V českém mediální prostoru se už několik dní propírá případ pana profesora Folettiho, který se na základě šetření ombudsmanky Masarykovy univerzity Evy Janovičové a děkanky tamní filozofické fakulty Ireny Radové ocitl na chodníku lemující ulici Arne Nováka. Kam si rozhodně nepřišel jen zakouřit.
U akademika s takovým mezinárodním renomé, jaké Ivan Foletti bezpochyby má, se veřejnost právem zajímá o důvody. V odpověď se jí ovšem dostávají především floskule jako „projevy chování vůči studujícím, které jsou neslučitelné s požadavky na bezpečné, respektující a nestranné prostředí“ a další nicneříkající fráze. Čeho přesně se uznávaný kunsthistorik dopustil, nikdo neví. Z toho, co můžeme – samozřejmě s rizikem mylné interpretace – vyčíst mezi řádky, se zdá, že nebyl dostatečně korektní: politicky, kulturně, genderově, sociálně a nevím jak.
To je něco, co se dnes může stát úplně každému akademikovi, který studentům ukáže nahatou antickou sochu nebo nějaké studentce řekne „Jani“ místo „Jano“. Nebo „Jano“ místo „slečno Nováková“. Nebo „slečno Nováková“ místo „paní kolegyně“. Nebo „paní kolegyně“ místo „kolegyňstvo“. Prostě když nějak osudově selže. Na tom by nebylo nic divného; případ Foletti by se zařadil mezi stovky podobných akademických debaklů a bylo by vymalováno.
To, co mi na něm přijde zajímavé, je ilustrace bonmotu o tom, že revoluce požírá vlastní děti. Pan profesor Foletti cítil před nedávnem silnou potřebu podpořit progresivistické křídlo na Katolické teologické fakultě UK, které se za masivního angažmá rektorky Mileny Králíčkové pokusilo získat na škole dominantní vliv – a také se mu to povedlo. Mezi signatáři otevřeného dopisu ministru školství, který jej vybízí, aby na fakultu uvalil nucenou správu, nacházíme jeho jméno jako druhé, hned za prof. Lenkou Karfíkovou z ETF UK.
V případě pana profesora Folettiho to byl nicméně zcela konzistentní postoj; liberální myšlenkový směr v katolické církvi je mu vlastní. Jeho kniha Ženy u oltáře? – Matka Boží a gender v raném křesťanství se konec konců tváří jako Šifra Mistra Leonarda 2.0. „Příběh, který vypráví, byl z dějin téměř vymazán. Avšak zmínky o něm zůstaly skryty v uměleckých dílech, která dnes přinášejí vzácná svědectví o emancipovaných a sebevědomých ženách, stojících kdysi ve středu dění,“ čteme v jedné z anotací knihy.
Emancipované a sebevědomé ženy se sice dosud nedomohly kněžského svěcení, což pan profesor v jednom z pořadů Radia Wave přičetl na vrub zejména tomu, že menstruují, nicméně vývoj míří ke šťastným zítřkům. Třeba v akademické sféře se to, zdá se, zlepšuje mílovými kroky.
Výřez foto: Wikipedia, Lenka Kožuchová, MUNI