Slavnost Narození Páně (v noci)
- čtení Iz 9,1–3.5–6
- čtení Tit 2,11–14
Evangelium Lk 2,1–14
Tři vánoční mše
Při listování v příručním misálku možná leckoho překvapí, jaké liturgické bohatství nabízí den Kristova narození. Nemám na mysli pestrost obřadů podobnou velikonoční noci. Ale církev odedávna slaví o Vánocích tři mše svaté. První o půlnoci, druhou „jitřní“ za svítání a třetí ve dne. Každý kněz má v tento den privilegium sloužit všechny tři mše svaté. Ovšem v našich podmínkách, kdy většina kněží z lásky k opuštěným farnostem slouží v rozmezí 24 hodin svátečního času mnohem víc mší, nám připadá tato štědrost církve poněkud nadbytečná.
Bohatá nabídka biblických čtení a liturgických modliteb pro tento den má ovšem význam pro každého z nás. Především nám pozvání církve předává Boží touhu být stále s námi. Proč mu neodpovědět aspoň v tomto vánočním čase? Možná si někdo řekne: ale což si mám ukrátit čas na rodinu, děti, přátele, a trávit ho na modlitbách a rozjímání? Právě teď, kdy i ostatní si udělají volné chvíle?
Pán svým vtělením a narozením nám naopak sděluje, že nás neokrádá o čas pro bližní. Chce, abychom byli spolu, jako on přišel, aby byl s námi. Vánoční dny kéž jsou školou správného rozdělení času – správného darování času. Jednou krásně prohlásil otec Elias Vella: „Mnohdy se ptáme, čím vlastně máme dnes druhé obdarovat, když zjišťujeme, že mnozí nepotřebují žádné hmotné dary. Dnes je největším darem, když druhému – chudému i bohatému – věnujeme svůj čas. Toho má každý nedostatek.“ Proto je tak výmluvné gesto, které učinil Bůh, když nám dal svého Syna „v čase“. Říká nám tím: Mám pro tebe čas, daruji ti své dny, roky, které jsem tu žil s tebou. A stejně spojuji svůj život s tebou i nyní.
Naplánujme si tedy o Vánocích svůj čas pro druhé, navštěvujme se, naslouchejme si, buďme spolu. A zvěme se a povzbuzujme se vzájemně v duchu velké vánoční výzvy: Venite, adoremus! – „Pojďme, klanějme se!“ Naslouchejme před zobrazením Kristových jeslí nebo nad otevřeným Písmem slovům, která po staletí zaznívají celou sváteční noc a den při liturgii. Svatý Tomáš Akvinský připomíná, že tři vánoční mše nás uvádějí do tajemství trojího narození Božího Syna: a) zrození/zplození z Otce ve věčnosti; b) dějinné narození z Panny Marie v Betlémě; c) narození skrze milost a víru v lidské duši. Kolik to vypovídá o bohatství našeho života s Bohem. Jednak se dovídáme, že Boží život, který tu byl a je dřív, než jsem začal existovat, je obrovská dynamika lásky. „Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha.“ K tomu nás vybízí rozjímání Janova Prologu při mši ve dne (Jan 1,1–18). Naše víra ale nestojí na nějakých mytologických legendách, ale na historii. Nápis v nazaretském domku dnes hlásá: Hic Verbum caro factum est. – Zde se Slovo stalo tělem. A podobně stříbrná hvězda v mramorovém stupni v kryptě betlémské baziliky označuje místo – naše víra nestojí na přesné GPS souřadnici – kde vtělené Slovo poprvé spatřilo světlo tohoto světa. Ale nakonec platí i také to, co údajně napsal veliký Órigenés: nic by nám neprospělo, kdyby se Kristus narodil v Betlémě, kdyby se nenarodil v našem srdci. To je výzva té „jitřní“ mše, která zve betlémské pastýře a s nimi také nás, abychom se poklonili nově narozenému Ježíši a nechali se naplnit jeho radostí, která je „pro všechen lid“ (Lk 2,10).
Dítě zavinuté do plenek a položené do jeslí
Lukášovo vánoční evangelium se pohybuje jakoby soustřednými kruhy. Od ambiciózního „světového“ rozhledu symbolizovaného jménem tehdy panujícího císaře Octaviana Augusta se dostáváme do lokální politiky římské syrské provincie, kterou tehdy spravuje jistý Kvirinius. Rámcem příběhu je nepříjemné sčítání za účelem daňové evidence. To zvlášť revolučně ladění Židé cítili jako příkoří a ponížení; vždyť oni jsou přece synové Boží, oni nikomu nemohou otročit. A pak se náš hledáček zaměřuje ještě konkrétněji: na Betlém a z hlediska veřejného dění na bezvýznamného Davidova potomka Josefa a jeho manželku Marii.
Není třeba se nyní rozptylovat uvažováním o tom, kde vlastně matku v očekávání s jejím věrným manželem nepřijali. Diskuse o tom, zda to mohl či nemohl být „zájezdní útulek“ nebo soukromý dům, by vyžadovala delší akademický text. Asi pro ně prostě nebyla jediná místnost či kout v rodinném domě, který by poskytl dostatek intimity pro narození nového človíčka. Josef s Marií asi neskončili někde v pustých skalách za městem, ale prostě v přístřeší jednoho rodinného domu, kde se ustájovala zvířata. Tím možná byla ona samota bolestnější – mezi lidmi, ale nepřijatí, sami.
Nyní se evangelium zaměřuje ještě konkrétněji. Zdá se, že celé Lukášovo vyprávění míří k tomuto detailu jako ke svém vrcholu a cíli: „A porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plének a položila do jeslí“ (Lk 2,7). Dítě zavinuté do plének, položené do jeslí. Tento detail se později stane jasným znamením pro pastýře, jak mají narozeného Ježíše najít (Lk 2,12). Čím je tento prostý obraz Božím znamením? Vypovídá o mnohém. Především je tu někdo, kdo se narozeného dítěte ujal. Jeho matka Maria je první, která v chudobě vnějších okolností a v prostředí plném netečnosti vůči přicházejícímu Božímu daru se Ježíše-Božího Syna ujme. Koná tak první „křesťanskou“ liturgii. Vždyť co jiného je celá naše bohoslužba než služba Božímu Slovu v jeho těle? Maria se mateřsky postará o všechny jeho lidské potřeby, uchovává všechny tyto události ve svém srdci, rozvažuje o nich a klaní se. Matka Boží se jistě řídila svým mateřským instinktem. Ale nikdo nikdy před ní se neučil tomu, jak přijmout a vychovávat Božího Syna. Zdá se, že vedle přirozeného instinktu Maria potřebovala velkou učenlivost Duchu Svatému, aby správně přistupovala k tomu, který byl plně jejím synem a současně tím, kterému patří nebesa a celá věčnost.
Prosme Pannu Marii, ať nás učí v těchto svátečních dnech propojit liturgii s denní službou bližním, rodině, chudým, potřebným. Učme se o ní klanět se Pánu, aby opět měl mezi námi první místo.
J. M. doc. Jaroslav Brož, Th.D. S.S.L. je katolický kněz a vysokoškolský pedagog
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!