Režisér Jiří Strach otevřeně o útocích na kardinála Dominika Duku, nových evropských hodnotách a zpytování svědomí.
Kopat do zrovna zemřelého otce Dominika, to je obyčejná lidská nevychovanost. A podle toho je vždycky poznáte, že to jsou oni, nové Pacem in terris. Ti chlapci, kteří jsou schopni jít proti vlastním biskupům. Viděli jsme to za normalizace. Pacem in terris (komunistickým režimem zřizované sdružení části duchovních, pozn. red.) proti svým biskupům i proti rozhodnutí Vatikánu přilnuli ke komunistické moci. Dnes je to stejné. Pacem in terris nám tu bude kázat o tom, jak má být svět bezvadný a že jedině oni to umí skvěle zařídit. Pokaždé to ale znamená, že se odchýlí od papeže a od svého arcibiskupa, a přilnou k čemu?
Co je tu dnes v kurzu, čemu se tleská? Jde o představu, že si všechno zařídíme sami bez Boha, a není to nic jiného než progresivismus. Nechci říkat liberalismus, protože to už je ukradené slovo. Já jsem liberál v původním smyslu, protože přeji svobodu každému člověku. Každému přeji, ať si říká svůj názor. I paní Konečné, se kterou bych nesouhlasil v tisíci a jednom názoru a nikdy by neměla můj volební hlas, přesto bych ji tady vedle nás v kavárně slušně pozdravil a nikde na Facebooku o ní nevypisoval, že je to kráva nebo svině komunistická. To by byla ta nevychovanost.
Progresivisté všechno vědí nejlíp a říkají nám, že doteď se dva tisíce let věřilo špatně, že všechny tradice jsou k ničemu a že oni našli lepší recept. Augustin a Akvinský, to je všechno překonané a oni ted‘ mají vlastní a jediný správný recept.
(…)
Musím říct, že mě strašně bavil projev JD Vance v Mnichově. Zíral jsem na to s otevřenou pusou. Mluvil k nám, k Evropě mírně, bratrsky a mělo to hlavu a patu od začátku do konce. Atomovka hozená do Evropy. Problém ale je, že my ve své zahleděnosti jsme přesvědčeni, že jsme to tady doteď vedli výborně a nejlépe na světě, že jsme nejlepší demokraté a nejhodnotovější lidé, spasitelé předurčeni k vývozu vlastních hodnot a můžeme radit všem. Rusku, Američanům a všem. V této pýše nejsme schopni nahlédnout upřímně sami sebe. Také bych si mohl před každou zpovědí kleknout a říci, že jsem natočil skvělý film, dostal vyznamenání od papeže a jsem gigant. Nejsem gigant. Musím si umět propátrat svědomí, pojmenovat si své špinavé prádlo a vyprat si ho.
Jenže to se bohužel v případě Evropy nestalo. Místo toho jsme poprvé po mnoha desetiletích z úst evropských lídrů slyšeli div ne nadávky na viceprezidenta USA.
Protože jsme jako evropská civilizace ztratili schopnost zpytovat svědomí. Nedovedeme si říct, že jsme udělali chyby. Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky. Vance nám poskytl zrcadlo. Nefackoval nás, nevyhlašoval válku a ani nám neříkal, že jsme kreténi. Pouze přátelsky řekl, že takhle už to nejde. Zvenčí to je vidět vždycky mnohem líp. My potom máme dvě možnosti. Buď kritika poslat někam a ještě se urazit, že si nám do toho někdo dovolí mluvit, anebo se nad sebou zamyslet a připustit si, zda mohl mít ve svém projevu špetku pravdy. Blbě se to přiznává.
Evropská levice si své historické bytí postavila na tom, co s Evropou celá desetiletí dělala. Prosadili Green Deal a jedou ho na sílu. Vidíme, co to s Evropou dělá, ale oni se z toho nepoučí. Nejde zdaleka o globální oteplování, ale o veškerou tu „hodnotovou politiku“, kterou si sami nastavili. Chyby se přiznávají těžce, ale pokud bychom to uměli, dovedeme je do budoucna napravit.
Zdroj: Z rozhovoru Radima Panenky pro PL
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!