typu „křesťanský Západ“ či „Christian Nationalism“. Mechanismus je známý: tam, kde narůstá společenská nejistota, stává se náboženství identitární protézou. Víra pak neslouží obrácení srdce a překročení kmenové či národní hranice, nýbrž vymezování se vůči „těm druhým“. Z teologického hlediska se tu jedná o performativní protimluv: evangelium přece začíná právě v tom bodě, kde je logika kolektivní identity překročena (Gal 3,28).
3.2 Globalizace křesťanství: Návrat k počátku
Joas chápe současnou proměnu křesťanství nikoli jako ztrátu, ale jako návrat k jeho původní univerzalitě. Buržoazní a evropská forma 19. století ztrácí svou dominanci; křesťanství roste v Africe, Latinské Americe a východní Asii⁵. Právě tento vývoj ozřejmuje, že „katolický“ není evropský přívlastek, ale podstatová vlastnost víry.
3.3 Morální univerzalismus: Radikalizace, nikoli monopol
Univerzalismus není výlučným vynálezem křesťanství. Poznání, že morální závazky neplatí jen pro vlastní kmen, polis či říši, nýbrž v zásadě pro všechna lidská bytí, se rodí již v takzvané „osové době“ (pojem Karla Jasperse). V období přibližně mezi lety 800 a 200 př. Kr. se v různých kulturních okruzích – v starozákonním Izraeli, v Řecku, v Indii a v Číně – rozvíjejí eticko‑náboženské způsoby myšlení, které relativizují moc, zobecňují spravedlnost a vidí člověka nikoli pouze jako člena kolektivu, nýbrž jako morálně odpovědný subjekt.
Křesťanství tento univerzalistický horizont nepřebírá jen mechanicky, ale radikalizuje ho zdůrazněním Božího obrazu v každém člověku, soustředěním na Ukřižovaného místo na vítěze a normou lásky k nepřátelům. Právě proto je křesťanský univerzalismus strukturálně neslučitelný s jakoukoli formou národní, etnické či imperiální sebesakralizace⁶.
3.4 Univerzalismus bez impéria
Joas klade zásadní otázku, zda nebyl univerzalismus historicky často spojen s imperiální mocí – a přesto trvá na jeho odlišení od imperialismu⁷. Právě zde spočívá politická relevance křesťanství: univerzalita bez donucení, jednota bez homogenizace, morálka bez impéria. Ve světě mocenských sfér to není utopie, nýbrž jediná alternativa k barbarství.
3.5 Církev jako nadnárodní instance svědomí
Joas vidí v globálně propojených náboženských aktérech – zejména v katolické světové církvi a jejích v celém světě působících řádech – potenciál, díky němuž je možno univerzalismus ztělesňovat prakticky ⁸. Tím je určeno měřítko: tam, kde se církev národně rozpouští, ztrácí svou kritickou svobodu; tam, kde zůstává univerzální, může moc omezovat.
- Civilní náboženství a politické náboženství
Moderní společnosti žijí – jak říká Charles Taylor – v „imanentním rámci“⁹. V tomto rámci vznikají náhradní formy transcendence. Civilní náboženství obecné společenství morálně integruje¹⁰; naproti tomu politické náboženství si ho mocensky podrobuje¹¹. Rozhodující je toto: civilní náboženství integruje – politické náboženství sakralizuje loajalitu a kriminalizuje odchylku.
Pro církev z toho plyne, že spolupráce na občanském hodnotovém řádu je možná, ale podřízení se politickému náboženství ničí její podstatu.
- Rusko: Od „symfonie“ ke státní církvi – a k politickému náboženství
5.1 Hlubinná struktura státní kontroly
Ruská pravoslavná církev nestojí v problematickém sepětí se státem teprve od války na Ukrajině. Historicky je tento vztah utvářen dlouhou tradicí státní kontroly. Byzantská idea symfonia – původně myšlená jako vzájemná odpovědnost duchovní a světské moci – se v ruském kontextu proměnila ve strukturální dominanci státu nad církví. Synodální zřízení z roku 1721 začlenilo církev fakticky do státního aparátu¹¹–¹². Tato konfigurace přetrvává napříč politickými režimy.
5.2 Bezpečnostní služby a církevní vedení
Pronikání církevních elit KGB je historicky dobře doloženo. Kestonova dokumentace The Patriarch and the KGB (2000) analyzuje archivní materiály, které potvrzují systematickou spolupráci vysoce postavených církevních představitelů s bezpečnostními službami¹³. Pro současnost platí: přímé příkazové linie lze jen zřídka prokázat, avšak funkční závislosti ano. Analýzy ukazují, jak jsou církevní struktury využívány pro hybridní vlivové operace, zahraničněpolitické narativy a dezinformaci¹⁴–¹⁵.
5.3 „Ruský svět“: Sakralizovaná geopolitika
Ideologie „Ruského světa“ se vyvinula z kulturního civilního náboženství v politické náboženství¹⁶–¹⁷. Válka na Ukrajině představuje teologický bod zlomu: „Modlitba za Svatou Rus’“ (2022) vtiskuje válce liturgické zabarvení; neprosí se o pokoj, nýbrž o vítězství¹⁸–¹⁹. Liturgie se stává rituálem loajality, evangelium nadstavbovým rámcem státního zájmu (raison d’état).
- Válka, represe a dezinformace: Náboženství jako zbraň – a jako zdroj
Zprávy OSN dokumentují závažné porušování náboženské svobody na okupovaných územích Ukrajiny²⁰. Současně vzniká konfesijně napříč jdoucí solidarita. Paralelně působí dezinformace jako druhá fronta, která instrumentalizuje náboženské narativy²¹. Kde se lež stává systémem, tam právo ztrácí možnost jednat – a „lupičské doupě“ se konsoliduje.
- Křesťanská sociální etika – lakmusový papírek Gazy
Křesťanská sociální etika překládá evangelium do minimálních podmínek politické humanity. Společné dobro označuje ty podmínky, které umožňují lidem žít důstojně²². Solidarita vyžaduje jasnost o pachateli a oběti²³; subsidiarita chrání před imperiální svévolí²⁴.
Kardinál Pierbattista Pizzaballa to vystihuje přesně: „Nikdo nesmí přehlížet touhu po důstojnosti“²⁵. Slova šéfa UNRWA (United Nations Relief and Works Agency for Palestine Refugees in the Near East = Agentura OSN pro pomoc a práci palestinským uprchlíkům na Blízkém východě, pozn. redakce) Lazzariniho tuto diagnózu dále zostřují: kde se mezinárodní právo „stává nemocným“, tam hrozí barbarství²⁶. Církev zde nestojí na straně geopolitických zájmů, nýbrž na straně člověka.
- Evropa a její vnitřní eroze: Odkřesťanštění a ohrožený obraz člověka
„Lupičské doupě“ nebují jen vinou válek za hranicemi. Vyrůstá také uvnitř politických řádů, když eroduje jejich morální substance. Evropa sice disponuje sofistikovaným právním rámcem na ochranu lidské důstojnosti, ten se však může odtrhnout od svých antropologických základů.
Čím méně křesťanů a křesťansky formovaných přesvědčení vstupuje do veřejného diskurzu, tím více se křesťanský obraz člověka stává tichým předpokladem bez obránců. Důstojnost, svoboda a rovnost se pak prohlašují, aniž by byly zakotveny. Výsledkem je plíživý nihilismus. Listina základních práv EU formuluje nárok: „Lidská důstojnost je nedotknutelná.“ Tento výrok však nežije sám ze sebe. Potřebuje nositele přesvědčení.
Evropa bez křesťanů – nikoli statisticky, nýbrž diskurzivně – se vnitřně vyprazdňuje. Kdo se stáhne, přenechává prostor silám, které důstojnost relativizují či instrumentalizují.
- Církve v komparaci: Národní církev a světová církev
Ruská pravoslavná církev je jako národní církev strukturálně náchylná k tomu, aby byla vtahována do politického náboženství. Katolická světová církev naproti tomu – navzdory všem ambivalencím – disponuje institucionální schopností distancovat se. Tato univerzalita působí jako strukturální ochrana prorocké svobody.
9.1 Liturgie jako zkušební kámen
Kde liturgie přebírá válečnou sémantiku, tam se náboženství stává náboženstvím politickým. „Modlitba za Svatou Rus’“ je ukázkovým příkladem: prostřednictvím liturgie je válce propůjčena sakrální aura.
Katolická církev proti tomu disponuje silnějšími vnitřními korektivy než národní církve: univerzálním učitelským úřadem, nadnárodní otevřeností a celosvětovými řeholními řády.
9.2 Tři papežové – jeden jádrový akcent
Akcenty pontifikátů Benedikta XVI., Františka a Lva XIII. se sbíhají v jednom společném jádru: pokoj je založen na právu a na důstojnosti člověka.
- Závěr: Církev jako svědomí pokoje, nebo jako aparát legitimace?
„Lupičské doupě“ není nutně osudové. Vzniká tam, kde normy erodují, slova klamou a svědomí umlká. Křesťanská víra může této logice vzdorovat pouze tehdy, zůstane‑li univerzální – nikoli jako impérium, nýbrž jako étos solidarity.
Poznámky
¹ Frank‑Walter Steinmeier, projev na sympoziu nadace Körber‑Stiftung, Berlín, 8. 1. 2026.
² Jan Pavel II., Sollicitudo rei socialis (1987), čl. 36–37.
³ Druhý vatikánský koncil, Lumen gentium (1964) čl. 1; srov. Gaudium et spes (1965), čl. 42.
⁴ Hans Joas, Universalismus. Weltherrschaft und Menschheitsethos, Berlin 2025.
⁵-⁸ Tamtéž.
⁹ Charles Taylor, Ein säkulares Zeitalter, Frankfurt a. M. 2009.
¹⁰ RGG⁴, heslo „Zivilreligion“.
¹¹ RGG⁴, heslo „Politische Religion“.
¹² LThK³, heslo „Russische Orthodoxe Kirche“.
¹³ Felix Corley, The Patriarch and the KGB, Keston News Service, 2000.
¹⁴–¹⁵ Laruelle; Hovorun.
¹⁶–¹⁹ Kilp; OSW; Reuters.
²⁰ UN OHCHR, Zpráva 2024.
²¹ Clark, Journal of Church and State 65 (2023).
²² Gaudium et spes, čl. 26.
²³ Sollicitudo rei socialis, čl. 38.
²⁴ Kompendium sociální nauky církve, čl. 185–188.
²⁵ Vatican News, 13. 01. 2026.
²⁶ Vatican News, 12. 01. 2026.
Archimandrita Dr. Andreas‑Abraham Thiermeyer je zakládajícím rektorem Collegium Orientale v Eichstättu. Je teologem se specializací na ekumenickou teologii, eklesiologii východních církví a liturgickou vědu východních tradic. Studoval v Eichstättu, Jeruzalémě a Římě a působil v různých komisích pro dialog. Publikuje k otázkám ekumenismu, raného mnišství, liturgie východních církví a východní spirituality.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
