Proč je Lev XIV. nejlepším papežem pro naši dobu? Kdo je tento papež? A co jeho zvolení znamená pro budoucnost katolické církve? Tyto a další otázky se snaží zodpovědět nová kniha Michaela Hesemanna.
Dne 8. května 2025, po konkláve trvajícím pouhých 24 hodin, zvolili kardinálové papežem svého spolubratra Roberta Františka Prevosta. Nyní historik a znalec Vatikánu Michael Hesemann vydává první podrobnou biografii Lva XIV. Ve své předmluvě ke knize Lev XIV. – papež a stavitel mostů autor bilancuje:
„A v každém počátku je kouzlo“ – tato slova z básně Hermanna Hesseho nemají nikde větší platnost než pro začátek pontifikátu.
Začalo to překvapením – ani jeden vatikánský novinář, kterého jsem znal, neočekával, že Robert František Prevost bude 267. Petrovým nástupcem – a rozvinulo se ve vlnu sympatií a nadšení, která byla naposledy zakoušena v této jednomyslnosti s Janem Pavlem II. – v roce 1978, téměř před půl stoletím.
Pouhý měsíc po svém zvolení, 8. června 2025, dokázal zestárlý kardinál Camillo Ruini (94), dlouholetý kardinál vikář římské arcidiecéze, arcikněz papežské Lateránské baziliky a předseda Italské biskupské konference (1991-2007), shrnout to, co si mnozí v Římě myslí: „Lev XIV. znovu sjednotil Církev.“ Nový papež vytvořil ve velmi krátké době církevní klima jednoty a pokoje. Pozoruhodné jsou desetitisíce poutníků, kteří se každý týden hrnou do Věčného města na jednu z četných událostí v rámci „Svatého roku“. Lidé se k sobě chovají jinak, s větším respektem, srdečněji. František polarizoval svými často docela prospěšnými provokacemi, Lev XIV. znovu sjednocuje to, co ve skutečnosti vždy patřilo k sobě: stádce, které bylo kdysi svěřeno svatému Petrovi. „Petr mluvil skrze Lva“ je v Římě běžné rčení. Připomíná nám, že slovo autority z Říma, od papeže Lva Velikého, na koncilu v Chalcedonu v roce 453 n.l. ukončilo spor o dvě přirozenosti Krista, ať už byl plně člověkem a plně Bohem nebo vůbec Bohočlověkem, jedním úderem. Podobně se zdá, že Lev XIV. vyřešil debatu o tom, zda se církev třetího tisíciletí má otevřít nebi (Benedikt XVI.) nebo světu (František) typicky katolickou odpovědí „et – et“ („a – a“): otevřenou potřebám lidí, ale pevně zakotvenou v Kristu, jeho evangeliu a jeho svátostech. Ne sociální práci nebo liturgii, ale obojí ve své době – stejně jako vždy praktikoval jako řeholník s augustiniány.
„Každý miluje Lva,“ slyšíme od té doby všude v Římě a v univerzální Církvi, a je to pravda: i když nebo právě proto, že není člověkem líných kompromisů, srdce konzervativních a liberálních katolíků tíhnou k novému papeži, ale tíhnou k němu také ti, kteří dosud věděli málo o „Bohu a Církvi“. Také oni poznají, že zde působí bleskově chytrý, citlivý, autentický a pokorný člověk, skrze kterého září někdo jiný, který je větší než on. Nejkrásnější věta z jeho prvního kázání je napomenutím i sebereflexí: každý, kdo zastává vedoucí úřad v církvi, musí „zmizet, aby zůstal Kristus, stát se malým, aby mohl být Kristus rozpoznán a oslaven, a zcela pracovat na tom, aby nikomu nechyběla příležitost poznat a milovat ho“. Slova, ne jako řev lva, ale jako šustění dechu větru, v němž prorok Eliáš poznal svého Boha.
Ale kdo je ten Robert Francis Prevost, kterého před konkláve nikdo nečekal? Po dobu šesti týdnů od jeho zvolení 8. května 2025 jsem byl schopen zkoumat jeho minulost a vyhodnotit asi sto prohlášení jeho rodiny, přátel a společníků, abych se dostal k jádru jeho tajemství trochu hlouběji. Důvodem, proč se mu dostalo tak širokého uznání, navzdory jasným a často nepohodlným názorům, není jen jeho klidné, často vyloženě ležérní, ale zároveň pozorné a otevřené vystupování. Není to ani vnější vzhled, červená mozetta a nádherná štóla požehnání, s níž se objevil na balkoně baziliky svatého Petra a s níž se pokorně postavil do řady tolika velkých papežů, místo aby demonstrativně chtěl být jiný. Ještě méně jsou slzy dojetí, které ho několikrát přepadly, jeho dojetí a skromnost. Spíše je to jeho vlastní charisma, podmíněné jeho předky a jeho životní cestou, aby se stal stavitelem mostů. Samozřejmě, že to je každý papež, protože titul „Pontifex Maximus“ znamenal „nejvyšší stavitel mostů“ od starověku, dokonce i když ho ještě nosili pohanští velekněží a římští císaři, což znamenalo mezi Bohem a člověkem, mezi nebem a zemí. Lev XIV. však tento titul nenosí, protože by to tak podle tradice chtěl; on je prostě jako nikdo jiný. Muž, jehož předkové pocházejí ze čtyř kontinentů (Severní a Jižní Amerika, Evropa a Afrika), který pocházel ze tří kontinentů (Severní a Jižní Amerika a Evropa), který zná globální Sever a globální Jih stejně dobře (21 let svého života žil v Peru!), který byl dvanáct let misionářem v rozvojové zemi a prefektem dikasteria římské kurie a mezi tím celosvětové náboženské komunity, augustiniánů, které řídil jako generální převor a přitom cestoval do několika desítek zemí, tento muž – jako žádný jiný! – je vskutku předurčen pro Petrovu službu, vedení světové církve s 1,4 miliardou členů.
Tento svět, rozdělený válkou a nesouladem, nepotřebuje nic víc než jednotu a mír, stejně jako rozdělené křesťanství a polarizovaná církev. Potenciál překonat rozpory, usmířit nepřátele a spojit lidi je potenciál tohoto papeže z Chicaga, který má peruánský pas, tohoto poutníka mezi světy s hlubokými kořeny v učení církevního otce Augustina. Církev tvrdí, že Duch svatý bude inspirovat kardinály v konkláve, kterého muže v čele v tomto historickém okamžiku nejvíce potřebují. Po zvolení kardinála Prevosta papežem je pro mě snadné v to znovu věřit. S ním se zdá být možné odvážit se nového začátku, jehož cílem je mír a jednota.
Michael Hesemann: Stavitel mostů pro církev Lev XIV. – Životopis
Langen-Müller Verlag 2025, ISBN: 9783784485317, 320 stran
Zdroj: Kath.net
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!