Katolické noviny se na zkušenost se stavěním křížů zeptali Víta Pospíchala, který kříže postavil u nás i v zahraničí.
Jak Vás stavba křížů v horách napadla?
Skoro bych řekl, že normálního člověka taková věc ani nemůže napadnout. Opravdu jsem přesvědčený, že každý z těch pěti křížů, které jsme zatím postavili, vzešel z iniciativy Pána Boha a my jsme jen jeho nástroje, které použil. Ani jedno místo těch křížů jsem si nevybral sám, ale vždycky mě k němu zavedly zvláštní okolnosti.
Prapůvod křížů byl v lásce dvou lidí. Moje kamarádka, katolička, si tehdy chtěla vzít baptistu, ale protože chtěli mít svatbu na „neutrální“ půdě, rozhodli se ji mít v jabloňovém sadu na jižní Moravě. Farář tehdy o svatbě mimo kostel nechtěl ani slyšet, po nějakém přemlouvání však svolil s podmínkou, že z toho sadu snoubenci udělají svého druhu sakrální prostor – tedy, že tam někde postaví kříž. Tu věc jsem tehdy dostal na starosti, s kamarády jsme nakoupili stavební trámy, spojili je, natřeli, a kříž pak dovezli na místo. A skutečně si u toho kříže druhý den novomanželé lásku slíbili. Kříž jsme z toho sadu ale museli odvézt, protože ho tam majitel nechtěl. Další rok jsem ho tak měl doma v obýváku a přemýšlel, co s ním. Nakonec jsme ho s přáteli postavili na kopci kousek od rodinné chaty těch novomanželů v Jeseníkách, a to díky štědrosti jednoho místního sedláka, který mi na 99 let věnoval kus remízku na jeho louce se slovy (parafrázuji), že i pro něj je kříž „symbolem, ke kterému se celý život upíná“.
Takže všechno to vzešlo z lásky, a nechal jsem to zvěčnit na malé destičce u toho kříže, na kterou jsem nechal vygravírovat: „Ke cti a chvále Boží, s díky za Lásku, kterou je On sám.“
V euforii z toho kříže jsem hned začal vymýšlet, že bychom mohli někde postavit další. Moje plány dokonce nabobtnaly tak, že jsem chtěl postavit 14 křížů okolo Česka jako křížovou cestu. A začal jsem hledat pozemky a najezdil jsem se hromady kilometrů, ale nikde to prostě nebylo ono. Až později mi došlo proč: byla to moje osobní ambice, nešlo o Boha. A tak jsem to vzdal.
Po pár letech jsem se se skupinou studentů brněnského Biskupského gymnázia (Bigy) ocitl na expedici v Rumunsku. Každý rok s profesorem Michalem Kubíčkem vybíráme okolo deseti zdatných studentů a bereme je někam na Balkán do hor. Při jednom nocování pod nejvyšší horou pohoří Suhard Omului jsme kluky poslali pro dřevo na ohýnek. Vrátili se s větším kusem jakéhosi ohořelého dřeva. Všiml jsem si, že je na něm úplně zrezivělá zvláštně pokroucená tabulka. A když jsem si ji prohlédl zblízka, rozpoznal jsem, že na ní jsou připevněná z drátu vyrobená písmena I R I. Hned mi bylo jasné, o co se jedná. Musel to být zbytek kříže, do kterého nejspíš uhodil blesk a ten tak shořel. Zůstal z něj jen kus dřeva s tou destičkou. Takovou vzácnost jsem tam nemohl jen tak nechat. Destičku jsem oddělal a rozhodl se ji vzít domů – zrestaurovat a vyrobit pro ni nový kříž.
Byla to rychlá akce, zcela nedomyšlená, ale Pán se postaral o to, aby všechno klaplo. A skutečně ta cesta byla provázena jedním zázrakem za druhým a Boží vedení na ní bylo takřka hmatatelné. Pán tam ten kříž prostě chtěl mít, a tak ho tam má.
Tehdy jsem pochopil, že stavět kříže v Česku by sice bylo pěkné, ale už to nesmí být moje ambice. Že jestli Pán chce, abychom někde postavili další, ať si o tom sám rozhodne.
Stavíte kříže hlavně v Bulharsku. Proč právě tam?
Naši další expedici se studenty Bigy jsme pak měli naplánovanou právě do Bulharska do pohoří Rila, kde je známý Rilský monastýr. Je to místo, které proslavil svatý Ivan Rilský, který tam byl poustevníkem zhruba ve stejné době, kdy u nás působili svatí Cyril s Metodějem. Rila se později stala důležitým místem, jsou tam pohřbeni bulharští carové, a zkrátka duchovno těmi horami doslova prostupuje.
Všichni se mi tehdy smáli, že tam určitě zase budu chtít stavět nějaké kříže, ale říkal jsem, že v takové dálce kříže rozhodně stavět nebudu. Asi uprostřed treku jsme spali u horské chaty na Ribni Ezerech, která je asi dvanáct kilometrů nad Rilským monastýrem, když jsme se dozvěděli, že zrovna zemřela královna Alžběta. Byl to tehdy zvláštní dojemný moment, všichni jsme byli smutní z toho, že skončila velká éra dějin. Nad sklenkou rakije jsme se ten večer na chatě dali do hovoru s dvěma postaršími Bulhary, kteří spolu celý život chodí do hor. Vyprávěli jsme jim, kdo jsme, a nemohli jsme se nezmínit, že před pár měsíci jsme v Rumunsku postavili na horách kříž. Jeden z nich, Emil se jmenoval, z toho byl skutečně až dojatý. Říkal, že sám je křesťan. Pak najednou vytáhl peněženku a z ní malý dřevěný křížek. Prý ho už mnoho let nosí u sebe, je ze dřeva, ze kterého se vyrábí pravoslavné ikony. Dal mi ho. Přijmout takto osobní dar není jen tak, a tak jsem mu na oplátku věnoval svůj růženec a slíbil mu, že jeho křížek umístíme na čestné místo ve školní kapli Biskupského gymnázia.
Ve všem tom dojetí jsme už pozdě v noci s profesorem stáli venku, dopíjeli poslední zbytky rakije a dívali se na měsícem ozářené hory okolo nás, když pronesl větu: „Víťo, tady by mohl být.“ Nebylo pochyb, co tím myslel. Druhý den jsme se domluvili se správcem chaty, že příští rok zase přijedeme, a že bychom tam u jezera rádi postavili kříž. Souhlasil.
Další rok v červenci jsme se tedy do Bulharska vypravili. Profesor s manželkou na místo opět dovezli kříž, který jsem během roku doma vyrobil, a já si mezitím pořídil z druhé ruky terénní auto, abychom ten kříž mohli dovézt horskými cestičkami co nejvýš. Poslední čtyři kilometry do výšky zhruba 2250 m n. m. na Ribni Ezera kříž ale vynesli dva studenti Bigy.
Zářijový trek se studenty toho ročníku profesor naplánoval opět na Rilu, protože si přál, aby jeho studenti ten kříž viděli. Po dvou měsících jsme se tak ke křížku mohli zase vrátit. Proč byl ten trek ale důležitý – na dvou místech profesor zacítil podobný dotek, jako tehdy na Ribni Ezerech: „Tady by mohl být.“ První u jezera Semkovo, druhý u horské chaty Makedonia.
A tak se příběh opakoval, během roku jsem doma sestavil kříže dva a v červenci v dalším roce jsme se do Bulharska opět vypravili a oba postavili.
Kříže stavíme do kovových patek, které je potřeba asi metr do hloubky zavrtat do země. Nejtěžší na té stavbě je tak najít místo, kam se patka dá zavrtat. Což v prostředí skalnatých hor je takřka zázrak, a tak vlastně všechny ty kříže jsou zázrak, že vůbec stojí.
Na stavbu křížů je vás tedy víc?
Pán člověku vždycky dá, co je potřeba. A tak i lidi a přátele, kteří při stavbě a údržbě pomáhají.
Ten první jesenický kříž byl specifický v tom, že měl sloužit při svatbě. I když jsem všechno kolem něj koordinoval sám, vnímám ten kříž jako výtvor kruhu přátel, kteří jsme všichni spolu studovali na Biskupském gymnáziu.
Přípravu jeho umístění v Jeseníkách jsem ale řešil sám. Šlo hlavně o komunikaci s majitelem toho remízku. A protože do smlouvy, kterou jsem s ním uzavíral na využívání té parcely, nechal zanést, že kříž musí být postavený v souladu se stavebním zákonem, nějaké úřady bylo třeba oběhat.
Nejzajímavější byl stavební úřad, kterému sice stačilo poslat oznámení, ale protože kříže v téhle zemi touto přísně „legální“ cestou pochopitelně nikdo neřeší, na úřadě řešili, do jaké kategorie stavby mají kříž zařadit. Jako nejpříhodnější jim přišel „vysílač do 8m výšky“. (Paradoxně, to zařazení nemohlo být lepší.)
A podobný problém se zařazením měl i katastrální úřad. Jsem ale rád, že se tento kříž řešil takto oficiálně, protože už navždy kříž bude zanesen v mapách. A i kdyby se mu časem něco stalo, vždycky někdo může pohledem do map zjistit, že tady stával kříž a může ho třeba obnovit.
Na stavbě kříže a jeho požehnání jsme se pak sešli všichni kamarádi i s rodinami. Byla to tehdy pro nás velká sláva. Kříž požehnal farář z Branné P. Piotr Grzybek.
Kříž v Rumunsku a ty bulharské jsem ale stavěl s jinou skupinou přátel, a to s profesorem Michal Kubíčkem, o kterém jsem už mluvil, a jeho studenty, se kterými jezdí na treky po balkánských kopcích. V Rumunsku jsme se tak sešli čtyři při stavbě – profesor s manželkou, absolvent Bigy Adam a já. V Bulharsku už nás bylo víc, ale všichni máme nějakou vazbu na Biskupské gymnázium.
Jezdíte kříže kontrolovat. Jak často?
Kontrolování křížů, to je velké téma. Jedna věc je samozřejmě postavit někde nějaký kříž, ale druhá je nést za něj odpovědnost. Protože jsou ty kříže dřevěné, což je materiál zvolený samozřejmě záměrně, abychom měli šanci kříže na místo vůbec dostat, aniž bychom museli používat těžkou techniku, musel jsem se smířit s tím, že čas od času se k nim budu muset vypravit, zkontrolovat je, natřít a případně cokoliv dalšího.
Do Jeseníků tak ke křížku jezdím často. A už ani ne z obavy, v jakém je stavu, ale protože to tam mám rád. Mnohokrát jsem u něj i spal a musím říct, že nikde se mi vskutku nespí líp.
Je zajímavé, že jsem si myslel, že ho budu muset natírat třeba každý rok, protože je z obyčejného smrkového dřeva, ale od roku 2016, kdy jsme ho stavěli, s ním nebylo třeba dělat vůbec nic. I když možná letos bych ho natřít mohl.
Čas od času mi taky někdo zavolá nebo napíše, že je u křížku a vzpomíná, občas mi pošlou fotku, a tak mám vždycky velkou radost, že vím, že je v pořádku, a hlavně že k tomu křížku lidi chodí a je pro jejich životy nějak důležitý.
S kříži v Rumunsku a Bulharsku je to ale složitější. Jednak jsou daleko, ale hlavně jsou v podmínkách dalece drsnějších, než jsou naše Jeseníky, takže o ně mám velkou obavu. Mniši v monastýrku na Suhardu nám říkali, že běžně tam v zimě bývají i tři metry sněhu. Takže náš dva a půl metrový kříž tam pravděpodobně na zimu přikryje sníh. Což je možná dobré proti silnému větru, ale jak led na jaře taje a začíná se hýbat, kříž musí dostávat zabrat. A v létě tam příšerné vedro střídají opravdu silné bouřky. Během roku jsem odkázán na občasné sledování instagramu, kdy podle lokace občas najdu nějakou fotku, kterou u křížku někdo pořídí a na internet ji nahraje. Vždycky, když nějakou takovou najdu, mám z toho velkou radost. Jinak o křížích ale nic nevím.
Rozhodl jsem se, že pokud to jen trochu půjde, alespoň pár prvních let se ke všem křížům pokusím jezdit jednou ročně. A zatím to vyšlo, že u všech křížů jsem alespoň jednou ročně se základním nářadím a plechovkou lazury, kdyby bylo potřeba, byl. S výjimkou toho rumunského kříže zatím nikde větší problém nebyl. Už když jsme ho stavěli, nebyl čas ho pořádně natřít. Takže když jsme se k němu vypravili po roce, našli jsme ho silně vysušení a popraskaný. Všechno jsme vytmelili, pořádně ho natřeli, a dokonce bych i řekl, že díky tomu roku, kdyby byl v „surovém“ stavu, získal nádherou patinu.
A v Bulharsku ve výškách až 2250 m n. m. kříže jistě nemají o moc přívětivější podmínky. Kříž na Ribni Ezerech jsme už letos museli nově natřít. Tmel ze spojů vypadal, takže jsme je museli zasilikonovat. Další dva kříže na Makedonii a Semkovu i po roce vypadají doslova jako nové.
Zvláštní je ten u Chyže Makedonii na srázu nad údolím. U tohoto jsem opravdu nevěřil, že přežije první zimu, protože je doslova v lavinovém poli. Přesto přežil a stojí pevně jako skála.
Inu, ano, je to hodně cestování každý rok jezdit jednou či dvakrát do Rumunska a Bulharska. Je to náročné jak časově, tak finančně, ale jak mi kdysi řekl můj dobrý přítel a brněnský sochař Vladimír Matoušek, kterého jsem prosil o rady se stavbou kříže v Jeseníkách: „Kdo chce stavět kříže, musí počítat s tím, že je bude muset i nést.“ A to nejenom jejich vynesení na horu, ale i jejich údržbu. Naštěstí mám úžasné přátele, kteří tyto kříže vzali i za svůj projekt.
Co křížům říkají domorodci?
To je pro mě popravdě velká neznámá. Rád bych u každého z křížů byl třeba několik týdnů a sledoval život okolo něj. Ale to samozřejmě nejde a nakonec je asi dobře, že jsem kříže na těch místech prostě nechal a nyní si „žijí svým životem“.
O Asenovi, správci chaty na Ribni Ezerech, jsem už mluvil. Pro něj, pevně věřím, má ten kříž velký význam. A jistě je to pro něj asi nepochopitelná věc, že skupině lidí stojí za to vážit cestu přes půlku Evropy zrovna tam, aby postavili kříž. A pak tam každý rok i vícekrát jen tak jezdí. Ale úžasné je, že si nás pamatuje, a vždycky, když přijdeme, rozzáří se mu oči, když nás vidí.
Velkou radost mám, přiznám se, i z něho samotného. Když jsme ho před lety poznali, byl to prostě chlapík, co měl na starosti horskou chatu, Za tu dobu si založil rodinu a letos, když jsme tam přišli, tam byl se svojí ženou a dvěma svými malými synky.
Vždycky se ho ptám, jestli chce jít s námi ke křížku, a on jen řekne: „I go there every day.“ (Chodím tam každý den).
Potřebujete ke stavbě nějaká povolení?
To je jedna z častých otázek, které dostávám. Na každém místě je to jinak. Pamatuju si, že při domlouvání stavby křížku v Jeseníkách na mě někteří byli skoro až naštvaní, že se s tím tak trápím. „Vždyť přece o nic nejde, najdeme hezké místo a tam ten kříž postavíme“, „nikomu přece nebude vadit kříž“, mi mnozí říkali. Po poradě s jedním mým drahým knězem jsem se ale utvrdil v tom, že právě protože je to kříž, okolo něj musí být všechno v pořádku!
Možná si vzpomínáte, jak před pár lety skupina nadšenců postavila mohutný kříž na Vozkovi v Jeseníkách. Nikoho ani z CHKO se na nic neptali, vynesli prostě kříž na horu, do skály vyvrtali chemické kotvy a vztyčili kříž. Byl jsem z toho velmi nešťastný, a to i když sám bych kříž nejraději viděl snad na každé hoře. Kříže se prostě nesmí stavět lidem a systémům navzdory. Zvlášť když je možnost nějaké domluvy. Kdyby se nejprve zeptali, možná by ke stavbě dostali i povolení, takto ale vzbudili jenom pohoršení. A ani úřady opravu nechtějí lidem bránit v realizaci podobných projektů, jen je potřeba brát ohled na druhé, na přírodu a podobně. Nakonec kříž museli odstranit a bylo jim dovoleno kříž postavit nedaleko nad Vřesovou studánkou na místě, troufám si říct, snad i hezčím než přímo na Vozkovi.
Na Balkáně je to trochu jiné. V Rumunsku jsme kříž postavili na místě, kde už předtím někdy stál. Vlastně jsme tak kříž jenom obnovovali. V Bulharsku jsme se vždy ptali správců horských chat a ti se stavbou křížů souhlasili.
Materiál zajišťujete na místě nebo ho vozíte z domova?
Kříže sestavuju doma a musím říct, že je to moje asi nejoblíbenější aktivita. Všechen materiál si nakoupím v Hornbachu, nařežu dle potřeby, vysekám spoje trámků, natírám… opravdu, je to velice jednoduchá činnost, ale nesmírně naplňující. A musím říct, že nikdy jsem toho o Bohu, o lidech, o lásce, o světě nevymyslel tolik, jako u výroby křížů. Výroba kříže je svého druhu modlitba, o tom jsem přesvědčený. A Bůh je člověku blízko. Opravdu!
Každý kříž má ještě pár dalších komponentů. Jednak uvnitř ve spoji každého kříže je schovaná medailka Panny Marie, protože věřím, že díky její ochraně ty kříže pořád stojí. Medailky různě pořizuji na svých poutích. Ta v jesenickém kříži je třeba z Monte Sant‘Angelo od otce Pia. V Bulharsku pak každý kříž má v čele malou měděnou rytinku buď s vyobrazením Panny Marie s Ježíšem, anebo jenom s tváří Krista, kterou jsem vždy rok předtím pořídil v Rilském monastýru. A na každém kříži je ještě destička s biblickým veršem, kterou nechávám gravírovat na míru buď do mosazi, nebo nerezu. Na Balkáně jsou texty v rumunštině, bulharštině a angličtině. Nikdy ale nikde nepíšeme o tom, kdo kříže postavil a proč. Když k nim náhodný člověk přijde, chci, aby měl možnost setkat se s Kristem. O náš příběh nejde.
Jaké je hlavní poslání horských křížů?
Dovolím si podělit se o vzpomínku spojenou s jesenickým křížem. Jak jsem zmiňoval, čas od času se někdo z mých přátel ocitne u toho křížku a napíše mi nebo zavolá. Zrovna minulý týden mi psala ta kamarádka, na jejíž svatbu jsme první kříž vyráběli, šla k němu zrovna s kočárkem na procházku: „Před chvílí kolem mě prošla paní s pejskem, zastavila se u kříže a několik minut u něj v tichosti stála. Nechci to hodnotit… jen pláču.“
To je podle mě hlavní poslání těch křížů. Když k nim člověk přijde nebo když jen kolem nich prochází na výletě nebo na pouti, nejde se neptat, proč ten kříž tady je, kdo ho postavil, s kým a jak?
Přitom na tom vůbec nezáleží. Důležitá je ta možnost se s Pánem setkat, vidět jeho kříž ve chvíli a na místě, kde by to člověk nečekal. Protože Pán chce vstupovat do našeho každodenního života. A když mu dáme možnost nás oslovit a na chvilku se u něj zastavíme, začne se náš život proměňovat.
To bych si přál, aby každý, kdo se u nějakého křížku zastavil anebo kolem něj jenom prošel, měl možnost pocítit tu proměnu. Získat sílu v nějaké zkoušce, při stoupání na vysokou horu…
To si můžu jen myslet. Jaké je pravé poslání těch křížů, nejspíš nikdy nedohlédnu. Každý z nich jsem stavěl jako odpověď na nějaké volání. A tak je možné, že Pán zkrátka potřeboval, aby jeho kříž někdo někde potkal, a tak jen mě a moje přátele a naše životy využil k tomu, abychom někam vážili cestu a kříž tam postavili.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!