Pozdrav Pán Bůh. Pane Bergmane, patříte k úspěšným pražským podnikatelům. Jaké byly Vaše začátky v silném konkurenčním prostředí Prahy?
Začal jsem podnikat až relativně pozdě, v roce 1993, což byly čtyři roky po revoluci, kterou jsem zažil na vysoké škole. 17. listopadu 1989 jsem byl na Národní třídě. Měl jsem to štěstí, že jsem už na střední škole potkal Vojtěcha Pokorného, který je dnes předsedou Svatojánského spolku.
Já se dodneška cítím být živnostníkem, daleko více než podnikatelem. A proto i ke svému jménu přidávám vždy, že jsem převozníkem pražským, protože to naše řemeslo je nejstarší na světě a oslava tohoto řemesla je zároveň i oslava pražské historie.
V 90. letech jsem první peníze vydělal na sběru jablek a vína v severní Itálii u Bolzana, v malé vesničce San Sirmian, kde jsem česal jablka nad krásným bolzánským údolím. Tehdy jsem vydělal základní kapitál, díky němuž jsem si koupil první motor, na druhý jsem si půjčil a s vybavenými loděmi jsem začal provozovat plavbu na Čertovce. Dlouhou dobu jsem pracoval sám nebo s pomocí svých spolužáků, kteří řídili lodě a prodávali lístky na ulici. Až v roce 1998 se moje firma začala rozrůstat; pořídili jsme si více lodí, přibrali jsme další zaměstnance, rostli jsme.
Znatelný rozkvět firmy začal, když mi řád Křižovníků s červenou hvězdou pronajmul přístaviště. Vztah s řádem měl velký vliv na moji evangelizaci, řádoví kněží mě přiváděli ke Kristu. Spousta dnešních členů Řádu křížovníků s červenou hvězdou jsou moji přátelé, tehdy byli v noviciátu. Oni byli ti, kteří mi zprostředkovali víru, protože víra je poznání a zázrak, a díky nim jsem začal žít duchovně a v přítomnosti Ježíše Krista.
Víra všechny moje projekty posunula dál. V 2007 jsem založil Muzeum Karlova mostu právě v klášteře křižovníků. Byl to nápad tehdejšího ředitele Národní památkového ústavu, architekta Ondřeje Ševců, který ten projekt vymyslel. Ale my jsme ho vlastně vybudovali za podpory křižovníků a města Prahy. Kromě organizování osvětové expozice muzeum zároveň vydává odborné publikace o historii staré Prahy (Duchovní střed Evropy – dějiny Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze 1650 – 2020, Musica Navalis – dějiny slavností a kultu sv. Jana Nepomuckého, Ikonografie Karlova mostu a další). Muzeum také pořádá spoustu pražských tradičních slavností, jako je Tříkrálové otužilecké plavání, nebo se podílí se na Dnu Vltavy, organizuje Vajíčkobraní, abychom více zpřístupnili současným obyvatelům Prahy i přespolním legendu o vajíčkách natvrdo pocházející z doby stavby Karlova mostu. Tradičně se koná na květnou neděli, kdy vejconoši nesou vajíčka natvrdo z Velvar v čele s předsedou Spolku natvrdlých, panem doktorem Radimem Volákem, který je zároveň starostou města Velvary. Je to nejenom tradice, ale zároveň i jakási recesistická akce a prožívání našich národních dějin. Součástí vajíčkobraní je vždy otevření velikonoční výstavy. V letošním roce jsme měli výstavu, která se jmenovala Šumavské Velikonoce, kdy se nám podařilo postavit na Křižovnickém náměstí takzvaný kohoutí kříž, který je kopií kříže z pošumavského Nicova a nese na sobě atributy a nástroje Kristova umučení. Vystavujeme artefakty zapůjčené Muzeem v Kašperských Horách.
Pořádáme Svatojánské slavnosti Navalis, které jsou největší oslavou sv. Jana Nepomuckého. Myslím si, že se jedná o jednu z největších vodních slavností na řece vůbec. Konáme poutní plavbu na ostrov u kostela sv. Kiliana při svátku sv. Jana Křtitele, který je patronem městyse Davle. Pořádáme slavnost k výročí položení základního kamene Karlova mostu, který byl podle hypotézy dr. Horského položen 9. července 1357 v 5.31 hodin ráno a vytváří symetrickou pyramidu čísel 13579531. V tento čas přichází průvod císaře Karla IV. přes most a většinou purkmistr Města Pražského společně s velmistrem Řádu křižovníků s červenou hvězdou, kterým je pan doktor Josef Šedivý, poklepou na základní kámen mostu.
Na Slapech pořádáme vodní procesí Královna Vltavy, což je oslava Panny Marie Nanebevzaté u kapličky na Rovínku. Při této tradiční pouti středního Povltaví tady pořádáme vodní procesí. Vyrobili jsme k té příležitosti krásnou sochu Panny Marie. Každý rok vyjíždí na řeku loď s názvem Královna Vltavy, kterou jsme dostali od Benátčanů. Loď typu Sándolo se jménem Královna Vltavy nese na přídi sochu Panny Marie Nanebevzaté na Rovínku. Socha je po celý rok vystavena ve štěchovickém kostele sv. Jana Nepomuckého.
Rád bych se vrátil ke Svatojánským slavnostem, které jsme v obnovené tradici začali pořádat od roku 2009, v letošním roce je to vlastně už poosmnácté, co takto slavíme sv. Jana Nepomuckého. Přijedou unikátní historické plachetnice z Benátek. Jediná socha na Canal Grande v italských Benátkách je socha svatého Jana Nepomuckého, patrona místních gondoliérů. Dá se říct, že každý rok vozíme přes sto gondoliérů, ale už opakovaně přijíždějí i lodě z Chorvatska. Nejdříve to byly plachetnice typ Falkuža z ostrova Vis, z městečka Komiža, ale několik posledních let nás navštěvují lodě z neretvanského Maratonu Ladja. Letos očekáváme dvě neretvanské lodě na naše slavnosti.
Byl jsem několikrát pozván do městečka Metkovič, kde se místní spolky chystaly na tuto dlouho cestu k Vltavě. Po společném setkání mi říkal jejich pan starosta, jestli vím, že oni ctí také svatého Jana Nepomuckého. Od roku 1851 městečko Metkovič na dolním toku Neretvy má za patrona svatého Jana Nepomuckého, ochránce před povodní, spolu se sv. Rochem, patronem proti moru. Město leží pod kopcem, na němž se nachází obrovský hřbitov s kostelem sv. Jana Nepomuckého. Chorvatští Neretvani každý rok – stejně jako Benátčani – vozí do Prahy spoustu dobrot; Benátčani přivážejí sardele sauro a víno. Neretvanští loďaři pak speciální pokrm ze žab – prudet.
Kromě Svatojánského spolku, který pečuje o památku sv. Jana Nepomuckého, a Muzea Karlova mostu jsme založili Vševltavský spolek. Všechna tato uskupení pečují o pražské tradice a předávají historické povědomí národu. Muzeum Karlova mostu nejenže pořádá osvětové akce, ale vydává také vědecké a popularizační publikace. První z nich byla kniha o Mariánském sloupu na Staroměstském náměstí. Dalším naším knižním titulem byla publikace o svatojánských slavnostech Navalis, která historicky rozebírá příčiny pořádání vodních slavností sv. Jana. Naší poslední novinkou je publikace o ikonografii Karlova mostu, kterou napsal profesor Jan Royt spolu s Vojtěchem Pokorným. Pokládám ji za jednu z nejhodnotnějších knih o mostu, uceleně dokumentující jeho křesťanskou symboliku.
To je bohatá činnost. Zvlášť bych se ještě zastavil u Svatojánských slavností, které navazují na věhlasné vltavská jezuitské barokní hry. Předpokládám, že těmto snahám slouží i činnost Svatojánského spolku… Jak byste charakterizoval Svatojánský spolek?
Svatojánský spolek vznikl proto, abychom zastřešili organizování Svatojánských slavností. My jsme to ještě doplnili o obnovení Svatojánského bratrstva, které vzniklo v roce 1697 u kostela sv. Jan Nepomuckého na Skalce u Karlova náměstí. Byl jsem až překvapen, pro kolik našich členů je sv. Jan Nepomucký doslova osobním patronem, nebo kolik lidí přitahuje světcův osobní příběh a zázraky.
Svatojánské bratrstvo se schází každý měsíc, míváme mši svatou u hrobu sv. Jan Nepomuckého v katedrále a potom členové bratrstva jdou na odbodnou přednášku na téma související s křesťanstvím, jde o témata historická i současná.
Působíte pouze v Praze, nebo Vaše spolková činnost zasahuje i mimo hlavní město? Máte třeba vazby na svatojánský Nepomuk?
Každoročně se před Vánocemi všechna svatojánská bratrstva z České republiky setkáváme. Našimi členy jsou i svatojánští bratři z Nepomuku, kteří mají vlastní svatojánskou matici. Ale máme i bratry v Písku, kde funguje pan doktor Adámek. Našimi svatojánskými spolubratry jsou i ctitelé sv. Jana ze Žďáru nad Sázavou.
Avšak přijíždějí i poutníci z městečka Stazzo na Sicílii, kde je kostel sv. Jana Nepomuckého, nacházející se v blízkosti místního vulkánu. Pořádají se zde v létě velké svatojánské slavnosti. Máme významnou družbu také s polskými ctiteli sv. Jana Nepomuckého. Piotr Kunce sepsal důležitou publikaci o našem hlavním patronu. Poláci rovněž provozují portál Nepomuki.pl, mapující tisíce míst po celém světě, kde jsou svatojánské památky. Tito lidé přijíždějí nejenom na Navalis, ale účastní se také našich bohoslužeb pořádaných v tzv. Havelské rychtě, kde byl svatý Jan Nepomucký prokazatelně umučen. V těchto autentických prostorech pořádáme mši svatou ke cti sv. Jana.
Svatý Jan Nepomucký je významným patronem církve a naší vlasti a spojuje národy, nejenom ty středoevropské. V roce 2029 uplyne 300 let od svatořečení svatého Jana Nepomuckého. Chystáte k této příležitosti nějaký program jako Svatojánský spolek?
Po celém světě existuje spousta svatojánských pojítek. Světec je blízký mnoha lidem ve všech částech světa, a právě proto Jenštejnův generální vikář představuje most mezi národy a lidmi. To nás na příběhu sv. Jana Nepomuckého neskutečně naplňuje. Je to věc víry v našeho Pána Ježíše.
V příštím roce bude zajímavé výročí, při kterém si připomeneme první Navalis konané v Praze roku 1627. Nebyly spojeny se jménem sv. Jana Nepomuckého. Týkaly se přenesení ostatků svatého Norberta z Magdeburgu do Prahy, na Strahov. Toto jubileum bychom chtěli v příštím roce po 400 letech oslavit při Navalis. Plánujeme, že povezeme symbolicky ostatky svatého Norberta lodí z Magdeburgu až do Prahy.
Na to všechno se těšíme. V roce 2029 nás čeká zásadní 300. výročí Janova svatořečení. Usilujeme o to, aby se rok 2029 stal celosvětovým rokem svatého Jana Nepomuckého. Stejně jako letošní rok byl prohlášen rokem sv. Františka z Assisi. Je naším vroucím přáním, aby Svatý otec ve svatojánském roce přijal pozvání do České republiky. Celkem čtyři hlavní svatojánská místa budou tvořit stavbu jubilejních slavností. Jedním z nich bude Zelená Hora u Žďáru nad Sázavou a dalším světcovo rodiště Nepomuk.
Jste znám jako konzervativní katolík. Jak hodnotíte aktuální vývoj naší společnosti? Co podle Vás našemu národu v současné době nejvíce chybí? Čeho by se Češi měli vyvarovat v dnešním světě?
To je spíše otázka filozofická. Česká, a možná i evropská společnost se odklání od svých kořenů, od své historie, od vlastního půdorysu, protože všechny národy v Evropě žijí na půdorysu křesťanského života. V jakémsi nemoudrém opojení chtějí zapomenout na vlastní identitu, přehlížejí své tradice. Příčinou tohoto společenského úpadku je odklon od víry a tradičních mravů. Také si myslím, že v mnoha veřejných projevech některých občanů – výjimkou nejsou ani vysokoškolští studenti – se ukazuje hrubá neznalost faktů, historie, reality. Zvlášť zarážející jsou nekritické propalestinské demonstrace.
Neukotvenost lidí v tradičních hodnotách má za následek, že se lidé přestávají orientovat v tomto světě. To, co jsem zažil osobně při letošním Pochodu pro život, byly vlastně dva světy. Jeden tvořil naprosto mírumilovný Pochod pro život s rodinami a dětmi a s apelem na život a jeho zachování. Druhý svět byl plný iracionální zášti k životu a všem přítomným rodinám, které nechápaly důvod levičácké agrese. Pochod pro život zdůrazňoval, že pro ženy, muže a rodiny v náročné životní situaci existuje vždy alternativa pro život. Hnutí pro život nabízí mediaci problému, cestu, jak život zachránit, neztrácet ho. Slovo potrat na pochodu vůbec nezaznělo. Žádná kritika žen, které řekly ne životu. Naopak, pozitivní ohlasy, podaná ruka, aby si ženy uvědomily, že nejsou ve vážné situaci samy a abychom všichni v naší společnosti pochopili, že život začíná v lůně ženy, že po početí jde o lidskou bytost.
Pro mě bylo velké zklamání, že média okamžitě zaměřila svou pozornost na agresivní protidemonstranty a nevšimla si pozitivního rodinného prostředí. Levičáci agresivně napadali malé děti a jejich rodiče. Hulákali hesla naprosto nesouvisející s tématem pochodu. Média u levicových demonstrantech mluvila jako o zastáncích práv žen a naopak mírumilovný Pochod pro život zjednodušeně nálepkovala jako odpůrce potratů a ne jako zastánce života.
Pokládám za důležité, aby stát a Evropa uznávaly význam rodiny jako hlavního stavebního prvku společnosti. Nad společností zároveň vládne Pán Ježíš, největší jistota lidí, který nám svou obětí dává smysl života.
Katolické noviny mají velice početnou čtenářskou obec. Co byste na závěr vzkázal čtenářům Katolických novin?
Samozřejmě jim všem přeji vzájemnou lásku a šťastný naplněný život.
Foto: archiv Z. Bergmana
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
