Svatá Orosia/Dobroslava jako česká prvomučednice?
Historické prameny o sv. Orosii/ Dobroslavě jsou v mnoha směrech rozporné. Její český původ je zpochybňován: Základní rozpor je v době, kdy mělo k umučení sv. Orosie/Dobroslavy dojít. Legendy nám nabízejí 2 data: začátek 8. stol., přesněji rok 714, a dobu Velké Moravy a arcibiskupa sv. Metoděje, rok 880.
Je naší povinností zjistit, jest-li je sv. Orosia/Dobroslava mučednicí českého původu a pak bychom ji měli ctít stejně jako jiné světce českého původu, kteří nepůsobili v našich zemích, ale v cizině, např. sv. Jana Nepomuka Neumanna. Problém je pouze v tom, že o obou svatých máme spolehlivé historické informace, zatímco u sv. Orosie/Dobroslavy je řada věcí nejistých.
Rozhodně nejde o pochybnosti o jejím mučednictví, ale o době, kdy k němu došlo, a jest-li byly splněny podmínky k tomu, aby k jejímu zasnoubení z Čech do nynějšího Španělska mohlo dojít.
Jaké otázky tedy musíme prozkoumat, abychom získali možná ne jistotu, ale alespoň dostatečné odůvodnění jejího českého původu?
Budeme zkoumat následující otázky:
Co říkají historické prameny o sv. Orosii/Dobroslavě a jak jsou spolehlivé? Jsou informace o českém původu sv. Orosie/Dobroslavy spolehlivé? Došlo k jejímu umučení v době maurského vpádu do Španělska? Jaké byly v 7. a poč. 8. stol. společenské poměry v českých zemích? Je možné uvažovat v 7. a poč. 8. stol. o křesťanství v Čechách? Jak spolehlivé jsou pozdní zprávy o mučednictví sv. Orosie/Dobroslavy v r. 880?
Je možné, že se vzhledem k nedostatku historických pramenů dobereme jen výsledků na úrovni pravděpodobné, možné, ale nedokazatelné, nemožné – vyloučené. Ale myslím, že i to může být přínosné pro případné zařazení sv. Orosie/Dobroslavy do českého martyrologia.
Rozbor pramenů o svaté Orosii/Dobroslavě
1. Legendy o svaté Orosii/Dobroslavě
Legendy ve znění jacském i taragonském se sice v podrobnostech liší, ale v podstatě nepřinášejí v porovnání se staršími breviáři o původu sv. Orosie/Dobroslavy nové údaje.
Přínosem legendy jacské je informace o českém děvčátku, které se svým otcem připutovalo do Jaky, tam spadlo z okna a zabilo se. Na přímluvu sv. Orosie bylo pak vzkříšeno z mrtvých.
Význam této zprávy je zejména ve svědectví, že hrob sv. Orosie/ Dobroslavy navštěvovali poutníci z Čech a lze předpokládat, že se o této světici v Čechách, alespoň lokálně, vědělo.
Druhým takovým svědectvím je cesta bratra Jana z Hory Olivetské v Království českém z konce 15. stol. Na základě jeho sdělení a provedenému zápisu v městské knize „Statuta a výsady města (Jaca)“ bude věnovaná samostatná úvaha.
K rozšířenému textu legendy ze 16. stol., který uvádí rodiče sv. Orosie/Dobroslavy, knížete Boribora (Bořivoje) a kněžnu Ludmilu, musíme říci: Je pravděpodobné, že jde o kompilaci legendy o sv. Orosii/Dobroslavě a legend o českých svatých a počátcích křesťanství v Čechách a na Moravě. Původní pramen informace neznáme, budeme se muset zabývat možností, jestli sv. Orosia/Dobroslava mohla být dcerou Bořivoje a sv. Ludmily.
Prakticky nijak nelze posoudit další údaj, že sv. Orosia/Dobroslava byla dcerou knížete Mojslava a schovankou Bořivoje a Ludmily. K problému se vrátíme v dalším textu.
2. Zasvěcení kaplí katedrály v Jacce
Zasvěcení kaplí katedrály v Jace osobám z doprovodu sv. Orosie je vcelku logické – i oni byli mučedníky. Bohužel ale nevíme, jak stará je tradice těchto jmen. Podle breviáře byl nejdříve pobit doprovod sv. Orosie, přičemž se jí a několika dalším podařilo utéci na výše položené místo. Tam došlo k zavraždění zbývajících osob, kdy jako prvý byl zabit vůdce doprovodu a bratr sv. Orosie – Cornel (Cornelius), kterého se pokusila chránit sv. Orosia, při tom jí byla useknuta ruka a posléze byla i ona zabita. Mezi těmi, kteří doprovázeli Orosii v jejích posledních chvílích, byl kromě vůdce Cornela také biskup Acisclo. O něm (jiný) Aznáres v roce 1538 píše, že byl Cornelovým bratrem. Tyto údaje jsou uvedeny v širší verzi legendy ze 16. stol.[1]
Neznáme letopočet zasvěcení kaplí katedrály v Jace. Katedrála sv. Petra byla postavena na příkaz krále Sancha Ramíreze, který v Římě obnovil svou vazalskou přísahu papeži Alexandru II. (1068) a získal od něj právo zřídit biskupské sídlo v Jace, tehdejším hlavním městě Aragonského království. Katedrála je nejstarší ve Španělsku.[2] Nevíme ale, jestli zasvěcení kaplí pochází z doby založení katedrály. Založení katedrály v Jace je velice blízké nalezení těla sv. Orosie (1072) a možná i pozůstatků jejího doprovodu. Zasvěcení kaplí už v době prvého vysvěcení katedrály nelze vyloučit.
Nelze přehlédnout rozpor mezi zasvěcením kaplí a legendou, kdy kaple je zasvěcena Corneliovi, bratru sv. Orosie a další Acisclovi, biskupu a strýci sv. Orosie. V legendě je však Acisclo označen jako bratr Corneliův. Myslím, že zde není velký problém, Cornelius mohl být bratrancem nikoli bratrem sv. Orosie, což se v tradici zaměnilo.
Vyslání dvou sester k sňatku, Orosie a Heleny sice může vyvolávat pochybnosti, ale např. anglický král Eduard I. poslal ke dvoru Jindřicha Ptáčníka dvě své dcery, Editu a Elgifu, aby si jeho syn, pozdější císař Ota I., mezi nimi vybral. Ota si vybral starší Editu a mladší Elgifa byla provdána za nějakého knížete při Jupiterových horách. Bývá někdy ztotožňována s Adiveou, manželkou českého knížete Boleslava.
Nebylo by tedy vyslání dvou sester ke svatbě do ciziny až tak výjimečné. Rovněž duchovního lze v doprovodu princezny předpokládat, že mohlo jít o příbuzného, nelze nijak vyloučit. Pochybnosti vyvolává jeho biskupský úřad, ale že v ústní tradici o umučení princezny se mohl změnit kněz z doprovodu v biskupa, což by také lépe odpovídalo doprovodu a postavení princezny, je pravděpodobné.
Pokud jde o patronicia kaplí katedrály sv. Petra, nemůžeme vyloučit, že se opírá o starou tradici, i když o příbuzenských vztazích Orosie, Cornelia a Aciscla lze diskutovat. To ale není podstatné.
3. Zpráva bratra Jana z Hory Olivetské v království Českém
(Zápis v knize Statut a výsad města Jacy)
Toto je vůbec nejproblematičtější sdělení o původu sv. Orosie/ Dobroslavy. Pochyby vzbuzuje už to, že výpověď podává bratr Jan z Hory Olivetské v království Českém, tj. z praemonstrátského kláštera v Litomyšli v roce 1493, tedy 72 let po jeho dobytí a likvidaci husity, už ne kláštera, ale řádové kapituly Litomyšlského biskupství, v roce 1421. Lze právem předpokládat, že členem původní komunity řeholních kanovníků nebyl. Ale po zničení Litomyšlské kapituly a biskupského sídla stále přetrvával titul litomyšlského biskupa, který přesídlil do Svitav a spravoval zbývající katolickou, moravskou část diecéze. Litomyšlští biskupové byli ustanovováni do roku 1450, pak od tohoto roku až do roku 1554 byli ustanovováni administrátoři.[3] Nelze proto vyloučit, že některý z biskupů nebo administrátorů po roce 1421 jmenoval kanovníky své kapituly (v exilu), např, bratra Jana, který označoval svoji formální příslušnost k Hoře Olivetské, od roku 1347 už ale ne kláštera, ale řeholní kanonie (kapituly).
Vlastní zpráva o rodičích a rodišti sv. Orosie/Dobroslavy je velký problém. Její otec, Jan Lodici, král Bohemiae (Čech), Sclavoniae (Slavonie) et Albaniae (Albanie) je osobou v Čechách neznámou, navíc spojení Čech, Slavonie a Albanie je už zeměpisně vyloučené. Tituly lze však interpretovat jako král Čech, slovanské země při řece Labi (Albis). Uvedení Labe by ukazovalo skutečně do Čech, ne na Moravu.
Další údaje: Lodici mohou ukazovat na místní název Loděnice, které jsou v Čechách i na Moravě. V souvislosti s benediktýnským klášterem a jménem Jan se přikláním k interpretaci, že jsou míněny Loděnice v Čechách, na Berounsku a klášter sv. Jana pod Skalou s poustevnou sv. Ivana. Ivan sice není přesným ekvivalentem jména Jan, ale bývá za něj považován. Do kontextu legend o sv. Orosii/ Dobroslavě zapadá ještě údaj o její bratrovi se zkomoleným jménem Carmioni (Cornelius). Ostatní osobní jména nic neříkají.
Kde by mělo být město Laspici, není známo. Takové město nebo hrad v Čechách ani na Moravě nenajdeme, tento údaj zůstává záhadný.
Kostely sv. Fabiána a Šebestiána:
Praha – Liboc, podle zakládací listiny Břevnovského kláštera (falsum z 12. stol.) mu byl věnován r. 993, podle Václava Hájka založen r. 992. Pravděpodobně kostel z 11. nebo 1. pol. 12. stol.[4]
Původní kostel zde stával před rokem 1458.[5]
Živohošť
Jedna z nejstarších církevních památek v brdském regionu. Původně románská stavba byla ve 14. století upravena goticky a v roce 1860 do pseudorománského slohu. Stojí při levém břehu vodní nádrže Slapy.[6]
Z kostelů zasvěcených sv. Fabianovi a Šebestiánovi má vztah k benediktinskému klášteru kostel v Praze – Liboci.
Ještě pro zajímavost zjistíme vzdálenost od libockého kostela ke sv. Janu pod Skalou. Libocký kostel sv. Fabiána a Šebestiána v Praze – Liboci – Jeskyně sv. Ivana 25 km, tj. 3,334 české míle.
Pokud ale budeme brát do úvahy základní údaje, Loděnice, sv. Jan a benediktýnský klášter, musí být vzata do úvah o původu sv. Orosie/Dobroslavy i Legenda o sv. Ivanovi.
Kostel sv. Eusebia – zatím se nepodařilo identifikovat, nejbližší v nizozemském Arnhemu.
Jako sv. Eusebius může také být označen sv. Jeroným, původním jménem Sophronius Eusebius Hieronymus. Jemu zasvěcené kostely v Čechách jsou:
v Sedlci – Prčici, románský farní kostel ze 3. čtvrt. 12. stol., zasvěcený sv. Jeronýmovi. Ve 14. – 15. století byl goticky přestavěn a rozšířen. V l. 1898 – 1899 byl novorománsky přestavěn. Jednolodní kostel s polygonálním závěrem a románskou věží v západním průčelí.[7]
Kostel svatého Jeronýma je římskokatolický chrám v obci Křetín v okrese Blansko, jediná lokalita na Moravě.
Ke zprávě bratra Jana z Olivetské hory můžeme říci, že všechny jím uváděné lokality s výjimkou města Laspici lze, i když pouze pravděpodobně, lokalizovat do středních Čech. To vede autora k tomu, že považuje za užitečné zabývat se v dalším textu i osobou poustevníka sv. Ivana.
Český původ svaté Orosie/Dobroslavy
Pokud jde o český původ sv. Orosie/Dobroslavy, považuji za nejpodstatnější svědectví breviářů, sepsaných nejspíše v 10. stol. To byla doba, kdy by křesťanská království na severu dnešního Španělska neměla nějaký důvod hledat spojení nebo podporu v českém státě nebo k němu chovat obdiv.
Z Prahy, v té době jednoho z největších trhů otroků, pocházel velký počet tzv. Sakaliba, ozbrojených otroků, strážců harémů a někdy (často) příslušníků vojenských jednotek a tělesných stráží muslimských vládců, podobných pozdějším Mamelukům. Sakáliba byli oporou muslimských vládců, nepřátel tehdy drobných křesťanských států na severu Španělska.
Můžeme proto odmítnout teorie, že český původ byl sv. Orosii přiřčen dodatečně, na základě proslulosti některých českých panovníků, zejména Přemysla Otakara I. či II. nebo sv. Anežky České. Naopak je třeba přijmout, že informace o původu sv. Orosie z Čech, přesněji řečeno Bohemie, je původní, ale určení doby její mučednické smrti je nejasné a umožňuje dvojí výklad:
a) dobu maurského vpádu a zániku visigotského království, tj. pozvání muslimů hrabětem Juliánem – rok 711 a roky následující, např. uváděný rok 714,
b) dobu knížete Bořivoje (Boribor), sv. Ludmily a arcibiskupa sv. Metoděje, jak uvádí rozšířená forma legendy ze 16. stol.
I když v českých pramenech není o sv. Orosii/Dobroslavě žádná zmínka, ze skutečností, jako je pád českého děvčátka z okna a jeho vzkříšení a cesty bratra Jana z Olivetské hory vyplývá, že se v Čechách, alespoň místně, o sv. Orosii vědělo a čeští poutníci její hrob navštěvovali. To také ukazuje, že legenda o českém původu španělské světice má reálný základ.
Pokusíme se proto odhalit možnosti a souvislosti, kdy mohlo dojít k pokusu o spříznění vládců Bohemie a Hispanie někdy před 10. stol.
Doba mučednictví svaté Orosie/Dobroslavy
Zprávy o době, kdy byla umučena sv. Orosia/Dobroslava, jsou rozporné. Prameny uvádějí dvě možná data, počátek 8. stol. – rok 714, a v pozdějším textu poslední čtvrtinu 9. stol. – rok 880, tedy s rozdílem 166 let.
A. Umučení svaté Orosie/Dobroslavy počátkem 8. století
Na prvý pohled se zdá z hlediska českých dějin počátek 8. stol. jako nemožný a chybný. Vzhledem ke stáří tradice o mučení sv. Orosie/ Dobroslavy v roce 714 se pokusím prověřit možnost, že by počátkem 8. stol. existoval v Čechách, příp. na Moravě politicko-mocenský útvar, se kterým by visigotské království na území Španělska mohlo mít zájem navázat styky.
Důvod k navázání spojeneckých svazků se střední Evropou není problém najít. Francká říše ohrožovala severní hranice visigotského království v Pyrenejích a jeho část severně od Pyrenejí (Toulouské království, později hrabství) již počátkem 6. stol. připojila k Francké říši.[8]
O poměrech v českých zemí nemáme písemné zprávy, ale v zemích již žili Slované a měli, alespoň v letech 626 – 661 svůj významný politicko-mocenský útvar, Sámovu říši. Musíme proto zhodnotit všechny dostupné a možné údaje o českých zemí, než se budeme moci vyjádřit, jestli sv. Orosia/Dobroslava mohla být dcerou českého vládce.
Osídlení českých zemí Slovany
Zdá se, že klíčovým obdobím pro osídlení našich zemí Slovany je polovina 6. stol. Ještě okolo roku 530 sídlili, přinejmenším na Moravě germánští Langobardi,[9] kteří, alespoň částečně přesunují v roce 546 do Panonie (k Blatenskému jezeru), kde dostávají sídla od byzantského císaře.[10]
Nelze vyloučit, že toto přesídlení bylo vyvoláno bojem o langobardský trůn. Král Vacho nechal zavraždit svého strýce Tata[11] i jeho syna Rusiulfa. Tatův vnuk Hildiges uprchl ke Slovanům a pokoušel se s jejich pomocí získat langobardský trůn. V roce 548 se vydal v čele vojska 6000 Langobardů a Slovanů na pomoc ostrogotskému (italskému) králi Totilovi. Dorazil do Benátska, kde porazil byzantské vojsko a vrátil se se svými Langobardy a Slovany zpět za Dunaj. Už možnost návratu ukazuje, že mocenský útvar, ze kterého vyšel, byl stabilní.
Nebyl to jediný boj Hildigese proti Vachovu nástupci Audoinovi, který se stal králem po smrti Vachova syna, kterého pravděpodobně zabil. Většina bojů vedl s pomocí Gepidů, sídlících v Potisí a východiskem výprav bylo Sirmium při soutoku Dunaje a Tisy. Výprava z roku 548 ale nebyla ve spojení s Gepidy a i její směr přes Rakousy do Benátska je možný už proto, že není žádná zpráva, že by výprava prošla byzantským územím Dalmacie a západního Illyrika. (Hildiges později od Slovanů odešel, vstoupil se svými již jen 600 Langobardy do služeb byzantského císaře a byl zákeřně zabit během jednání o míru mezi Gepidy a Langobardy v roce 552).
Mocenské poměry v sousedství českých zemí se v 6. stol. měnily. V roce 537 odevzdali Ostrogóti svrchovanost nad územím severně od Alp vládcům Franků.[12] Bavoři se poprvé připomínají v textu gótského historika Jordanese k roce 551. Latinské jméno Baiuvarii se také občas píše Baiuvari, pravděpodobně znamená „lidé z Čech“ (Bohemia). Předpokládá se, že název Bohemia je spojen s keltskými Bóji, národem, který oblast opustil před římskou dobou a vystřídali ho Germáni, Markomani. Bavoři (lidé ze země Baia) vznikli smíšením původního obyvatelstva s Markomany a opustili území dnešního Česka v první polovině 6. stol.[13] Prvním historicky doloženým vládcem Bavorska byl vévoda Garibald I., manžel langobardské princezny, ustanovený do funkce Chlotarem (Lotarem) I., franckým králem. Pod jeho vládou se národ Bavorů konstituoval jako samostatná etnická jednotka v rámci merovejské (francké) říše.[14]
Bavoři již na konci 6. stol. bojují se Slovany a ve 20. a 30. letech 7. stol. uvádí Fredegarova kronika franckého kupce Sáma jako krále Slovanů. Je tedy zřejmé, že k masovému vystřídání obyvatelstva v českých zemích muselo dojít někdy po roce 540, nejspíše před rokem 600.[15]
Slované v 6. stol.
Informací o Slovanech ve střední Evropě nemáme mnoho. O jejich kultuře a společenské organizaci máme v kronice Paula Diakona zprávu, že si langobardští velitelé v Itálii vyžádali od avarského chána při obléhání měst slovanské posily, protože Slované se dobře vyznají v dobývání měst. Avarský chán posily poslal. Jde o velmi významnou informaci. Obléhání měst a ztékání jejich hradeb je jednou z nejnáročnějších vojenských operací. Klade vysoké nároky nejen na organizační pružnost velení, kvalifikaci bojových sil a taktické nadání důstojníků, ale vyžaduje také vysoký stupeň bojové morálky vojsk, vystavených jedné z nejvražednějších forem bojového střetu. Právě účast na podobných podnicích dokládá bezpečně naprostou slučitelnost slovanských elit a jejich bojových družin i s jejich zásobovacími orgány s prostředím elit doby pozdní antiky a raného středověku. Slovanské velitele a držitele moci vidíme ve stejné úloze, jakou zastávaly vůdčí osobnosti germánské Evropy. Strategii a taktiku svého společenského působení řídily slovanské elity stejným hodnotovým žebříčkem, jako veřejnou moc vykonávající elity kteréhokoli jiného původu. Krátce řečeno, alespoň v naší oblasti srostly slovanské elity s prostředím raně středověké středovýchodní Evropy a zapustily v něm kořeny.[16]
BOHEMI – obyvatelé českých zemí (nebo jen Čech?)
Mezi těmi, kteří spolu s Langobardy odešli z Panonie do Itálie jsou uvedeni BOHEMI.[17] Jejich jméno je zřejmě odvozeno od jména Čech – Bohemia. Je tím doloženo, že již před rokem 568 bydlili u nás vznešení a urození obyvatelé, kteří zvolili své jméno podle dávného pojmenování českých zemí.[18] Jméno bylo v různých tvarech (Beheimare, Boiohemum) používáno cca 500 let a objevuje se i ve staroslověnštině, v jedné z ruských recenzi 1. staroslověnské legendy svatováclavské ve formě v „zemli boemště“, příp. „voemště“. Zdá se tak, že bylo přijato i slovanským obyvatelstvem. Jak k tomu mohlo dojít, ukazují příklady z nedalekého sousedství, z Korutan a Bavorska, ale nalezneme ji i v ruské kronice Nestorově.[19]
Jménem BOHEMI se mohla nazývat elita řídící české země nebo jejich část v době 5. – 6. stol. Její etnický obsah mohl být natolik různorodý, že její příslušníci mohli zvolit jako identifikační znak vědomě pojmenování podle antického názvu českých zemí (nebo Čech?) Boiohaemum, BOHEMI. Za takových okolností by příchozí slovansky hovořící obyvatelstvo zcela přirozeně přijalo jednotku složenou z BOHEMI jako organizační rámec svého působení v nové vlasti. Elity slovanských příchozích by zcela přirozeně vplynuly mezi elitu původních BOHEMI a postupně, zcela nenásilně, vahou demograficky příznivější situace (vyššího počtu příslušníků, vyšší porodnosti) by se skupina BOHEMI zcela poslovanštila.[20]
Takový případ vytvoření etnika známe od korutanských Slovanů. Při příchodu do tamějších oblastí zastihli jak usedlé románské, tak i nově přibyvší germánsky, např. (východo)gótsky hovořící obyvatelstvo. V tomto prostředí se konstituovali jako vedoucí organizační složka nového územního útvaru, pro který zvolili pozdně antický, resp. latinský název tamního kraje – Caranta a podle něj se nazvali Carantani (latinsky, dnes Korutanci).
Slovanský název nové národnosti byl vytvořen z krajového názvu Caranta patrně slovanskou koncovkou -ané, označující kolektivy spjaté skutečností společného místa pobytu. Případ BOHEMI by mohl být ustanovením „národnosti“ Korutanců přímo analogický. Podobným způsobem popisuje moderní bádání i vznik našich jižních sousedů, Bavorů.[21]
Čtenáře, zvyklého na jiný obraz Slovanů jako mírumilovných zemědělců. mohou předchozí řádky překvapit. Ale Petr Charvát opírá svá tvrzení o dobové prameny, že Slované nebyli při svém příchodu např. na Balkán žádnými mírumilovnými osadníky, ale dobře organizovanými vojenskými útvary, které plenili, zabíjeli a dobývali města, jak svědčí dobové, zejména byzantské prameny. Dokonce se zdá, že nájezdy Slovanů byly mnohem ničivější než nájezdy germánské. Při tomto obrazu pak nepřekvapí, že se organizační struktura slovanských kmenů od germánských a dalších v podstatě nelišila. Soužití, spolupráce a splynutí tak byly možné.
Teprve v těchto souvislostech lze uvažovat o tradicích příchodu Slovanů do českých zemí.
[1] https://www.moraviamagna.cz/texty/t_oros2.htm, IV. kapitola
[2] https://en.wikipedia.org/wiki/Jaca_Cathedral
[3] Diecéze Litomyšlská, in:https://cs.wikipedia.org/wiki/Diec%C3%A9ze_litomy%C5%A1lsk%C3%A1, https://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam_litomy%C5%A1lsk%C3%BDch_biskup%C5%AF
[4] https://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_svat%C3%A9ho_Fabi%C3%A1na_a_%C5%A0ebesti%C3%A1na_(Liboc)
[5] https://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_svat%C3%A9ho_Fabi%C3%A1na_a_%C5%A0ebesti%C3%A1na_(Z%C3%A1kupy)
[6] https://www.brdyapodbrdsko.cz/kostel-sv-fabiana-a-sebestiana
[7] https://www.hrady.cz/kostel-sv-jeronyma-sedlec-prcice
[8] https://cs.wikipedia.org/wiki/Vizig%C3%B3tsk%C3%A1_%C5%99%C3%AD%C5%A1e
[9] CHARVÁT, P.: Zrod českého státu. Vyšehrad, Praha 2007. Vydání první, 264 s., ISBN: 978-80-7021-845-7, s. 18.
[10] breclavsky.denik.cz/zpravy_region/kralovstvi-langobardu-sahalo-az-na-breclavsko-20130129.html
[11] https://cs.wikipedia.org/wiki/Wacho
[12] CHARVÁT, P.: Zrod českého státu. Vyšehrad, Praha 2007. Vydání první, 264 s., ISBN: 978-80-7021-845-7, s. 33.
[13] TŘEŠTÍK, D.: Počátky Přemyslovců. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 658 s. ISBN 978-80-7106-138-0.
[14] CHARVÁT, P.: Zrod českého státu. Vyšehrad, Praha 2007, vydání první, 264 s., ISBN: 978-80-7021-845-7, s. 25-26.
[15] Dtto, s. 18
[16] CHARVÁT, P.: Zrod českého státu. Vyšehrad, Praha 2007, vydání první, 264 s., ISBN: 978-80-7021-845-7, s. 30-31.
[17] Pokud je psán název velkými písmeny, jde o celek s nejistou etnicitou.
[18] CHARVÁT, P.: Zrod českého státu. Vyšehrad, Praha 2007, vydání první, 264 s., ISBN: 978-80-7021-845-7, s. 19.
[19] Nestorův Letopis ruský, NSKLHU Praha 1954.
[20] CHARVÁT, P.: Zrod českého státu. Vyšehrad, Praha 2007, vydání první, 264 s., ISBN: 978-80-7021-845-7, s. 23-24.
[21] Dtto, s. 25
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
