3. neděle adventní (A)
1. čtení Iz 35,1-6a.10
2. čtení Jak 5,7–10
Evangelium Mt 11,2–11
Křtitel nebyl korouhvičkou
K adventu patří celý Jan, nejen ten „divoch“ na poušti. Je to také trpělivý vězeň pro stálost Boží pravdě, kterému Ježíš vydává výtečné vysvědčení. Matoušovo evangelium zaznamenalo vzácné Pánovy výroky na Janovu adresu. Jan není rákos zmítaný větrem, proto také skončil ve vězení jako mučedník manželské nerozlučnosti (viz zejména Mk 6,17–29). Jako Ženichův přítel (Jan 3,29) vydá svou smrtí nejlepší svědectví o tom, jak je Boží ustanovení o manželství pevné. Odkazuje tím na základní pojem spásy, že Ježíš si přišel zasnoubit církev věčnou láskou. O tom má svědčit také každé manželství jeho učedníků: Co spojil Bůh, ať člověk nerozlučuje (Mk 10,9).
Jan není „rákos zmítaný větrem“ (Mt 11,7), který se názorově obrátí tam, kam právě vane duch doby. Nepodléhá politickým, ale ani teologickým a pastoračně módním „větrům“. Je pevně zakotven v Božím slově, které ho v poušti každodenně utvářelo, jako kameníkovo kladivo otesává nevzhledný balvan, aby dostalo žádoucí tvar. Jeho stálost, ctnostná pevnost, není tvrdohlavě úporná. Něco jiného je zmítat se v názorových „větrech“ doby a něco jiného je nechat se proměňovat „větrem“ Ducha Svatého. A to se dělo s Janem. Vždyť proroci v Izraeli byli vedeni Božím Duchem, byli to muži Ducha. A Jana Ježíš chválí, že je „víc než prorok“ (Mt 11,9).
Narážka na jemnostpány v královských palácích může odkazovat na palácové proroky, které si pěstovali izraelští i judští králové jako své poradce. Není divu, že pro dobré bydlo jim říkali, co chtěli slyšet. Proto Jeremiáš stanoví kritérium, že pravým prorokem je ten, jehož slovo se vyplní (srov. Jer 28,9). Jan Křtitel ale působí v linii velkého Eliáše, který si držel od paláce krále Achaba odstup, dokonce byl králem a jeho manželkou Jezábel pronásledován. Ježíš na příkladu Křtitele varuje před diskusními salony, názorovou prostitucí a krátkozrakým honěním se za „duchem doby“, které postrádá hlubokého ukotvení v Božím slově a jeho tradici.
Proč se Křtitel táže?
Proč má vlastně Křtitel po jistotě, kterou už o Ježíši nabyl, potřebu poslat nyní své učedníky s otázkou: „Ty jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ (Mt 11,3). Možná chtěl zaměřit jejich pozornost na titul, kterým se teď na Ježíše coby Mesiáše ptá. U Jordánu – podle verze Janova evangelia – Křtitel soustředí všechnu pozornost na Krista coby Beránka, který usmiřuje hřích světa. První setkání s Kristem má vést k nadějným krokům pokání. Obrácení bez Božího ujištění o odpuštění by bylo krokem bez cíle. Je třeba vědět, že Bůh, který jediný může člověka z hříchu vysvobodit, sám podává usmiřujícího Beránka – Syna, jako se kdysi sám postaral o obětní dar na hoře Moria v náhradu za Abrahámova syna Izáka (srov. Gn 22). Nyní syna nenahrazuje, ale daruje ho nám všem. To byla tedy cesta pokání u Jordánu.
Nyní Křtitel podává další lekci setkání s Mesiášem. Ptá se na něj titulem, který byl v židovstvu té doby známý: „Ten, který přichází“ (s narážkou na Mal 3,1–2). Gramatický tvar nevystihne celý obsah a jeho dynamiku. Je tu jistota, že už přichází, ale ono setkání s ním nastane v blízké nebo vzdálené budoucnosti. Spojení mezi oběma póly – přítomností a budoucností – pak vytváří bohatou modalitu výrazu, vyjádřenou tím otevřeným a přitom jistým „má přijít – určitě přijde“. Ovšem je třeba si čekání na něj osobně osvojit, vložit ho do srdce, učinit z něj hlavní melodii svého života. Ostatně v latinské verzi 2. adventní preface se praví, že Jan Křtitel „zpíval o jeho příchodu“ (Ioánnes cécinit affutúrum; český překlad prozaicky překládá: „na něho ukázal Předchůdce Jan“).
Jan tedy svou otázkou míří k setkání s Kristem, do kterého je třeba vložit všechno dychtění srdce, všechny životní snahy, všechen náš zájem a zaujetí ducha. Srdce může v podstatě čekat jen na jednu životní příležitost – a tou má být Kristus. V něm je všechno. Svatá Matka Tereza z Kalkaty si na obrázek trpícího Krista ve své světničce napsala: „Moje srdce patří Ježíši.“ Věrné čekání na Krista už definuje jakékoli jiné bloudění tužeb srdce jako modlářství a snoubeneckou nevěrnost. Jak hluboká souvislost je v tom, že Jan je vězněn jako mučedník hájení manželské věrnosti srdce. Tady nešlo o jedno nevěrné manželství, ale o každou duši, která má zcela směřovat k přicházejícímu Kristu.
Nepohoršit se nad Ježíšem
Křtitel se táže také proto, aby nás poučil, že my máme klást otázky, ale odpověď přináší Ježíš. On je ta odpověď – podle Pavla je Kristus definitivní „Ano – Amen“ na všechny naše otázky (srov. 2 Kor 1,20; srov. Zj 3,14). Jeho odpověď však nepřichází ve vybroušených definicích, byť i ty mají v Božím zjevení své místo. S odkazem na prorocký příslib v Iz 35 (viz 1. čtení této neděle) Ježíš konstatuje, že skrze něj se uzdravení člověka stává přítomností. Bible se obvykle o člověku vyjadřuje celistvě. Ježíš tedy působí nejen uzdravení těla, ale ujišťuje nás, že otevírá také vnitřní zrak a sluch – tedy schopnost kontemplace a poslušnost Božímu slovu. Očišťováním dnes bolestných forem malomocenství – společenského vyloučení a samoty – obnovuje láskou lidské vztahy. Křísí mrtvé především tím, že bezobsažnému životu vrací plný smysl, a také osvobozuje od pout ducha smrti.
Na konci, tedy na vrcholu celé řady Ježíšových uzdravení jsou ještě dvě: chudým se hlásá evangelium a blahoslavený, kdo se nade mnou nepohorší. Tyto dva postoje v každém jedinci i v církvi jsou projevem plného duchovního zdraví. Jen ten, kdo nepřehlíží ty nepatrné a dělí se s nimi o naději v Kristu, může říct, že je uzdravený od velmi vleklé choroby – sobectví a sebestřednosti. Ale i tu v nás Pán dokáže uzdravit. Je jen třeba mu to dovolit a neobcházet ho, neuhýbat mu. Biblický obraz pro pohoršení je „zakopnout o kámen, narazit na kámen úrazu“. I když se někdy Ježíšova neústupnost a požadavky evangelia zdají tvrdé, věřme mu. Neobcházejme ho. Křtitel dostal na svou otázku, zda máme čekat jiného mesiáše, jasnou odpověď: ne, jsem tu já, Ježíš, Mesiáš, jediný Spasitel všech lidí. A neměňme Krista podle svých představ a očekávání, ale dovolme mu, aby jeho evangelium měnilo nás. To je blahoslavenství, které následuje po prvních osmi (srov. Mt 5,3–10).
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!