Čtyři truhlice, jež v sobě ukrývají prsť země z vybraných míst utrpení českého lidu v době nacismu, byly včera umístěny do svatováclavské baziliky ve Staré Boleslavi, kde mučednickou smrtí vešel do nebe svatý kníže Václav.
Nesuďme, a nebudeme souzeni. Všechny nás klame vnější zdání věcí; stojíme zde na zemi tváří v tvář neproniknutelným záhadám, které skutečně zná pouze Stvořitel. Sv. Terezie Benedikta od Kříže (vl. jm. Edith Stein, zavražděna v KT Auschwitz, 9.8.1942).
Ve svém apoštolském listě papež sv. Jan Pavel II. o přípravě na Jubilejní rok 2000 píše nám všem: „Ke konci druhého tisíciletí se církev opět stala církví mučedníků. Pronásledování věřících – kněží, řeholníků i laiků – způsobilo všude na světě velkou setbu mučedníků. … Toto svědectví je třeba mít stále na paměti. … Do naší doby se vrátili mučedníci, často neznámí, jako „neznámí vojíni“ velké věci Boží! Pokud je to možné, neměla by se v církvi jejich svědectví ztrácet. … Je třeba, aby se místní církve ze všech sil snažily uchovat památku těch, kdo podstoupili mučednictví, …“ (Tertio millennio adveniente z 10. listopadu 1994, čl. 37).
Církev na celém světě opět prožívá po čtvrť století Jubilejní rok 2025, ale také si připomíná 80 let od ukončení strašného světového konfliktu, který do dějin vstoupil pod názvem druhá světová válka. Výzvy svatých nás vedou životem a jejich uskutečnění nám pomáhá naplnit Kristova slova v dnešním světě. Slavíme slavnost sv. Václava, hlavního patrona české země, jejího věčného vládce a odevšad, kde se s ním můžeme v podobě jeho zobrazení setkat, k nám hlasitě zaznívá heslo, které především v dobách nejtěžších, bylo výzvou, jenž rezonovala v srdci každého syna, dcery jeho národa: „Svatý Václave, nedej zahynouti nám, ni budoucím!“
Obzvlášť silně rezonuje tato prosba i dnes, po tolika desetiletích, kdy stojíme na nádvoří Kounicových kolejí v Brně, kde v době okupace bylo sídla gestapa a místo mučení, a kde se popravy vykonávaly pod sgrafitem, na němž je zobrazen ten, který se obětoval pro dobro národa – sv. Václav na koni s praporem, na němž je prosba, která se uskutečnila. Český národ nezahynul, a to i díky všem těm, kteří své životy obětovali pro dobro a budoucnost národa. Kráčeli ve šlépějích sv. Václava na různá místa utrpení, která se jim stala jejich osobní kalvárií, tak jako to bylo v ono osudové ráno 28. září 935 ve Staré Boleslavi před dveřmi kostelíka sv. Kosmy a Damiána.
Kvůli tomuto silnému propojení byly letos při národní pouti do místa umučení sv. Václava umístěny čtyři truhlice, jež v sobě ukrývají prsť země z vybraných míst utrpení českého lidu v době nacismu – z popraviště v Malé pevnosti Terezín, ze základů kostela sv. Martina a Horákova statku v Lidicích, z areálů bývalých koncentračních táborů Dachau u Mnichova (Spolková republika Německo) a Mauthausen u Lince (Rakouská republika). Nebylo možné vzít prsť země ze všech míst, kde trpěl český národ kvůli různým okolnostem, ale i skrze některé z těchto čtyř míst se mnozí dostali tam, kde mohli nést svůj kříž. Týkalo se to i katolických kněží, řeholníků, řeholnic a laiků, kteří věrně stáli na straně národa, kde: „Pravda vítězí!“
Pro většinu z nich se stala místem začátku jejich cesty za Kristem, právě Malá pevnost v Terezíně, odkud pak byli deportováni dál, do koncentračních a vyhlazovacích táborů. Nebylo to však jen místo, odkud šlo s křížem dál, ale také pro mnohé místo poslední, kde poručili svou duši našemu Pánu. Když se v létě roku 1942 setkal mladý salesiánský kněz Štěpán Trochta se zraněným metropolitním kanovníkem Antonínem Bořkem Dohalským a vyslovil mu své politování, ten odpověděl: „To je pravé následování Krista.“ I uprostřed těchto krajních poměrů se pokračovalo ve společenství bratří nejen kolem oltáře, ale i ve vzájemné pomoci, kdy budoucí čeští kardinálové pracovali ve stavebním komandu, Štěpán Trochta společně Josefem Beranem.
Většina kněží z Protektorátu Čechy a Morava mířila do koncentračního tábora Dachau, kde se nacisté snažili koncentrovat nejen katolické duchovní z okupovaných zemí a který sv. Jan Pavel II., papež, nazval „kněžskou Golgotou západu“ i z důvodu velkého množství vězněného polského duchovenstva. Na zásah papeže Pia XII. přes berlínského nuncia byla v tomto prvním koncentračním táboře, vybudovaném již v roce 1933 po převzetí moci nacisty v Německu, zřízena v lednu 1941 kaple. Nacházela na kněžském bloku 26, kde vězni kněží mohli pod dohledem esesmanů složit mši. Německý kněz Franz Weinmann v ilegálním dopise z KT Dachau v srpnu 1942 k tomu píše: „Není to v konečném důsledku zázrak Boží všemohoucnosti, že je Kristus v koncentračním táboře? … Není to vítězství Krista nad Satanem, že se mu podařilo dosáhnout „svého místa“…? Často zde pociťujeme Boží zázraky …“ Z této táborové kaple se do dnešních dnů zachovala socha Panny Marie z Dachau (dnes v klášteře sester bosých karmelitek Svaté Krve vedle KT Dachau), která byla původně určena pro klášterní kapli Oratoriánů v Krnově. Byla neděle – den Páně, 29. dubna 1945 a americké jednotky osvobodily toto místo utrpení. První mši svatou v den osvobození sloužil v kapli vězeňského bloku český kněz z Moravy, P. Bedřich Hoffmann. Jeden americký voják po vstupu do tábora řekl: „Děkujete nám, že jsme vás osvobodili, ale poděkujte i Bohu, který řídil naše kroky k vašemu táboru a pomohl nám vás zachránit. Pomodlete se také za ty vaše bývalé mučitele, kteří dnes zde padli.“ Po turbulencích poválečných let se i díky bývalým vězňům kněžím z tohoto místa utrpení povedlo jistým způsobem vytvořit poutní místo. Během let došlo k prohlášení 56 katolických duchovních i laiků za blahoslavené a jeden kněz byl kanonizován. V KT Dachau trpělo 2 796 duchovních, z nich bylo 2 652 katolických duchovních a zemřelo přibližně 1 800 z nich, 1240 bylo osvobozeno. Z Čech zde bylo 109 duchovních, z toho jich 24 zemřelo, 10 bylo přemístěných jinde, 1 propuštěný a 74 se dočkalo osvobození.
Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha 27. května 1942 v Praze, se naplno rozkřičely naše města, vesnice, celá naše zem, oním voláním: „Ukřižuj ho, ukřižuj!“ a mnozí z těch, jež toužili po svobodě národa, se ocitli ve stínu smrti. Nic netušící mužové, ženy a děti v malebné středočeské obci Lidice na Kladensku, kde na kopci čněl barokní chrám sv. Martina, byli určeni za oběť vrahům, kteří toužili po pomstě. S muži a chlapci zůstal do poslední chvíle v Horákově statku onoho 10. června 1942 jejich průvodce na věčnost, lidický farář P. Josef Štemberka, aby mezi posledními dal oběť svého života. Ženy byly poslány do KT Ravensbrück, byly odděleny od svých dětí, z nichž většina byla zavražděna v Chelmnu. Lidice jsou pro nás místem, kde si připomínáme utrpení rodin.
Heydrichiáda nasměřovala kroky mnoha hrdinů našeho národa pro svědectví až do krajnosti do KT Mauthausen, kde dozorci vynikali krutostí, hraničící se sadismem. Tam dozněl nejen hlas písničkáře Karla Hašlera, ale zazněla mohutně Kristova láska, když metropolitní kanovník Otakar Švec pomáhal a dělil se o svůj chléb každodenní se všemi, včetně vězňů komunistů. Zde je obraz charity, která pomáhá, která léčí lidská srdce.
U příležitosti 50. výročí osvobození tábora v roce 1995, napsal sv. Jan Pavel II. kněžím, kteří přežili koncentrační tábor Dachau: „V době pýchy a ponížení, na místě bujícího zla, jste zůstali neochvějní a věrní. V propasti krutosti a nenávisti, kde bylo rozhodnuto biologicky zničit člověka, pošlapat jeho důstojnost, jste stáli pevně a hrdinně jako jediní svědkové lásky a odpuštění, jako hlasatelé nové civilizace založené na pravdě, dobru, úctě k životu a spravedlnosti.“ Tento vzkaz je v dnešní době aktuální pro nás všechny. Pamatujme proto na vše, co se stalo, abychom byli poutníci naděje ve svých životech za Kristem.
R. D. ThDr. Gabriel Mulamuhič, Ph.D., O.Cr., je kancléřem Kolegiátní kapituly sv. Kosmy a Damiána ve Staré Boleslavi a administrátorem ŘKF Unhošť
Foto: František Nedbal, ČaV a redakce
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
