V den pohřbu P. prof. Ctirada Václava Pospíšila Vám přinášíme osobní vzpomínku bohoslovce Ondřeje Šimera na tuto osobnost české teologie a české katolické církve
„Šašek Boží“: Osobní vzpomínka na prof. Ctirada Václava Pospíšila (*4.3.1958 – †18.5.2025)
Cílem tohoto krátkého článku není poskytnout fundovaný životopis patrně jednoho z největších teologů současné české církve, který nedávno zemřel. S panem profesorem jsem se vlastně ani nějak zvlášť neznal, a kdybyste se ho na mě zeptali, pravděpodobně by ani nevěděl, kdo jsem. Přesto se určitým způsobem zapsal do mého života, a tak si dovolím být natolik „drzý“ a sdílet na těchto řádcích pár osobních vzpomínek.
Na rozdíl od mých služebně starších kolegů, studentů teologie, jsem již nezažil prof. Pospíšila jakožto přednášejícího kurzů trinitární teologie a christologie na KTF UK, které mému ročníku již odpřednášel také skvělý dr. Pavel Frývaldský. Přesto jsem právě při navštěvování těchto kurzů sáhl po četbě Pospíšilových „manuálů“. Hovořit zde však o „manuálech“ je značně zjednodušující – „protože v křesťanské teologii se zabýváme primárně Trojjediným a jeho projevováním ve stvoření, v lidských dějinách, v lidském nitru… dělat z osoby či osob ‚předmět‘ je vskutku nepřístojné, ba hrubě urážlivé.“ (Hermeneutika mystéria, s. 20).
Samotné „úvody do úvodů“ velkých teologických věd – tedy monografie Hermeneutika mystéria; Jako v nebi tak i na zemi; Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel – jsou velmi obsáhlé. A každý, kdo studoval vysokou školu, mi jistě dá za pravdu, že není v silách studenta přečíst ke zkoušce tolik rozsáhlých knih (osobně jsem měl čas dočíst je až o prázdninách). Proto jsem s radostí během semestru a při přípravě na zkoušku sáhl po poslechu vzdělávacího cyklu Radia Proglas, který s panem profesorem připravila také již zesnulá Jana Beránková. K dispozici jsou vzdělávací pořady všech velkých celků (hermeneutika, trinitologie, christologie), a pokud je pro vás četba obsáhlých monografií náročná, chci vás právě k poslechu těchto cyklů povzbudit – koneckonců se to shoduje i s oním pavlovským fides ex auditu – tedy, že „víra je ze slyšení“.
Právě při studiu metody v teologii přišel můj první stěžejní moment – ono kouzelné „aha“ – a to při studiu analogia entis: „Jestliže platí, že naše výpovědi o Bohu jsou pouze analogické, protože mezi stvořením a Stvořitelem existuje poměr podobnosti, která je zároveň nepodobností, pak můžeme říci, že o Bohu vypovídáme pouze v ‚podobenstvích‘, která jsou zároveň ‚nepodobenstvími‘.“ (Hermeneutika mystéria, s. 109). Klasicky se rozlišují tři kroky (tvrzení, popření a nejvyšší míra), kterým musíme podrobit každou naši výpověď o Bohu: tedy například tvrzení o Božím milosrdenství. Taková triáda by pak vypadala takto: 1. Bůh je milosrdný → 2. Bůh ale není milosrdný tak, jak si to my představujeme → 3. Bůh je mírou veškerého milosrdenství, On je Milosrdenství samo. Zajímá-li vás to více, odkazuji vás na četbu/poslech příslušných děl. Ono uvažování o Bohu na úrovni tří kroků analogie mělo ale velmi důležité důsledky nejen pro moji spiritualitu – analogia entis chrání před mytologií, ideologií a přizpůsobováním Boha všemožným představám.
Druhý stěžejní moment přišel při rekolekcích ve třetím ročníku, které pan profesor věnoval tématu Janova Prologu. Pamatuji si, jak velmi horlil pro to, aby se pravidelné předčítání Prologu jako tzv. „Posledního evangelia“ vrátilo zpět do mše svaté. Na oněch rekolekcích pro mě ale byla důležitá svátost smíření – nechci zde sdílet detaily – ale ono Ctiradovo „Bůh na tvoje hříchy s*re!“ bylo natolik zasahující, že pro mě v tu chvíli zcela bytostně ztělesňoval Boží milosrdenství. A možná právě tato zkušenost je i stěžejní charakteristikou teologického díla prof. Pospíšila – snažil se propojovat teologii a spiritualitu, ortodoxii a ortopraxi.
Na půdě mé budoucí alma mater jsem měl možnost prof. Pospíšila „zažít“ minulý akademický rok v rámci sezení semináře z dogmatické teologie. Pamatuji si, že jsem před seminárním sezením seděl na chodbě KTF UK a pan profesor si ke mně přisedl – měl jsem možnost najít v něm někoho, kdo podobně jako já cítil odpor k některým levicovým tíhnutím docentů a studentů, které mi vadily během římských studií. Na západě moc nechápou ten český odpor k socialismu, protože si to nezažili na vlastní kůži – na rozdíl třeba právě od prof. Pospíšila, který během minulého režimu prožil nejednu těžkost v souvislosti se svou formací v tehdy zakázaném františkánském řádu.
Na začátku dubna jsem měl pak tu čest odvézt prof. Pospíšila na konferenci věnovanou Dei verbum – byl na tom už zdravotně velmi špatně – a sám v autě tušil, že jede na fakultu naposledy. Příspěvek prof. Pospíšila nesl název „Budu sbírat houby a modlit se: Dei verbum II pohledem Umberta Bettiho“. Během cesty do Dejvic jsme ale museli na Barrandovském mostě vůz obrátit zpět do Krče, kde pan profesor přebýval, protože si zapomněl knížku právě s Bettiho podpisem – na ten byl náležitě hrdý a chtěl se s ním na konferenci pochlubit. Podobně se i já mohu pochlubit s podpisem prof. Pospíšila u článku „Osvobozující humor jako koření Ducha“ (Communio 111/2/24), který jsem „vyzískal“ na konferenci věnované dalšímu velikánovi české teologie – Karlu Vránovi a jeho teologickému pohledu na humor. Právě skutečnost humoru se nese i Ctiradovým posledním přáním: „Já si myslím, že Hospodin se se mnou dobře baví, já jsem jeho dvorní šašek. A to bych si přál na věčnosti, být obveselovač Hospodinův, šašek Boží.“ (pametnaroda.cz) A já s díky věřím a modlím se, že právě takovým šaškem Božím se prof. Ctirad Václav Pospíšil před Boží tváří stane.
Ondřej Šimer je bohoslovec Pražské arcidiecéze a student teologie na KTF UK
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!