Sexualita
+ Životní síla, zdroj energie, dar k předávání daru života, konstruktivní tvořivost, rozvoj , plodnost, inspirace, spojení, směřování ke sjednocení
– Destruktivní síla, agrese, moc nad druhým, zvůle, rozklad, rozvrat
Sublimace
Proces proměňující živelnou sílu v ušlechtilé hodnoty
Vývoj sexuality
- Od pudu a jeho uvolnění, od braní, od okamžitého uspokojení, od dílčího, izolovaného, od svobody
- Ke sdílení, trvalému vztahu, rovnováze mezi „beru“ a „dávám“, k celku, plnosti a komplexnosti, k odpovědnosti
Smysl a cíl sexuální výchovy
Člověk je člověkem od okamžiku početí. Kdyby jím nebyl, nemohl by se jím nikdy stát. Jeho lidství je na počátku přítomno latentně, jako příslib, možnost a šance. Smyslem výchovy je vytvářet podmínky pro plný rozvoj lidského potenciálu. Zatímco na počátku vývoje jsou aktualizovány především ty vlastnosti a potřeby, jež máme společné s jinými živými bytostmi a jsou převážně povahy biologické a tělesné (byť životně důležité: dech, srdeční činnost a krevní oběh…), v průběhu dětství se tyto výchozí schopnosti obohacují o charakteristiky specificky lidské: skrze zrcadlení a směnu podnětů s klíčovou vztahovou osobou si začít uvědomovat sebe sama jako autonomního jedince a zároveň si vytvářet nosný výlučný vztah – přilnutí k druhému člověku jako zdroj bezpečí a jistoty. Dítě si vytváří povědomí o sobě samém, zakouší se jako chlapec či děvče, je schopné vstupovat do vztahů. Probouzí se rozum a mohutnost vůle, schopné usměrňovat a řídit chování. K zážitku svobody se přiřazuje vědomí odpovědnosti, solidarity a sdílení. Sexuální výchova směřuje k začlenění původní schopnosti zakoušet libost a nelibost do širšího kontextu emocí a vztahů, zušlechťovat a proměňovat do širších oblastí života v lidském společenství, završit ji schopností vstupovat do hodnotných a trvalých vztahů a později tuto jedinečnou schopnost dát do služby růstu lidského rodu vlastním rodičovstvím fyzickým či duchovním. Jde o to navázat na původní tělesnou výbavu člověka kultivací specifických lidských vlastností a darů, a tak dítě humanizovat do jeho plného rozvoje ve všech oblastech. V tomto směru je obtížné oddělovat sexuální výchovu od ostatních složek výchovy, i když i zde jsou kapitoly, jež na dané téma aplikují obecné principy.
Co je nám vrozeno a co získáváme výchovou
- Rodíme se jako (budoucí) ženy a muži, jako osoby mužského a ženského pohlaví. Je to vepsáno do našich chromozomů a tvoří to součást toho, čemu říkáme „conditio humana“ – podmínky našeho lidství, jež nám jsou dány. Platí to až na nějaké případy poruch, jež ovšem souvisí, podobně jako v jiných oblastech lidského zdraví, se zmíněným lidským údělem, s tím, že jsme přece jen „vyhnaní synové Evy“.
- Základní danosti lidského života jsou výzvou k tomu, abychom se s nimi vypořádali, abychom je přijali za své a pokoušeli se růst i skrze ně. V některých případech poruch může pomoci medicína. V přijetí vlastního oslabení či navštívení i psychoterapie a duchovní vedení.
- Někdy v sedmdesátých letech 20. století se objevuje, zejména mezi ženami, sílící názor, že rozdíly spojené s odlišnými a tradičně utvořenými rolemi mužů a žen jsou natolik nerovnoprávné, že je třeba je odmítnout a celou záležitost že je třeba zásadně změnit. Zastánkyně této ideologie popírají vrozenou povahu rodových odlišností (ač je znám, o tolik tělesných a duševních rozdílů mezi muži a ženami) a požadují jejich změnu, nezávisle na biologických předpokladech. Rodovou identitu staví na prožívání lidí, jež se může v čase měnit a jež zakládá právo na změnu, třeba i chirurgickou, a to již od dětského věku. Jakkoli rozdíly v postavení mužů a žen v některých společnostech dávají rozumět požadavku po změně, fundamentalistický požadavek přednosti duševního prožívání před tělesnými danostmi svědčí o neporozumění antropologickému postavení člověka ve světě a v některých případech je nejspíše projevem, lidské pýchy, podobné té, jejíž zastánci volali: „Poručíme větru, dešti…“. Sexuologové dnes zaznamenali mnoho desítek svévolně ustanovených druhů takto ustanovených identit, jejíchž uznání by vedlo ke společenskému zmatku a nejištění mnoha lidí, pokud jde právě o výchovu a o utváření osobní identity. Vědomí celistvé vlastní osobnosti, osobní identity je základem stability osobnosti. Rozdrobení a relativismus v této věci bývají překážkou harmonického vývoje osobnosti dítěte.
Typy sexuální výchovy
Z hlediska načasování sexuální výchovy
- Tradičně v křesťanských rodinách se spíše dávalo přednost o sexuálních záležitostech nemluvit. Zčásti to bylo proto, že sami rodiče na to nebyli připraveni. Byla tu obava z časného probuzení dětí v této oblasti. Rizikem bylo a možná někdy ještě je, že budeme předběhnuti spolužáky či médii. K některým poznatkům se tak dítě dopracovává s obtížemi a chybami samo.
- Opakem tohoto přístupu je předčasná sexuální výchova, motivovaná snahou, abychom nebyli u svých dětí předstiženi anebo podlehneme nabádáním tzv. moderních příruček sexuální výchovy.
- Doporučení: Sexuální výchova by se měla uskutečňovat především individuálně, nejlépe ze strany rodičů, kteří dítě důvěrně znají a dovedou – vedle sdílení celkového životního stylu v rodině – dítěti nabídnout téma v pravý čas, tj. o maličko dřív, než by se samo chtělo zeptat, jako odpověď na jeho k vyslovení směřující otázku.
Sexuální výchova jako součást vzdělávání
Vzdělávání rozdělujeme do tří oblastí:
- Výuka
Tím myslíme předávání informací, vyučování. V případě sexuální výchovy by mělo být těžiště této složky výchovy v rodině. Rodiče by měli rozeznat vývojové stadium dítěte, jeho dosavadní znalosti a potřeby. Mohou tak informace „ušít“ na míru. Život v rodině s více dětmi mnohé usnadňuje. Jen tam, kde z nějakého důvodu rodina není s to tento úkol naplnit, je dobře, když jej převezme někdo jiný, případně rodiče v tom směru instruuje.
- Výchova
Učení cestou sdílení životní zkušeností, předávání vzorů, hodnot a norem soužitím. Pokud je život v rodině v pořádku, je to ta nejlepší cesta sexuální výchovy. Ostatně ona působí vždy, ať chceme či nechceme, ať podle našeho názoru vychováváme či nevychováváme.
- Výcvik
Výcvik spočívá v předávání dovedností a návyků. Výcvik má své místo v dílčích věcech, vyučovat „technickým“ dovednostem dávno před nástupem kritických období je předčasné. Na druhou stranu, kdo jiný než rodiče mají svým dětem – nejlépe otec synovi a matka dceři – má a může praktické rady ve vhodný čas poskytnout.
Foto: L. Horníková, ČaV
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
