Setkání s potomky českých Němců v rámci festivalu Meeting Brno 2026 je minulostí. Česká republika nezanikla, měna se nezhroutila, armáda nečelí dezercím, obchody se nerabují, auta na předměstích nehoří. Pohoda jazz.
Setkání poctila návštěvou slušná řádka českých politiků. Silnou, smiřující, láskyplnou homilii vystřihl emeritní arcibiskup pražský Jan Graubner.
„Pakt se Sudeťáky“ vám už kariéru nezruinuje.
Proč? Důvod tkví v rozpadu sudetské mytologie. Zde v bodech:
1) Pád mýtu o zapovězeném pokoji. V domě mé babičky vedle tetiny ložnice stály zavřené dveře. Se sestrou jsme se po kus dětství utvrzovali ve strachu před jejich otevřením. Jednou, při hře na schovku, sestra spontánně zabrala za kliku… Dveře se otevřely… A za nimi se nacházela místnost… Obyčejná cimra – snad akorát s hromádkou vetchého haraburdí navíc. Strach zmizel hned, zapovězení vzápětí. Pokoj byl jen pokoj. Za takovouto kliku zabrali organizátoři Meeting Brno – bez schovky. Pokoj je zase jen pokoj. Sousedé sousedy. Lidé lidmi.
2) Pád mýtu o prokletých Němčourech. Tenhle mýtus padal pozvolna s navázáním normálních vztahů s demokratickým Německem (neplést s NDR!) po roce 1989. A nemyslím vztahy mezi státy. Čechů/Češek, kteří za bezmála čtyři dekády poznali nějakého Němce/Němku důvěrně (od školních exkurzí přes pracovní porady až po kostel i postel), je dost. Dost na to, aby bylo za neprůstřelně prokázané, že naši západní sousedé veskrze jsou obdobní matláci, babráci a darmošlapové jako my, Češi. S o nic více dědičnou ďábelskostí.
3) Pád mýtu o sociálních sítích. Odpůrci česko-německého smíření v módu 24/7 bombardují sociální sítě svými statusy a videoamoky – dle pověry „čím víc CapsLock, tím víc názor“. Dlouhodobě bez valného vlivu na veřejné mínění. Jak to? Ani desítky tisíc lajků s tisíci nasdíleními do FB skupin se co do hloubkového formování společenského myšlení nevyrovnají čtivému (byť solitérnímu) románu nebo strhujícímu (jakkoliv vzácnému) filmu. Kolik celovečerních bijáků razících (a)historické vize soudružky Konečné (a dalších bolšánů) za poslední léta (neřkuli desetiletí) spatřilo promítací plátno?
4) Pád mýtu o zlatém pohraničí. Pohraničí po válce prošlo etnickou čistkou s doufáním, že se tímto stane vlajkovou lodí republiky, zlatým gruntem národa. A výsledek? Bez komentáře. Raději bez komentáře.
5) Pád mýtu o schůdné retabuizaci. Odpůrci výletu bavorských penzistů na jižní Moravu si od svého odporu slibovali návrat poválečné msty zběsilých Čechů na německých sousedech (často spíše sousedkách…) mezi věci, o nichž se nemluví – mezi tabu. Jenže tabu dá fušku lidu vnutit v diktatuře s asistencí policejního teroru. Natožpak v demokracii, co představuje rozbrebentěnou kavárnu o milionech hostí.
6) Pád mýtu o zaručeném triku. Kdo opakovaně do Čech (aj Moravy) zabloudí, opakovaně natrefí na podivnou odrůdu nešťastníka, ba zoufalce: na veřejného činovníka, jenž opakované naděje do něj opakovaně vkládané opakovaně klame; na politikáře, jenž opakovaně porušil opakované sliby; na papaláše, jenž, aby nedopapalášil, opakovaně děsí, aby nás nikoliv před děsem, nýbrž v děsu a nejhůře navždy „chránil“. Opakovaný trik přestává být trikem!
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
