Senátor se svědomím. Pokud možno s vlastním

Doufejme ve zvolení senátorů respektujících Boží a přirozený zákon.

Až se sečtou hlasy a vítěz poděkuje rodině, voličům i týmu, který mu vysvětlil, do kterého fotoaparátu se má usmívat, začne ta obtížnější část: být senátorem. Předvolební billboard totiž snese téměř všechno. Svědomí by mělo být poněkud náročnější.

Co bych tedy jako katolík přál člověku, který získá senátorský mandát?

Především úctu k lidské důstojnosti. Každého člověka. I toho, který ho nevolil, nemá peníze, neumí se bránit nebo píše pod jeho příspěvky komentáře bez interpunkce. Důstojnost se nepřiděluje podle stranické příslušnosti ani podle toho, kolik člověk odvádí na daních. Člověk má hodnotu dřív, než se stane voličem — a neztrácí ji ani tehdy, když už nedokáže vyplnit volební lístek.

S tím souvisí ochrana života od početí do přirozené smrti. Jenže úcta k životu potřebuje pokračovat i mezi těmito dvěma okamžiky. U matky v nouzi, dítěte bez bezpečného domova, nemocného, člověka s postižením i osamělého seniora. Hájit život je krásné heslo. Pomoci lidem, aby jej mohli důstojně žít, už vyžaduje rozpočet, práci a občas i nepohodlné hlasování.

Pak bych prosil o pravdivost. Chápu, že je to na politika odvážný požadavek, ale zkusme mít velké sny. Pravda by neměla být pouze jednou z variant tiskové zprávy. Dobrý senátor by měl umět říct: „Nevím.“ Ještě lépe: „Zmýlil jsem se.“ A ve výjimečně požehnaném okamžiku dokonce: „Můj oponent má pravdu.“

Takové věty by mohly zpočátku způsobovat rozruch, ale národ by si snad časem zvykl.

Dále spravedlnost a službu společnému dobru. Senátor zastupuje i lidi, kteří nemají jeho telefonní číslo. Zákon nemá být odměnou pro známé a veřejná funkce nemá sloužit jako věrnostní program pro sponzory. Svědomí se musí ozvat i tehdy, když nespravedlnost páchá někdo z „našich“. Právě tehdy se totiž ukáže, zda máme zásady, nebo pouze klubový šál.

Přál bych mu také solidaritu a subsidiaritu. Zní to jako dvě otázky u zkoušky, ale význam je docela praktický: slabším pomáhat a lidem zbytečně nebrat možnost jednat samostatně. Rodina, obec, škola či místní spolek nemusejí kvůli každému problému čekat, až si stát založí pracovní skupinu. Zároveň člověk v nouzi potřebuje víc než povzbudivé doporučení, aby se trochu snažil.

Rodina si zaslouží skutečnou podporu. Péči o děti, dostupné bydlení, možnost skloubit práci s péčí o blízké. Politik, který se dojímá nad rodinou na plakátu, by měl mít pochopení i pro rodinu, jejíž dítě se právě hlasitě rozplakalo při jeho slavnostním projevu.

A potom pokoru. Mandát je důvěra propůjčená na určitou dobu. Není to svěcení a volební výsledek neuděluje dar neomylnosti. Zvolený člověk smí mít radost. Jen by neměl nabýt dojmu, že s vítězným procentem obdržel také soukromý přístup k Duchu svatému.

Senátu sluší rozvaha, slušnost a schopnost vést spor bez ponižování. Oponent není automaticky nepřítel národa. Někdy je to prostě člověk, který si přečetl stejný návrh zákona a všiml si jiné chyby. Naslouchat mu může být užitečnější než připravovat další úderný příspěvek.

Od senátora tedy nečekám, že bude při každé rozpravě v Senátu citovat katechismus. Přál bych si, aby jeho rozhodnutí obstála před svědomím: zda chrání člověka, slouží spravedlnosti a pomáhají těm, na které se snadno zapomíná.

A pokud je sám katolík, ať svou víru bere vážně také ve chvíli, kdy se to nehodí jeho straně.

Růženec v kapse je dobrý začátek. Slušnost v jednacím sále by byla výborným pokračováním.

Obrázek: archiv redakce.

 

Katolické noviny nabízejí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme

100 Kč 200 Kč 500 Kč