Veřejnost se tu a tam dovídá o sporech, které dnes probíhají v katolické církvi. Je však jen málo těch, kdo rozumí tomu, oč vlastně v těchto sporech jde. A ještě méně je takových, kdo si uvědomují, že v podstatě podobné, i když navenek méně nápadné názorové rozdíly existují i v rámci jiných křesťanských uskupení, mezi protestanty a i pravoslavnými, a že se tedy jedná o spor, který probíhající mezi napříč „spektrem“ všech křesťanských konfesí. V této situaci poskytuje teologicky vzdělaný historik filosofie, prof. Stanislav Sousedík ve své nové knize vhled do myšlenkové podstaty zmíněných sporů. Chápe je v podstatě jako střet tradičního, ortodoxního křesťanství, které je přesvědčeno o nadčasové platnosti základních křesťanských nauk, s křesťanstvím liberálně-progresistickým. To vidí pokrok nejen ve způsobu, jímž teologové Božímu slovu rozumějí, nýbrž v dějinném vývoji, a tedy dějinné proměnlivosti samotného Božího slova. Autor vysvětluje historické kořeny liberálně-progresistických teologických směrů a nabízí jejich výklad na pozadí myšlenkového vývoje novověké západní civilizace. Sousedíkův přístup není neutrální, naopak: hájí ve své knize tradiční křesťanství. Je přesvědčen, že liberální progresismus vede k praktickému křesťanském relativismu, jenž je kořenem současné krize víry. Přestože autor vystupuje jako obhájce chestertonovsky pojaté ortodoxie, poskytuje ve své knize – jak lze ostatně od jednoho z našich zkušených kulturních historiků očekávat – poučený pohled i na myšlenkové soustavy oponující. Jeho kniha tak poskytuje, pokud je mi známo, první synteticky pojaté poučení o otázkách, jejichž význam není zřejmě omezen na kruhy věřících, neboť mají značný kulturní dopad celospolečenský.
Kniha je rozdělena na několik částí. V první se autor věnuje zkoumání povahy člověka, jež vyúsťuje v zjištění, že je člověk rozporuplnou bytostí: Na jedné straně je bytostí konečnou, na druhé straně je si své konečnosti – na rozdíl od zvířat – bolestně vědom. Lidská bolest pramení – podle autora – z vědomí lidské konečnosti a projevuje se především v člověku ustavičně dřímající úzkosti ze smrti. Je to zvláštní jev, jenž je biologicky, jako faktor evoluce, obtížně vysvětlitelný. Křesťanství pak nabízí jednak vysvětlení původu lidské úzkosti, nabízí z ní však i východisko. Otázkou zůstává, je-li toto vysvětlení podávané tradičním křesťanstvím věrohodné a jeho nabídka seriozní. To je jedna část problematiky knihy. A druhá zní: Jsou s to poskytnout vysvětlení lidské rozporuplnosti a nějaké východisko ze klíčové otázky lidské existence i liberálně-progresistické teologické směry?
V druhé části autor nejprve zkoumá věrohodnost tradičního křesťanství samého, a to z hlediska jeho hlavního pramene, totiž zjevení. V pojetí tradičního křesťanství je zjevení Boží, lidskou řečí uskutečněné, člověku adresované sdělení, jehož obsahem je výše zmíněné „vysvětlení a nabídka“. Takovému pojetí říkají teologové „propoziční“. Autor hájí tezi, že propoziční pojetí zjevení, jež je neodmyslitelným předpokladem tradičního křesťanství, je myšlenkově koherentní a z tohoto hlediska přijatelné.
Ve třetí části se autor zabývá moderními, od propozičního pojetí odlišnými pojetími zjevení. Podle nich dochází ke zjevení nějakými prostředky odlišnými od řečového sdělení. Nejprve vysvětluje, že podnětem k opuštění do té doby všeobecně uznávané propoziční teorie zjevení v 19. stolentí nebyl nějaký domnělý pokrok teologického myšlení, ale argumentační nouze vyvolaná vystoupením Humovým a Kantovým. Dále autor poskytuje kritický výklad těchto nových teorií zjevení se zvláštním přihlédnutím k těm, které měly a mají dosud určitý ohlas v našem středoevropském prostředí. Jsou to zaprvé teorie, které za zjevení považují určité stavy lidské subjektivity, např. city (Schleiermacher), existenciální prožitky (Bultmann). Tyto teorie však obracejí podle autora přirozenou souvislost věcí na hlavu: Sousedík soudí, že určité objektivně platné skutečnosti, v něž křesťan věří, vyvolávají v něm určité víru nutně provázející subjektivní stavy, a ne naopak, že by subjektivní prožitky měly primát a relativizovaly svůj pravý zdroj, objektivní skutečnosti.
Za druhé věnuje autor pozornost teoriím, které za zjevení považují něco objektivního, a to samotný průběh dějin, v nichž se podle některých představitelů moderní filosofie uskutečňuje cosi božského, totiž právě zjevení. K uskutečnění dochází podle některých pouze v lidských dějinách, podle jiných v dějinách přírody a lidských dějinách dohromady (Teilhard de Chardin). Podle Sousedíka je společným nedostatkem všech uvedených teorií, tj. jak subjektivistických, tak oněch druhých, hledajících spásu v dějinách, že zbavují křesťanství toho, co je v něm nejdůležitější: Nevysvětlují ani poslední příčinu bolesti vyvolávané v nás naší konečností, ani nenabízejí z této lidské konečnosti nějaké rozumově přijatelné východisko.
Zvláštní pozornost věnuje autor teoriím zjevení onoho druhého typu, těm, které považují za zjevení sám průběh dějin. Protože tato pojetí vycházejí přímo anebo většinou zprostředkovaně z filosofie Hegelovy, předkládá autor čtenáři nejprve stručný přehled nauky tohoto myslitele, pak přistupuje k popisu několika význačných teologických soustav, které byly jeho dílem více nebo méně ovlivněny. Autorovou tezí přitom je, že společenským pozadím, z něhož tyto teorie vyrostly, jsou vesměs různě modifikované osvícenské teorie pokroku, jež samy mají zase původ v extrapolaci dobově podmíněných a časově značně (na pouhých několik století) omezených úspěchů lidstva v ovládání přírodních sil. Tyto časově omezené úspěchy vedly k povýšení vývoje, který se tu uskutečnil, na jakýsi všeobecně platný metafyzický princip.
Autor se brání podezření, že je nějakým naprostým nepřítelem osvícenství. Ujišťuje, že se ve skutečnosti snaží osvícenství spíše zachránit, tj. oddělit to, co v něm bylo úctyhodné, od jeho ideologického doprovodu, který za takový, jak říká, považovat nemůže. Ten do něho podle Sousedíka proniká, když si osvícení myslitelé osvojí zásadu, že je člověk pánem a vlastníkem přírody, a zejména když pak tuto zásadu aplikují sami na sebe, rozuměj: na člověka a jeho přirozenost.
Závěrem knihy autor upozorňuje, že triumfalistický životní pocit západní moderny vzal za své již na sklonku minulého, dvacátého století a přežívá dnes víceméně již pouze v moderní, post-ortodoxní theologii. Zde je dnes, jak se domnívá, poslední útočiště myšlenky, že poslední věci člověka, tzv. eschatologii, netřeba již klást do mimo dějinné věčnosti, nýbrž že „nebe na zemi,“ jak o něm u nás kdysi snila autorská dvojice Voskovce a Wericha je třeba očekávat a budovat v dějinách jako jakousi jejich budoucí, ve skutečnosti ovšem jen fiktivní fázi.
Jisté je, že téma knihy je velmi závažné. Diskuse mezi progresisty a zastánci tradice ostatně probíhají na mnoha rovinách, často vedeny snahou obou stran přitáhnout k víře široké kruhy v době, kdy věřících v Evropě ubývá. Je to právě ona neměnnost (např. církevních pravidel) a nadčasovost, na kterých jedni lpí, zatímco druzí je kritizují. Sousedíkova filosofická analýza, která tradiční křesťanství hájí, umožňuje nahlédnout myšlenkovou podstatu sporu, pochopit jeho kořeny i význam pro současné dění. Proto ji považuji za důležitý příspěvek, a to bez ohledu na to, zda vyvolá souhlas anebo odmítnutí. Kniha vyšla teprve nedávno, a to, co zde nabízím, nemůže být ničím víc, než pouhým referátem, nikoli samozřejmě pokusem o vážnou recenzi. Ta přijde ke slovu patrně teprve v nepříliš vzdálené budoucnosti. Myslím, že reakce na Sousedíkovo dílo poskytnou zajímavý pohled na intelektuální úroveň, jíž dosáhl náš dnešní, zejména křesťansky orientovaný český kulturní život.
Zdroj: Stanislav Sousedík, Obrana tradičního křesťanství, nakl. Herrmann & synové, ediční řada Apoikia, Praha 2026, str. 311.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
