„V Polsku jsou ulice bílé. Každý vypadá stejně, každý mluví stejným jazykem… To je strašidelné,“ objevují se v těchto dnech na sítích slova Olgy Tokarczukové, laureátky Nobelovy ceny za literaturu. Jejich autorka pokračuje:
„Jakým bohatstvím jsou pro Švédsko imigranti. Přinášejí různé způsoby myšlení, různou citlivost i genetickou rozmanitost… Dodnes je mi líto toho strašného roku 2014, kdy je Polsko nepřijalo.“
Výrok Olgy Tokarczukové vypovídá více o jejím ideálu společnosti než o samotném Polsku. Je totiž zcela přirozené chápat národ, společný jazyk a kulturní kontinuitu nikoli jako problém, ale jako hodnotu, která vytváří důvěru, solidaritu a odpovědnost mezi lidmi.
Nikdo nepopírá, že přistěhovalci, kteří se dokáží v nových společenských a kulturních podmínkách integrovat, mohou být pro společnost velkým přínosem. Sporné je tvrzení, že etnická a kulturní rozmanitost je sama o sobě známkou pokroku a že homogennější společnost je cosi znepokojivého. Zkušenosti mnoha západoevropských zemí ukazují, že masová migrace přinesla také závažné problémy, vznik paralelních komunit i oslabení společenské soudržnosti. Debata proto není o barvě pleti, ale o odpovědnosti za společné dobro.
Katolická sociální nauka připomíná povinnost pomáhat potřebným, zároveň však uznává právo států rozumně regulovat migraci s ohledem na bezpečnost a obecné dobro.
Je příznačné, že Tokarczuková vnímá „bílé ulice“ jako důvod k obavám, zatímco nejen mnoho Poláků v nich vidí výraz historické kontinuity své země. Rozmanitost může být darem, ale jen tehdy, když nevytlačí hodnotu, bez níž žádná společnost dlouhodobě nepřežije – společnou kulturu, jazyk a vědomí sounáležitosti.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
