Prosme za zdraví pana kardinála Duky!

Pane kardinále, jsme moc rádi, že se z nemocnice vracíte domů. Můžeme se zeptat, jak se cítíte, byly to pro vás v nemocnici těžké dny?

Když člověk jde do nemocnice jen na nějaké vyšetření, je to něco jiného, než když tam skutečně musí zůstat, protože se nemůže vrátit domů a je nutná okamžitá operace. To jsou chvíle, kdy se do jisté míry dotýkáte dna a kladete si otázky. Já jsem byl teď na operačním stole čtyřikrát a dvakrát šlo opravdu o velký výkon těch, kteří mě vlastně vrátili ke zdraví – nebo spíše do života.

Jak budou vypadat vaše příští dny? Kde by se s vámi lidé mohli potkat? Při bohoslužbě nebo na nějakém setkání s veřejností?

Jestliže vezmeme v úvahu, že už mám nějaký pátek života za sebou, musíme počítat s tím, že se do Vánoc na veřejnosti určitě neobjevím. Stále jsem totiž pacientem, který bude docházet nejen na prohlídky, ale také na různá ošetření.

Pak následují přibližně tři měsíce, kdy určitá omezení – především pohybová – nadále trvají. Pokud se tedy někde objevím, bude to spíše výjimečně. Bylo mi rovněž naznačeno, že do Vánoc není vhodné přijímat větší množství návštěv, protože imunita je oslabená a jakákoli další nemoc by mohla způsobit komplikace.

Mohu však říci, že jsem po všechna ta léta byl vždy hrdý na naše zdravotnictví – na znalosti, odbornost i obětavost našich lékařů a celého personálu, jak zdravotnického, tak pomocného.

V nemocnici jsem se mohl do jisté míry plně ztotožnit s těmi, kdo vědí, že život není jen procházka růžovým sadem, a zároveň chápou, že i my, kteří věříme v milosrdného Boha, víme, že nemoc patří k životu. Vyrovnávání se s ní nám dává sílu být pevnější – a také uznalejší vůči druhým.

Budete mít v době rekonvalescence více času přečíst si třeba zajímavou knihu? Těšíte se na nějakou konkrétní? Zaujala vás některá z publikací, kterou byste rád doporučil?

Musím vám říci, že jsem – kromě těch nejtěžších chvil nebo dnů – četl knihy už i v nemocnici. Stačil jsem si tam přečíst několik nových publikací: od polského autora Wośe, životopis svatého Bartola Longa (https://www.paulinky.cz/bartolo-longo-2), a také životopis, který vydali karmelitáni v edici *Osudy* – o Antoniu Gaudím (https://eshop.cirkev.cz/knihy/gaudi-bozi-architekt_15189).

Je to velmi zajímavá četba. Míváme často dojem, že architekti jako Plečnik nebo Gaudí jsou jakési „extrémní postavy“ umění. Ale v případě Gaudího musím říci – a podobně by to šlo říci i o Plečnikovi – že šlo o lidi, kteří objevili nejen současné umění, ale měli i hluboký vhled do jeho vývoje. Gaudí například zpracovával knihovnu barcelonské akademie, kde se seznamoval s rytinami a fotografiemi mapujícími vývoj architektury a umění v 19. století.

Byl to zároveň muž, který žil vysokým kulturním životem. Kavárna Pelayo byla tehdy střediskem, kde se setkával výkvět tehdejší společnosti. Překvapilo mě mimo jiné, že mezi jeho přátele patřil i mladý Pablo Picasso – tehdy ještě nekomunista.

Z dalších knih jsem sáhl i do své starší knihovny a chtěl bych tímto poděkovat otci Fatkovi. Myslím, že bychom mu měli být vděční za některé ediční série, které vydal. Právě z nich pochází kniha Georga Scherera *Základní fenomény lidského bytí očima filozofie* (https://www.databazeknih.cz/…/zakladni-fenomeny…) Tato kniha mě skutečně překvapila.

Objevil jsem v ní mimo jiné, kde je počátek „absolutního horizontu“ Václava Havla. Je to také dílo, které ukazuje, že není možné stavět žádný obor pouze na současnosti. Klasická antická filozofie se totiž nezabývá jen přírodní vědou, ale především člověkem – otázkami principu a smyslu života. A právě to je stále pramen, z něhož lze čerpat a který je možné dál rozvíjet. Totéž platí i o obrovské studnici, kterou představuje svatý Tomáš Akvinský.

Otázky úzkosti, strachu či nudy nejsou výlučně problémem moderních generací – provázejí člověka odjakživa. Myslím, že se to potvrdilo i při sobotním prohlášení kardinála Johna Henryho Newmana za učitele církve. Svatý otec postavil svatého Tomáše Akvinského a Johna Henryho Newmana vedle sebe jako dva základní pilíře pro rozvoj vzdělanosti i výchovy v dnešní době. Jsem velmi rád, že jsem tuto knihu mohl přečíst.

Co vás v poslední době z dění ve světě i u nás doma zaujalo? Pokud jste měl možnost aktuální události sledovat?

Mohu říci, že v té kritické fázi nemoci jsem nic nesledoval. Televizi jsem měl sice v pokoji, ale zapnul jsem ji pouze 28. října ve 20 hodin – po 35 letech jsem totiž nebyl na Hradě. Vždy jsem býval přítomen ve Vladislavském sále a na dalších událostech, a tak jsem byl i zvědav na letošní laureáty. Jinak už naše televizní kanály sleduji jen výjimečně. Když mě zaujme nějaké téma, které se nás týká, hledám informace spíše na různých sociálních sítích. A tam mě překvapila obrovská vlna probuzení, která potvrzuje, že v člověku je stále hluboká touha po smyslu života – touha, která vede k pramenům a ke kořenům. K rodu, národu, vlastní kultuře. Ne k fanatismu, ale k jasnému uvědomění si vlastní identity. Vidíme to v Polsku – ať už před prezidentskými volbami, nebo při oslavách výročí Varšavského povstání. Vidíme to i v Anglii, která se znovu hlásí ke svým kořenům. A takto bych mohl jmenovat jednu zemi za druhou.

Co mě však překvapuje, je, že toto dění zasahuje i do života církve. Uveďme třeba události kolem smrti Charlieho Kirka. Já mám ale pocit, jako bychom žili opět za železnou oponou, pokud jde o přístup k informacím. Dozvídáme se jen to, co vyhovuje určité skupině, zatímco politické vedení k této skupině často raději nezaujímá žádný postoj, aby si nekomplikovalo situaci.

A co se týče dění u nás doma – musím říci, že jsem udiven. Jako dominikán vím, že se vedení předává demokratickou volbou. Samozřejmě, že nehlasují všichni – ne novicové ani ti, kdo mají časné sliby –, ale ti, kteří přijali řeholní život podle konstitucí.

Smyslem demokracie není urazit nebo přemluvit. Stačí mít dva hlasy atd. Ale aby to, co já prezentuji, to, co považuji za moudré a budu prosazovat, bylo vlastně přijato co největším počtem. A také se podle toho i já musím do jisté míry chovat, to znamená, že nemohu vyvolávat extrémní postoje. Ty nevedou většinou k řešení.

Zdá se mi a překvapuje že dnes jedinou správnou skupinou, jedinou správnou ideologií jsou ti, kdo mají přístup do médií a tvoří jakousi mediálně-vládní koalici. Když se však podíváme jak dopadly volby, tak mě především teda ne nepotěší, ale skutečně mě hluboce zneklidňuje, že celá řada našich bratří a sester nedokáže přijmout prohru.

Namísto toho, aby reflektovali její příčiny, zahajují útok – a v tom útoku už neplatí ani Desatero. Nemluvím o terorismu, ale o tom, že nactiutrhání, pomluvy a urážky se stávají běžnou součástí veřejného prostoru, jakousi popkulturou mainstreamu a politikaření.

Dnes se lidé snadno nálepkují. Máme zákon o škodlivosti komunismu i nacismu, a přesto se opět objevuje nálepkování – jedni jsou fašisté, druzí nacisté, ani se tak nenadává na komunisty. Kdo něco řekne, tak se okamžitě nálepkuje. No toto už mě připadá opravdu na nebezpečí ne ochlokracie, ale hluboké morálně kulturní krize.

Celkově je situace ve světě složitá – vytváří se nová mocenská rovnováha. Najednou vidíme, že mnozí, kteří nám dříve tvrdili, jak je vše jednoduché a černobílé, začínají své postoje měnit. Pokud však mezi sebou nebudeme jednat s respektem, úctou a snahou o porozumění, pokud nebudeme schopni skutečné diskuse založené na argumentech, skončíme ve slepé uličce. Ale nemusí to tak být. Člověk přece není jen bytost emocionální, nýbrž také rozumná a svobodná – bytost schopná soucitu, přátelství i lásky.

Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!