Tradice o příchodu Slovanů do českých zemí.
V podstatě jsou tři tradice o usídlení Slovanů v Čechách, další můžeme najít na Moravě.
a) tradice dle mnicha Kristiána[1]
Nejstarší ze zaznamenaných českých tradic pochází od mnicha Kristiána z 10. stol. Podle něj, Češi, usídlení pod samým Arkturem, byli postiženi morem a obrátili se k panně věštkyni o radu. Poradila jim, aby založili město, založili Prahu, zvolili si za knížete moudrého muže jménem Přemysl a oženili ho a onou věštkyní pannou.[2]
Tato tradice je velice blízká tradici langobardské, podle které byla zakladatelkou Langobardů pramáti, velebná kněžna Gambara a její dva synové, kteří se stanou zakladateli dvou odnoží lidu Winnilů.[3] Jméno Přemysl, stejně jako jména Nezamysl a Křesomysl z pozdějšího Kosmova seznamu Přemyslovců mají navíc obdobu ve jménech langobardské královské tradice, kdy po králi Laimichovi následují jména Leth-hug, Gilda-hug, Goda-hug, jejichž druhý člen, -hugu, má stejný význam jako české -mysl ve jménech Přemyslovců.[4] Zdá se, jakoby langobardská stopa v českých dějinách byla dost výrazná.
b) tradice dle kronikáře Kosmy
Ve 12. stol. byla kronikářem Kosmou zaznamenána další tradice, o příchodu praotce Čecha, hoře Řípu, soudci Krokovi a jeho dcerách. Právě Krok si zaslouží mimořádnou pozornost. Ve skutečnosti není žádný důvod k jeho zařazení do rodokmenu, tři dotyčné dcery mohl klidně zplodit praotec Čech. Musel tedy Krok zaujímat v české pověsti místo nepominutelné a nebylo jej možné vypustit.
Historický Krok – Crocus byl panovníkem Alamanů na sklonku 3. a poč. 4. stol. po Kr. Jako důstojník římské armády se jako velitel palácové stráže v roce 306 zasloužil o prohlášení Konstantina Velikého, který v roce 313 zrovnoprávnil křesťanství v římské říši, císařem. Tento historický okamžik ale Kosmovi pravděpodobně znám nebyl,[5] nebo se (pravděpodobněji) jedná o jeho, zřejmě pozdějšího jmenovce. K osobě Kroka a jeho rodu se ještě vrátíme.
Pokud česká pověst vznikla na dvoře nejmenovaného vladaře BOHEMI na průsečíku tradic domácích, langobardských a alamanských, je třeba ji datovat do 6. nebo 7. stol., kdy lze předpokládat kontakty mezi BOHEMI a elitami těchto národů.[6]
c) Tradice v Análech pegavských dle Wiprechta Grojčského
Třetí přemyslovskou tradicí, téměř neznámou, je tradice, zaznamenaná v Análech pegavských. Autorem výroku je Wiprecht Grojčský, manžel Judity, dcery českého krále Vratislava I. „Vzpomínám kteréhosi z tvých předků, řečeného Bougo, … Tomu náleželo panství i jméno králů, a svou říši rozšířil až k hranicím Seringů (Čínou), zaskvěv se slávou a významem nad jinými vladaři mocnými.“ Na prvý pohled to zní zvláštně, ale zapadá to do vladařské tradice sásánovského Íránu. Tamní mudrcové pokládali původní svět za državu vládců Íránu. Bájný král Feridún ji měl rozdělit mezi tři syny, kterým měl připadnout západ, tj. Řím, Írán a Turkestán s Čínou. Podle íránského pojetí sám Feridún stanovil hierarchii postavení svých synů, mezi nimiž mělo vedoucí postavení patřit Érázovi, pánu Íránu. Bougo, velkokrál, jehož říše hraničila s kraji Seringů, tj. Čínou, spadá v jedno s vládcem, nejušlechtilejším, dědicem Íránu. Představu o svrchovaném postavení vladaře Íránu sdílely i elity prvního tureckého kaganátu.[7]
Překvapující tradice, spojující Přemyslovce s vládci Íránu vybízí k úvaze o jejich původu ze Stadic nebo STADICŮ. Stadice jsou obec v Čechách, vesnice v údolí řeky Bíliny v okrese Ústí nad Labem. Ale tzv. Bavorský geograf, autor z 9. stol. uvádí v „Descriptio civitatum et regionum adiacentium Daniuvio„, mezi národy severně od Dunaje národ STADICI s 516 hrady, tedy největším počtem hradů ze všech uváděných „národů“. Zároveň nelze STADICE lokalizovat, možná jde o vzpomínku na bývalý, v době sepsání bavorského geografa již neexistující politický útvar. Možnou úvahu o možnosti původu Přemyslovců z etnika STADICI, ani spojení STADICI s íránskou tradicí nelze jednoduše odmítnout, ani dokázat.
d) Předvelkomoravská tradice na Moravě
Moravská tradice zaznamenaná Tomášem Pešinou z Čechorodu, bohužel až v 17. stol. podle ústního podání se váže až k období Sámovy říše a době po ní následující. Považuji tedy za lepší věnovat se nejdříve avarsko-slovanským vztahům a Sámově říši a pak se zabývat předvelkomoravskými dějinami Moravy.
Avaři, Slované a Sámova říše
Nejméně od roku 568 ovlivňují a mnohdy i určují dění ve střední Evropě i na Balkáně Avaři. Hned okolo roku 568 vidíme, že mezi Avary a Slovany existoval vzájemný vztah, jak o tom svědčí již zmíněná žádost langobardského krále chánovi Avarů, aby mu poslal na pomoc Slovany, kteří se dobře vyznají v dobývání měst.
Bylo by chybou považovat vztah Avarů ke Slovanům za pouhou nadvládu a tyranii; tento vztah byl komplexní. Některé slovanské kmeny žily v avarské porobě, jiné uzavřely s Avary spojenectví. Časem došlo ke vzniku společné avarsko-slovanské kultury a genetickému smísení obou etnik; Avaři také výrazně napomohli rozšíření Slovanů do jižní a možná i střední Evropy – bez vojensky zdatných Avarů schopných prosadit se vůči Frankům a Byzanci by slovanská kolonizace těchto území byla obtížná. Tato kolonizace probíhala tak, že Avaři a Slované podnikli společné tažení proti Byzanci a zlikvidovali domácí obyvatelstvo. Avaři se následně s kořistí vrátili do uherské nížiny, zatímco Slované se na dobytém území usadili.[8]
Avarská říše byla spojencem sásánovského Íránu, tj. Persie ve válkách s římskou, resp. byzantskou říší. V roce 626 provedli Avaři společně se Slovany a Peršany útok na Konstantinopol. Obléhání skončilo neúspěšně, když byzantské loďstvo porazilo loďstvo slovanské a avarsko-slovanská armáda se s perskou nedokázala přes Bosporskou úžinu spojit.[9] Avarský chán ale potrestal slovanské vojsko, zaútočil na něj. Pravděpodobně toto byl hlavní (nebo poslední) impuls k rozkolu mezi Slovany a Avary. Avaři se následně stáhli zpět do Panonie, přičemž většinu Balkánu ovládly slovanské kmeny, které ani Avaři, ani Byzantská říše nedokázali ovládat.[10]
Domnívám se, že k povstání Slovanů, resp. potomků avarských otců a slovanských matek, které líčí Fredegarova kronika, došlo po porážce u Konstantinopole a rozkolu mezi Avary a Slovany.
Mezi Slovany přišel někdy po roce 620 (snad 623/4) obchodovat francký kupec Sámo. Sámo se připojil k povstání, zřejmě i se svojí družinou. Obchodní karavany byly tehdy běžně doprovázeny ozbrojeným doprovodem. Sámo pomohl Slovanům porazit Avary a jeho účast byla natolik účinná, že ho Slované zvolili za svého krále. V roce 630 byli nějací frančtí kupci přepadeni a oloupeni Slovany. Král Dagobert poslal k Sámovi posla jménem Sicharius a žádal, jak bylo obvyklé, náhradu za utrpěné škody. Sámo sice z počátku byl ochoten předložit záležitost soudu a neprotestoval ani proti tomu, že Sicharius označil Dagoberta za svrchovaného pána Sáma i jeho země (uzavřeli snad před tím BOHEMI s Franky nějakou dohodu?), ale prohlásil, že s ním chce žít v přátelství. Sicharius si počínal nediplomaticky, řekl Sámovi těžkou urážku, když jej označil jako pohana za psa. Sámo na to odpověděl, že Slované jsou sice psi, ale mají ostré zuby.
V následujícím roce 631 zahájil Dagobert tažení proti Sámovi. Získal za spojence langobardského krále a alamanského vévodu Crodoberta, jejichž vojska vyrazila společně s Dagobertovými. Oba spojenci dosáhli zřejmě úspěchu a vrátili se domů s kořistí. Ale Dagobertovo vojsko bylo u Vogastisburku po třídenních bojích poraženo a Sámo tak svoji nezávislost uhájil.[11]
Centrum Sámovy říše je kladeno na jižní Moravu, jihozápadní Slovensko a do Dolních Rakous. Říše však zřejmě zahrnovala i Čechy, což lze vyvozovat z toho, že po bitvě u Vogastisburku se k Sámově říši připojil srbský kníže Dervan, vládnoucí mezi řekami Labem a Sálou.
Sámo vládl Slovanům dle Fredegara 35 let a s 12 ženami zplodil 22 synů a 15 dcer; zemřel okolo roku 660/662, pokud jeho vláda započalo po roce 626, tj. po rozkolu mezi Avary a Slovany po neúspěchu u Konstantinopole.
Morava na přelomu 7. a 8. stol.
Dříve se předpokládalo, že se Sámova říše po jeho smrti rozpadla, ale současní badatelé, zejména Michal Lutovský a Naďa Profantová s tím nesouhlasí. „Běžně tradovaná představa, že se po Sámově smrti a 35 letech vlády svého zakladatele Sámova říše rozpadla, nemá oporu v pramenech. … Při sledováni archeologických informací je nápadné, že alespoň do období blízkého Sámově smrti, ne-li dříve, se datuje rozvoj mikulčického hradu. Ani žádné z dalších hradišť (Uherské Hradiště s přilehlým Starým Městem, Olomouc, Brno-Líšeň) nezaniká. Naopak, většina z nich se na přelomu sedmého a osmého století dále rozvíjí a během 8. stol. se jejich síť zahušťuje. Chybí tedy jakýkoli doklad o násilné destrukci některého z hradišť, jak bychom v případě mocenského pádu oprávněně očekávali.“[12]
V souladu s archeologickou situací Tomáš Pešina z Čechorodu v díle Mars Moravicus z roku 1678 uvádí Sáma jako moravského vládce a uvádí i jeho následovníky: v letech 680 – 700 Sámova syna Moravoda, od kterého země dostala své jméno. Jde však spíš než o jméno o označení vládce Moravy, příp. Moravanů. Nástupcem Moravodovým měl být jeho syn Suathos či Suatben (lze přeložit/číst jako Svatoš), syn Moravodův v letech 720 – 760. Jeho jméno je podle některých historiků íránského původu a ve slovanském prostředí se změnilo na Svatoš, později Svjatopolk, Svatopluk. Že skutečně mohlo jít o íránský, resp. perský vliv ukazují archeologické nálezy jezdeckých ostruh s háčky na hradišti Valy u Mikulčic, které byly používány íránskými jezdci a od nichž je nesporně převzala slovanská elita. Lubomír E. Havlík k tomu dodává: „Nové archeologické výzkumy ukázaly, že po úpadku ústředí Sámova svazu, které se předpokládá mezi dolní Moravou a Dunajem (zčásti na území Dolních Rakous) došlo mezi koncem 7. a polovinou 8. stol. k přesunu části mužské populace či bojovnické vrstvy na severozápad. Silná skupina těchto bojovníků se usadila ve středním Pomoraví… V symbióze Slovanů, kteří se již usadili v povodí Moravy a Dyje, a příchozích bojovníků, kteří sice hovořili slovanským jazykem, ale přinášeli i nové prvky materiální kultury a se utvářel moravský státní útvar.“[13]
Další údaje Tomáše Pešiny z Čechorodu o moravských panovnících spadají do doby po umučení sv. Orosie (pokud k němu došlo poč. 8. stol.), ale jsou zajímavé právě z hlediska vlivu íránského, resp. perského. Nástupcem Svatošovým má být v letech 760 – 796 Samoslav, zpočátku u spojenec Avarů, který v roce 767 vpadl do Čech, ale po porážce Avarů v roce 791 spojenec Karla Velikého. Mezi roky 796 – 811 vládl na Moravě kníže s výrazně íránským jménem Hormidor, což silně připomíná jméno několika králů sasánovské perské dynastie – Hormizd. Údajně vyznával směs původních slovanských kultů a zoroastrického náboženství. Jeho synem byl kníže Moymar, neboli Mojmír.[14] Ani toto jména není některými badateli považováno za slovanské, ale spíše za jméno íránského původu, které by se dalo přeložit jako „Můj Pán“, nebo „Jsem svým pánem“.[15]
Vazba Moravy, ale, jak dále uvidíme, i Čech na starou Persii a její náboženství zdánlivě překvapuje. Pravděpodobně také souvisí s porážkou avarsko-slovanských a perských vojsk u Konstantinopole v roce 626. V Persii následovala krize, kdy se během let 628 – 633 vystřídalo 10 panovníků (někteří jen lokálního významu). Od roku 634, kdy dochází k jisté konsolidaci situace, začíná tlak již islámského arabského chalífátu, v roce 642 bitvou u Nahávandu je perská říše fakticky zničena. Odpor sice ještě pokračuje do roku 651, kdy padla poslední provincie na východě, Chorasán, do arabských rukou.[16] Přesun části perské elity ani vojska mimo hranice Perské říše, a příp. i ke spojeneckým Avarům a Slovanům, nelze vyloučit.
Z hlediska možnosti datovat cestu a smrt sv. Orosie na začátek 8. stol. můžeme říct, že podle archeologických pramenů i pozdního pramene písemného (Mars Moravicus) existoval na počátku 8. stol. na Moravě politický útvar, který byl dost stabilní a mohl být jako případný přítel či spojenec zajímavý pro visigótskou říši v dnešním Španělsku. Nevíme ale, jak se tento útvar nazýval a zda na něj bylo možné počátkem 8. stol. vztahovat název Čechy (Bohemia). Pokusíme se zhodnotit situaci v zemi české.
Čechy od konce 6. do začátku 8. stol.
Na přelomu 6. a 7. stol. je keramika pražského typu je vystřídána keramikou podunajského typu. Tato keramika nemohla vzniknout přirozeným vývojem z pražského typu. Podle Jiřího Zemana šlo o další vlnu slovanského osídlení, která přišla z Podunají, z Panonie (dnešní Maďarsko záp. od Dunaje).
Noví osadníci přišli zřejmě jako organizovaná skupina pod jednotným vedením. Skládala se z příslušníků více slovanských etnik. Do nich patřili i Čechové, jejichž jméno odolává pokusům o výklad a patří do stejné starobylé vrstvy slovanských kmenových jmen, jako jména Charváté/Chorvaté a Srbové, která jsou pravděpodobně íránského původu a Doudlebi, pravděpodobně germánského původu.
Česká pověst mluví o příchodu Čecha z Chorvátska, chorvatské pověsti o příchodu Chorvatů z Bílého Chorvatska, které ztotožňují s Čechami. Pravděpodobným společným východiskem byla Panonie, odkud se rozešli na sever i jih.[17]
Nelze vyloučit, že tuto vlnu přistěhovalců zachytila pověst o příchodu praotce Čecha. Jméno Čech se totiž ozývá převážně na východě a jihovýchodě. Šček (Čech) byl spolu s Choryvem (Chorvatem) a Kyjem jedním ze tří bájných zakladatelů Kyjeva,[18] Tsechoi je název vesnice na Peloponéssu.
Perské (íránské) vlivy se objevují nejen na Moravě, ale i v Čechách. Např. ostruhy s háčky, kování ve tvaru kančí hlavy (Mikulčice a Rubín u Podbořan), což může ukazovat na obraz zoroastrického božstva Varethragnu, středopersky Vahráma. Máme také, z Mikulčic a hradiska Kal na Jičínsku zobrazení nákončí opasku s obrazem lidské tváře, ze které vycházejí světelné paprsky. Podobná vyobrazení doprovází opisy, uvádějící boha Mithru. Ve středoperském období, 3. až 7. stol. po Kr. se jeho jména psalo Mihr a četlo pravděpodobně „mir“ a stal se jednou z hlavních nebeských mocností. Jako vševidoucí božstvo vláhy a vzrůstu rostlin, nepřemožitelný útočník, dárce rychlých koní a vítězství v boji byl uctíván nejen v Íránu, ale na celém území římské říše, kdy byl potlačen až nástupem křesťanství.
Ve středověké íránské literatuře je Mithra, vlastně Mihr, někdy božstvo, někdy smlouva či pakt, ale většinou slunce. Již v sásánovské literatuře nesou některé pečeti, zobrazující Mithra, opis humihr pahlam, což znamená „shoda, souhlas, soulad, harmonie (tedy mír) je nejlepší.“ Z toho vyplývá, že nejspíše i obsah našich vyobrazení Mihra je třeba chápat jako „mir“ v dnešním slova smyslu, jak vstoupil do nejstarší české duchovní písně „Hospodine, pomiluj ny“. Hospodin, Bůh, je tu „spas všeho mira“, tedy spasitel celého světa (všehomíra) chápaného zřejmě jak geograficky, tak jako společenství žijících lidí. Prosba o darování „žizni a miru v zemi“ pak nejspíše označoje mír v užším smyslu, jako skutečný mír, ale také jako harmonii správně ustrojených společenských vztahů.[19]
Bohužel nám chybí časové údaje jednotlivých událostí. Pro 7. stol. mimo zpráv Fredegarovy kroniky o Sámovi nám chybí jakékoli datované písemné zprávy mimo pozdní kroniky Václava Hájka z Libočan. Tu nemůžeme vzhledem k tomu, že autor mohl využívat zemský archiv (zemské desky), které shořely při požáru Malé Strany a Hradčan v roce 1541 a mohl mít k dispozici další písemné záznamy, které byly zničeny za 30leté války, jednoznačně odmítnout. Z kroniky je ale patrné, že někdy zařadil své informace ke špatnému datu.[20]
Příchod praotce Čecha klade Václav Hájek k roku 644, což je údaj neověřitelný, ale kontextu doby možný. Další údaj Václava Hájka, smrt praotce Čecha v roce 661 koresponduje se smrtí vládce Sáma. Ale pokud brali do úvahy i spis Pavla Stránského ze Zápské stránky „O státě českém“, jehož data nejsou závislá na Hájkovi z Libočan, že Čech spravoval zemi 27 let, došli bychom k datu 634.[21] To by snad ještě lépe sedělo do kontextu událostí v avarském chanátu, kde v letech 630 – 635 proběhla v avarské říši občanská válka mezi Avary a Bulhary (Kutrigury a Onogury). Avaři sice uhájili kaganský titul, nicméně Bulhaři žijící ve stepích severně od Černého moře získali nezávislost na avarské říši.[22]
Můžeme dokonce uvažovat, že praotec Čech (ať jde o osobní jméno nebo označení vůdce) přišel do Čech po Sámově vítězství u Vogastisburgu a byl Sámovým místodržícím nebo emisarem v Čechách. Po Čechově smrti následuje 9 let zmatků a bezvládí, což je po Sámově smrti pravděpodobné. V roce 670 je nastolen soudce Krok, muž v zemi usedlý a držitel hradu.[23]
Z Kosmovy ani Dalimilovy kroniky nevyplývá, že by Krok byl jedním z těch, kteří přišli do Čech s praotcem Čechem. Domněnka, že Krok patřil k BOHEMI, kteří vznikli jako etnikum na základě společně obývaného území ze staršího germánského osídlení a příchozích Slovanů, je přípustná. Jméno Krok je germánské a germánská jsou i jména dvou ze tří jeho dcer, Kazi a Tetky. V germánských jazycích, např. ve Skandinávii se setkáváme se jmény Krok a Kazi jako mužskými. Jméno Tet, Tetta, Tethka, Tecta se jako mužské vyskytuje v Podunají ještě v 9. – 12. stol.[24]
Jména Krok, Kazi, Tetka mohou představovat svědectví ze staršího, raně středověkého osídlení Čech, kdy u nás ještě působily různojazyčné skupiny.[25] Může jít o jména panovníků předpřemyslovské dynastie, která byla, ať právem nebo fiktivně, zahrnuta do přemyslovského rodokmenu.[26]
Jméno Krok je alamanského původu. Alamani byli jedním z germánských mocenských uskupení, kteří ve 3. stol. zabrali část území římské říše na horním Rýně a Dunaji, ale pak žili s impériem v míru. Alamani utrpěli těžkou porážku od Franků v roce 496 a raději se stáhli, nejspíš podle Dunaje na východ. Kam až se dostali, nevíme, ale zde mohli přijít do styku s prvými středověkými obyvateli českých zemí a předat jim alespoň některé své poznatky a tradice. Jméno Krok se objevuje i v Polsku jako zakladatele Krakova. Bylo by možné formulovat hypotézu, podle které by bylo možné si představit krátkodobý rozkvět barbarské říše, které by stál v čele některý vznešený příslušník alamanského etnika, která by zahrnovala části Čech, Moravy a (Malo)Polska?[27] Mohla ale taková říše přežít do začátku 8. stol.? Není nakonec legenda o sv. Orosii památkou právě na tuto, později zaniklou říši? Jaký by byl její vztah k Sámově říši? Příliš mnoho dohadů a otázek bez odpovědí, abychom na nich mohli postavit alespoň možnou hypotézu.
Pravděpodobnější je následující průběh událostí:
Jméno Krok, stejně i Kazi se objevují v raně středověké Skandinávii. Jméno Krok, ale od 8. stol. téměř chybí ve středním Podunají. Mezi alamanskou oblastí a Skandinávií leží české a polské země. Lze si představit, že prestižní jméno Krok mohl převzít některý z velmožů neslovanských obcí českých zemí (Doudlebů, Lemúzů) a postupné poslovanšťování Čech by jej pak vytěsnilo nejprve do krajů dnes polských a posléze až do Skandinávie.[28]
Podle datování Václava Hájka z Libočan trvala Krokova dynastie 52 let, od roku 670 do nástupu Přemysla Oráče v roce 722. Po údajných 39 letech vlády Krokovy, který jistě při nástupu nebyl mladík, ale zralý muž, můžeme předpokládat, že i jeho syn Kazi byl při nástupu vlády už starší, vláda jeho a Teta nemusela být dlouhá, zvlášť, pokud by šlo o po sobě následující bratry. Libuši, již vzhledem třeba ke 39 letům vlády Kroka je třeba považovat spíše za vnučku než dceru Krokovu. Jméno poslední příslušnice dynastie Libuše ukazuje na poslovanštění dynastie.
Příchod druhé vlny Slovanů z Podunají nebyl pokojný, ale vedl k bojům. Svědčí o tom změny v osídlení a některá hradiště. S nově příchozími se ale původní obyvatelé nakonec srovnali.[29]
Mir jako atribut vládní moci
Petr Charvát uvažuje nové uspořádání poměrů v Čechách do 9. stol., po rozpadu původních kmenových kmenů: Charvátů, Doudlebů, Lemúzů na menší územní celky, se jmény končícími na -ané, což vyjadřuje společný původ podle místa (viz Korutané), jejichž některé názvy uvádí popis území pražského biskupství při jeho založení v roce 973. Domnívám se, že situace, kdy bylo třeba uspořádat poměry na území Čech (Bohemie) nastala po příchodu druhé vlny Slovanů z Podunají.
Domnívám se, k uspořádání poměrů, které se ukázalo trvalým, došlo už při ustanovení soudce Kroka. V zemi byli jak představitelé BOHEMI, snad totožní s Doudlebi, jejichž jméno lze odvodit ze strarogermánského teuthleute, (deutschleute) ve významu „zbytek lidu“, tedy část, která se nevystěhovala do nových sídel a časem splynula s příchozími (to se teoreticky mohlo stát přímo v Čechách), Charváti, ke kterým se v tradici hlásí i Češi a další kmeny.
Petra Charváta k hypotéze o uspořádání poměrů v Čechách vede skutečnost naprosté hegemonie pánů pražského hradu v českých dějinách, a existence dvou objektů na pražském hradě mimořádné důležitosti, které se zatím nepodařilo nalézt.
Těmito objekty jsou místo, zvané u Kosmy Žiži, což ukazuje na místo vyprahlé, vypálené, možná žároviště a knížecí stolec. Podle Kosmy bylo Žiži nejvýše položené místo na pražském hradě a musíme ho hledat nejspíš v okolí skalního výchozu, který je dnes skrytý pod dlažbou třetího nádvoří v místech žulového obelisku. Na význam místa ukazuje umístění nejstarších kostelů na pražském hradě, které jsou umístěny v excentrických polohách, mimo střední část hradu. Nejstarší kostel Panny Marie je umístěn mimo hradby, ale výše po svahu v poloze hierarchicky nadřazené situaci Žiže. Vratislavův kostel sv. Jiří je vystavěn dole po svahu, zřejmě na odlišné části skalního hřbetu. Teprve když bylo toto místo (předkřesťanská svatyně) obklíčeno z obou stran svatostánky křesťanského kultu, troufl si kníže sv. Václav umístit nový chrám (rotundu sv. Víta) do středu hradní plochy, do bezprostředního sousedství Žiže.
Dalším objektem, který se nepodařilo najít, je kamenný stolec „in medio castri Pragensis“, ve středu Hradu pražského, na který usedali od nepaměti synové rodu Přemyslova, aby přijali vládu nad zemí.[30]
Umístění knížecího stolce bývá hledáno v prostoru mezi katedrálou sv. Víta a kostelem sv. Jiří. Narazil jsme na informaci, že knížecí stolec byl Karlem IV. umístěn do základů katedrály sv. Víta. Nevylučuji, že může být někde v základech presbytáře.
[1] LUDVÍKOVSKÝ, L.: Kristiánova legenda. Vyšehrad, Praha 2012,176 s., ISBN: 978-80-7429-291-0.
[2] LUDVÍKOVSKÝ, L.: Kristiánova legenda. Vyšehrad, Praha 2012,176 s., ISBN: 978-80-7429-291-0.
[3] CHARVÁT, P.: Zrod českého státu. Vyšehrad, Praha 2007, vydání první, 264 s., ISBN: 978-80-7021-845-7, s.
[4] CHARVÁT, P.: Příběhy dávného času. Vyšehrad, Praha 2022, vyd. první, 224 stran, ISBN: 978-80-7601-605-7, s. 73.
[5] CHARVÁT, P.: Zrod českého státu. Vyšehrad, Praha 2007, vydání první, 264 s., ISBN: 978-80-7021-845-7, s. 27-28.
[6] Dtto: s. 28
[7] Dtto, s. 102-103
[8] https://cs.wikipedia.org/wiki/Hlavn%C3%AD_strana Pronikání Avarů do Evropy
[9] dtto
[10] dtto
[11] CHARVÁT, P.: Zrod českého státu. Vyšehrad, Praha 2007, vydání první, 264 s., ISBN: 978-80-7021-845-7, s. 48–60, volně.
[12] BAUER, J.: Krásná a bezbožná tajemství našich dějin. ČAS, Řitka 2015, 251 s., ISBN: 978-80-7475-180-6, s. 23.
[13] Dtto, s. 21-23
[14] Údajný předchůdce (otec) moravského knížete Mojmíra I.
[15] BAUER, J.: Krásná a bezbožná tajemství našich dějin. ČAS, Řitka 2015, 251 s., ISBN: 978-80-7475-180-6, s. 23-24.
[16] Podle: https://cs.wikipedia.org/wiki/S%C3%A1s%C3%A1novci
[17] TŘEŠTÍK, D.: Mýty kmene Čechů. Lidové noviny, Praha 2003, 291 s., ISBN: 80-7106-616-X, s. 96-97.
[18] Nestorův Letopis ruský, NSKLHU Praha 1954.
[19] CHARVÁT, P.: Zrod českého státu. Vyšehrad, Praha 2007, vydání první, 264 s., ISBN: 978-80-7021-845-7, s. 99, 100–113.
[20] Rozborem jsem např. zjistil, že válečné události let 846 – 849 omylem zařadil k letům 820 – 822, zjištěno z průběhu dějů.
[21] STRÁNSKÝ ZE ZÁPSKÉ STRÁNKY, P.: O státě českém. Levná osvětová knihovna, Praha 1913, vyd. 2.
[22] Avaři. Dostupné na: https://cs.wikipedia.org/wiki/Ava%C5%99i
[23] HÁJEK Z LIBOČAN, V.: Kronika česká, s. 60, 65, 69, 85.
[24] CHARVÁT, P.: Příběhy dávného času. Vyšehrad, Praha 2022, vydání 1., 224 s., ISBN: 978-80-7601-605-7, s. 43-50, 76-77.
[25] CHARVÁT, P.: Příběhy dávného času. Vyšehrad, Praha 2022, vydání 1., 224 s., ISBN: 978-80-7601-605-7, s. 50.
[26]CHARVÁT, P.: Příběhy dávného času. Vyšehrad, Praha 2022, vydání 1., 224 s., ISBN: 978-80-7601-605-7, s. 76-77.
[27] CHARVÁT, P.: Příběhy dávného času. Vyšehrad, Praha 2022, vydání 1., 224 s., ISBN: 978-80-7601-605-7, s. 39-42, volně.
[28] CHARVÁT, P.: Příběhy dávného času. Vyšehrad, Praha 2022, vydání 1., 224 s., ISBN: 978-80-7601-605-7, s. 43.
[29] TŘEŠTÍK, D.: Mýty kmene Čechů. Lidové noviny, Praha 2003, s. 291,
ISBN: 80-7106-616-X, s. 96-97.
[30] CHARVÁT, P.: Zrod českého státu. Vyšehrad, Praha 2007, vydání první, 264 s., ISBN: 978-80-7021-845-7, s. 136-140, volně.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
