Katolické noviny Vám přinášejí rozhovor s P. Oldřichem Chocholáčem, který jako kaplan doprovází naši národní reprezentaci na Zimních olympijských hrách v Cortině a Miláně.
Co pro Vás znamená být kaplanem vrcholového sportovního týmu na ZOH? Byl jste v kontaktu se sportovci již dříve?
Pro mne je to příležitost doprovázet ty nejlepší české sportovce na vrcholné sportovní akci, která je mnohdy pro ně završením jejich mnohaleté dřiny, výher, proher, sportovních úspěchů i neúspěchů. Nominovat se na olympijské hry je však obrovský úspěch už sám o sobě. Zároveň jsou pro mne těmi, se kterými mohu společně prožívat čas zde na olympiádě – a pokud budou chtít, mohou se na mne obrátit v různých životních situacích i později.
S některými sportovci – z letních sportů, jsem se mohl setkat mimo olympijské hry už na Evropských hrách v Minsku 2019 a Krakově 2023.
Jak probíhá vzájemná interakce mezi Vámi a sportovci? Chodí za Vámi pro slovo duchovní podpory…? Jak vnímají oni Vás?
Jak vnímají oni mne, mohu jen těžko říci za ně. Snažím se mezi sportovci být co nejvíce v olympijské vesnici nebo na sportovišti. Pozdravit se vzájemně, promluvit o obyčejných věcech a být jim tak nablízku. Duchovní službu jim mohu jen nabídnout. Záleží už na každém, zda bude s kaplanem chtít o něčem hlubším mluvit. Jde prvotně o službu přítomnosti, ujištění o modlitbě, možnosti požehnání… Vše chce svůj čas a tato služba je spíše „běh na dlouhou trať“ času vzájemného poznávání, důvěry a i po letech přátelství. Po 10 letech této služby se už mohu trochu ohlédnout a uvidět, jak Bůh jedná skrze drobné maličkosti a činí veliké věci.
Co Vám udělalo největší radost v dosavadních dnech ZOH?
Jistě je to vždy úspěch našich sportovců, který je někdy přetavený do medailového úspěchu nebo méně viditelného dobrého umístění, na které jsou však právem osobně hrdí a posunulo je v očích jich samotných. Radost mám z každého osobního setkání, přátelského přijetí, radostných emocí, které olympijské hry provází.
Měl jste nyní možnost zkusit si nějaký sport nanečisto v olympijských areálech?
Tato možnost z praktických důvodů možná není. Ostatně v Miláně je možné navštívit pouze rychlobruslení, krasobruslení a lední hokej. Možná ve vzdálených horách nějaká možnost je, ale většinou z důvodu bezpečnosti až po olympijských a paralympijských hrách.
Schází se sportovní komunita hojně v milánských kostelech? Projevuje se mezinárodní sportovní společenství také duchovně?
Milán je krásné velké město s mnoha chrámy. Sportovcům a účastníkům olympijských her je zvláště nabídnuta bazilika San Babila v centru města. Jak hojně je během dne tato nabídka využívána, však nemám úplně přehled. V samotné olympijské vesnici v Miláně je vyčleněný prostor ke ztišení a modlitbě. Předpokládám, že tomu tak bude v nějaké podobě i v ostatních olympijských vesnicích v horách, kam se však během her nemám možnost podívat, kvůli velké vzdálenosti od Milána.
Nechystá se náš olympijský výbor ustavit trvalého sportovního kaplana?
Stálá rada České biskupské konference po domluvě s Českým olympijským výborem mne ustanovila za kaplana české olympijské výpravy před letní olympiádou v Riu 2016. V této službě pokračuji i nadále – na letních i zimních olympijských hrách i kontinentální olympiádě – Evropských hrách. Nejsme však u nás v pozici např. Itálie, abychom měli pouze pro sport vyčleněného duchovního… Záleželo by ani ne tak na Českém olympijském výboru, ale na jednotlivých sportovních svazech, zda by sportovního kaplana chtěly mít. Ale buďme upřímní, reálné v českém prostředí to myslím není…
Díky tak všem sportovcům, kteří svou víru žijí, i přes náročný program tréninků a závodů. Díky i za odvahu se ke své víře přiznat před druhými a o svém vztahu ve Kristu i druhým svědčit. Nenechme se odradit tím, že je nás jen špetka – jako soli…
Díky všem za modlitbu.
Foto: archiv P. Chocholáče