Korutanský knížecí kamenný stolec – pražský mohl být podobný[1]
Jedním z důležitých atributů českého knížete byla jeho držba míru. Obyvatelstvo českých zemí platilo knížeti „daň z míru“ (tributus pacis) a posvátný „mír sv. Václava“ je již na nejstarších pečetích svěřován do knížecích rukou („mír svatého Václava v ruce knížete nebo krále XY“).
Onen „mír“ je entitou velice podivuhodnou. Jeho pojmenování vzniklo ze jména indoíránského božstva Mithry, které se ve středoperské době vyslovovalo přibližně „mir“ (mihr), jak již bylo uvedeno. Mihr byl mimořádně významným božstvem, rozžíhajícím životodárné slunce, bdícím nad úrodností polí, udržujícím v chodu všechny procesy živého světa, ale též ztělesňujícím mír a společenský soulad a dodávajícím sílu bojovníkům za spravedlivou věc. Zprostředkovatelem íránských vlivů do Evropy mohla být Arménie a kraje kavkazské, odkud se vlivy mohly šířit do Černomoří a Podunají. Při blízkosti slovanské kultury jejím dávným íránským zdrojům nelze ovšem vůbec vyloučit, že celá konstrukce mohla vzejít z domácích zdrojů. Pojmenování „mir“ bylo obsaženo již v nejstarší slovanské slovní zásobě a není vyloučeno, že si je Slované na naše území přinesli již ze své pravlasti. Jak jsme již uvedli, v raném středověku je Mihr někdy božstvo, někdy smlouva či pakt, ale většinou slunce.[2]
Při potřebě uspořádat poměry v Čechách (Bohemii) byl využit kult Mithry k vytvoření spojení mezi obyvateli země české bez ohledu na jejich původ a zároveň ustanovení instituce, zodpovědné udržování a zachování pro všechny přijatelných poměrů, vnitřního řádu a míru.
Tradice, zachycená Wiprechtem Grojčským v řeči k Vratislavovi II., který jako Vratislavova předka uvádí krále jménem Bougo, spadá jednoznačně do ideologie sásánovského panství nejen nad Íránem.
K tomu bylo použito obřadu, rekonstruovaného na širší pramenné základně indoevropské světa. V okamžiku, kdy pověřila obec obětníky vykonáním obřadu vznesení svrchovanosti, vyhledali nejvyšší dostupné místo, svažující se od západu k východu a případně ještě i na sever. Tam vytyčili obřadní prostor, skládající se ze dvou posvátných okrsků, malého na západě a velkého na východě. Na každém z okrsků stál obětní sloup. Obětníci pak vykonali oběť velkým bohům (mj. Mithrovi, Varunovi) v západním okrsku a poté vyslovili nárok na svrchovanost ve východní okrsku. Oba sloupy se tak staly pilíři světa, columne mundi. Západní sloup v sobě sdružoval funkce svrchovanosti, vítězství v boji a plodnosti, východní sloup se stal hraničním a výchozím bodem geograficky neohraničeného prostoru, podléhajícího svrchovanosti obětující obce a byl též sídlem božstev války.
V popsané konfiguraci obětního místa lze spatřovat jeden (východní) z původních pahorků pražského hradu, kdežto u druhého (západního) by přítomnost ohně naznačoval jeho název „Žiži“. Vykonáním tohoto obřadu se jeho iniciátoři (mezi nimiž byli s největší pravděpodobností předkové nebo příslušníci rodu Přemyslovců) stali svrchovanými pány území v jádru české kotliny. Protože platnost obřadu neomezovalo žádné geografické omezení, stali se autoři myšlenky svrchovanými pány nad českým územím. Právě v tom spatřuje Petr Charvát důvod absolutně nesporné nadvlády Přemyslovců nad českým územím, kterou nikdo a nikdy nezpochybnil. Jeden ze dvou sloupů se stal zřejmě kamenných stolcem, na který usedala česká knížata při svém nastolení. Tyto stolce mají úzký vztah k božstvům svrchovanosti, tedy také k Mithrovi a zvlášť k jeho hypostazi Bhaga nebo-li Baga, patronu spravedlivého rozdělování statků mezi členy společnosti. A tak se vrací Bougo, záhadný předek Vratislava II,[3] a Přemyslovců.
Slované si přinesli Mihra a mir již ze své původní domoviny. Ale pouze v Čechách však mír (nikoli mír, ale dávný mir) se stal atributem knížecí moci. V Polsku, Uhrách ani jiných slovanských krajích o ničem podobném neslyšíme. Skandinávskému „míru a dobrému roku“ schází univerzální rozměr „miru“, přítomný v písni „Hospodine, pomiluj ny“. To vede k domněnce, že jde skutečně o konstrukci vzešlou z domácího prostředí, které využilo obecně známého pojmu, aby vytvořilo mocenskou základnu, nevázanou jen na určitý nositelský kolektiv, ale přístupnou všem, kdo se sklonili před majestátem božstva slunce a smlouvy.
V tom vidí Petr Charvát důvod, proč nikdo a nikdy nezpochybnil právo Přemyslovců na vládu nad celými Čechami. Má za to, že tato duchovní konstrukce, spjatá sponou tak křehkou, jako je mír, se nakonec ukázala jako nejtrvalejší ze všech doktrín, které držely český stát pohromadě.[4]
Proč považuji úpravu poměrů v Čechách, která se ukázalo jako trvalá, za pravděpodobnou již po příchodu druhé vlny slovanského osídlení? Po uvolnění svazků Sámovy říše po jeho smrti, zvlášť v okrajových částech, kam zřejmě patřily i Čechy, pravděpodobně přineslo zmatky a boje. Země přitom byla z období nejen Sámovy říše, ale i z předchozí organizace BOHEMI nějak uspořádána jako celek.
Současně s uzavřením smlouvy o zřízení společného kultovního místa byla zřejmě určena osoba, spíše rod, který měl o kult pečovat s pravomocí kněžskou a soudcovskou, Z pověření (soudcovská moc Kroka) se zřejmě vyvinula moc kněžská a knížecí.
Nápadné je, že pro soudce Kroka je budováno nové sídlo – Vyšehrad, a pro Přemysla a jeho potomky rovněž nový hrad – Praha. Domnívám se, že jde v obou případech o kultovní místa. Není bez významu ani to, že Přemysl Oráč se stává manželem kněžny (kněžky?) z rodu, který byl dříve pověřen záležitostmi kultu a práva. Spojení obou funkcí, žrece a soudce není žádnou zvláštností, soudy se ještě dlouho do středověku spojovaly s ordály, kdy byla obtížně prokazatelná skutečnost zjišťována „božími soudy“, u kterých měl kněz (žrec) významnou úlohu.
Nelze tedy vyloučit, že nejen na Moravě, ale i v Čechách mohl existovat na přelomu 7. a 8. stol. dostatečně stabilní politický a mocenský útvar, který se mohl stát zajímavým partnerem pro visigótskou říši v nynějším Španělsku.
Svatá Orosia/Dobroslava byla křesťanka, ale české země, resp. Slované v nich jsou před 9. stol. považovány za pohanské. Je vůbec možné, aby dcera nějakého knížete či krále v českých zemích byla křesťanka? Je třeba zjistit, jest-li taková možnost přípustná.
Křesťanství v českých zemích od 4. do 8. stol.
Královna Fritigil, „kostel“ u Tuchoměřic atd.
Křesťanství se do českých zemí šířilo od 4. stol. mezi tehdejší germánské obyvatelstvo. Nevíme, jestli ve formě ortodoxní nebo ariánské hereze. Je skutečností, že většina germánských národů přijala ariánství, tedy bludné učení, že Ježíš není stejné podstaty s Otcem, tedy Bůh, Syn Boží, ale stvořená bytost a nejvýše adoptivní syn Boží.
V letech 396 připutoval k Markomanům, sídlícím pravděpodobně v Čechách a na Moravě, neznámý křesťan z Itálie. Setkal se s markomanskou královnou Fritigil, vyprávěl ji o milánském biskupovi sv. Ambrožovi. Královnu jeho vyprávění natolik zaujalo, že se rozhodla poslat mu dary a požádat ho o poučení ve víře. Biskup sv. Ambrož poslal Fritigile list na způsob katechismu. Fritigil se pak za sv. Ambrožem do Milána vydala, ale přijela krátce po jeho smrti (zemřel 4. 4. 397). Královna se poklonila u jeho hrobu a odjela. To popisuje sv. Paulin, životopisec sv. Ambrože v listě sv. Augustinovi.[5]
To ale není jediná zmínka o Fritigil. Je velmi pravděpodobné, že velice obsáhlý list sv. Jeronýma z roku 403 začínající slovy „Dilectissimis fratribus Sunniæ et Fretelæ“, ve kterém se řeší rozdíly různých redakcí žaltáře, je adresován nitranskému biskupovi a královně Fritigil, píše o markomanské královně Fritigil. Biskup Sunia je v pozdních seznamech nitranských biskupů uváděn jako prvý nitranský biskup.[6]
V lokalitě Kněživky u Tuchoměřic bylo při záchranném výzkumu nalezeno pohřebiště s cca 50 – 60 hroby a východně od něj základy velmi zajímavé stavby lichoběžníkového půdorysu délky 19,5 m, šířky 10 – 14,5 m s obdélníkovou apsidou na východní straně o rozměrech 5 – 6 m x 2,5 m, kterou lze interpretovat jako křesťanskou svatyni. Tuto tezi nelze zcela jednoznačně popřít. V českých zemí jsou z 5. a 6. stol., zejména v bohatých ženských hrobech, nalézány předměty s křesťanskou symbolikou, zejména předměty ve tvaru ryby. Dokladem křesťanské symboliky by mohl být prsten s christogramem (pravděpodobně ve tvaru kotvy) v kostrovém hrobu ženy ve Vyškově a slonovinová pyxida (schránka na ukládání cenností) s křesťanskými motivy z mohyly na Žuráni.[7]
Misie u Slovanů ve střední Evropě v 6. a 7. stol.
Zprávy o misiích u Slovanů jsou již ze 6. stol. Svatý Martin z Bragy (v Portugalsku) uvádí seznam národů, které obrátil na křesťanství sv. Martin z Tours a mezi nimi jsou Slované (Sclave). Nápis byl zřejmě pořízen k vysvěcení chrámu v Brage v roce 558.[8] Další, kdo měl v úmyslu misii mezi Slovany, byl asi o čtvrt století později sv. Kolumban, ale nevíme, jestli se uskutečnila.[9]
V 7. stol. vykonal misii u Slovanů na středním Dunaji sv. Amandus, někdy v letech 625 – 630. Popis jeho cesty po jižním břehu Dunaje je třeba interpretovat tak, že překročil řeku směrem na sever a kázal v severních (Dolních) Rakousích, na Moravě, příp. Slovensku. Za pozornost stojí, že kázal Slovanům v době, kdy u nich působil Frank Sámo, ale neslyšíme nic o tom, že by sv. Amandovi nějak přispěl nebo jeho misii podpořil.[10] Sv. Amandus získal jen málo novokřtěnců a když viděl, že mučednictví, po kterém toužil, se mezi nimi nedočká, vrátil se zpět do svého biskupství.[11] To svědčí o malém zájmu Slovanů přijímat křesťanství, ale také o toleranci Slovanů ke křesťanům. Situaci, ze které je třeba usoudit na soužití pohanů a křesťanů, popisuje Nestorův Letopis ruský k roku 944. Nestor píše, že pohané i křesťané byli ve vojsku kyjevského pohanského knížete Olega. Křesťané z jeho družiny přísahali v chrámu sv. Eliáše, pohané u Perunovy modly.[12] Podle Nestora bylo možné, aby společně žili v Kyjevě křesťané i pohané a dokonce, aby tam byl křesťanský kostel i socha pohanského boha Peruna.
Můžeme říci, že křesťanství bylo Slovanům v českých zemí známé nejméně od pol. 6. stol. a předpokládat podobnou situaci vzájemné tolerance můžeme i v českých zemích 6. až 8. stol., kdy nedocházelo k násilnému obracení na křesťanství. Zvlášť to je odůvodněné u elit, etnicky smíšené vůdčí skupiny, ve které postupně převládl vliv slovansky hovořících příslušníků a slovanský jazyk. Lze právem předpokládat, že alespoň část příslušníků elity, která pocházela z předslovanského obyvatelstva, křesťanství nejen znala, ale i vyznávala.
Nemůžeme proto ani vyloučit možnost, že princezna, sv. Orosia, která se provdávala z Bohemie do Hispanie (Španělska) byla křesťankou.
Křesťanství a kult Mithry – ručitele a ochránce smlouvy
Když připustíme existenci křesťanství v Čechách již v 7 stol., objeví se problém, jest-li mohli křesťané přijmout „mir“, spojený s kultem původem íránského božstva Mithry, k vytvoření spojení mezi obyvateli země české bez ohledu na jejich původ a k udržování vnitřního řádu a míru.
Vycházíme z předpokladu, že při blízkosti slovanské kultury jejím dávným íránským zdrojům nelze vyloučit, že celá konstrukce mohla vzejít z domácích zdrojů. Pojmenování „mir“ bylo obsaženo již v nejstarší slovanské slovní zásobě a není vyloučeno, že si je Slované na naše území přinesli již ze své pravlasti.[13]
To otvírá možnost, že pojetí „miru“ – Mithry se odvíjelo ne až od středověké podoby Mithry, ale od původního pojetí zarathuštrova náboženství. V něm existuje svár 2 transcendentních principů: principu dobra – Spenta Mainyu – svatého ducha a principu zla – Angra Mainyu – zlého ducha. Z nejstarších textů – Ghát nelze jednoznačně odvodit, jest-li jsou to od počátku od sebe oddělené a trvající bytosti, nebo děti, příp. dvojčata, která mají původ ve společné prapříčině. Spenta Mainyu prohlásil princip života, jeho vzniku, rozvíjení a podpory, Angra Mainyu princip nežití, ničení života a smrti.
Bohem je Ahura Mazda (Ohrmazd), pán moudrosti, který vládne světu s pomocí sedmi nesmrtelných svatých (nikoli bohů). Vztah Ahura Mazdy a Spenta Mainyu nelze z Ghát bezpečně určit. Spenta Mainyu může být chápán jako Ahura Mazdova duševní vlastnost, případně duše, ale také jako obdoba křesťanského Ducha sv.
Mithra mezi těchto sedm nesmrtelných svatých nepatřil, původně patřil ke skupině nižších dobrých duchů – Jazatů. Teprve později, získal významné postavení jako syn Ahura Mazdy a spasitel. Protože íránské náboženství (zarathuštrismus) nepovažuje nesmrtelné svaté ani nižší dobré duchy – Jazaty za bohy, můžeme je připodobnit k andělům.
Původ zla jako prvotního principu, na stejné úrovni s principem dobra, je pro křesťanství nepřijatelný. Zde by byla vážná překážka k přijetí kultu Mithry, resp. „miru“ v Čechách pro křesťany. Existoval ale monoteistický výklad původu zla. Ahura Mazda stvořil Angra Mainyu mimovolní myšlenkou: Kdyby byl někdo, kdo by dělal a chtěl pravý opak toho, co já, jak by asi vypadal. Tato myšlenka původu zla je už křesťanství bližší, i když na druhé straně popírá vlastnost Boha jako nejvýše moudrého, a tím i božství Ahura Mazdy. Neuvážená zvědavost nepatří k vlastnostem pravého Boha.[14] Tyto teologické nuance ale nemusely hrát na území, kdy žili na okraji křesťanského světa křesťané spolu s pohany velkou roli.
Prokopius z Kaisareie ve spise O válce gótské uvádí: Slované měli jediného boha, tvůrce blesku, kterého považují za jediného pána všech věcí a přinášejí mu oběti. … Uctívají však také řeky i víly a další božstva, přinášejí jim oběti a jejich pomocí věští.[15] Prokopiova zpráva ze 6. stol. po Kr. o slovanském pohanství ukazuje na jeho blízkost íránskému zarathuštrismu.
Můžeme proto připustit, že při obřadu vznesení svrchovanosti nad českým územím[16] byl v západním okrsku, zasvěcenému „Velkým bohům“ ctěn jediný slovanský bůh, obdoba íránskéha Ahura Mazdy, i když jeho jméno neznáme, možná spolu s nějakou podobou „sedmi nesmrtelncý svatých“ a východní okrsek byl zasvěcen Mithrovi, chápanému jako dobrý duch – anděl, rozžíhající životodárné slunce, bdící nad úrodností polí, udržující v chodu všechny procesy živého světa, ale též ztělesňujícího mír a společenský soulad a dodávajícího sílu bojovníkům za spravedlivou věc. Nebyl ale považován z boha,
V tomto případě by přijetí kultu Mihra (Mithry) jako anděla, ručitele – ochránce smlouvy a svrchovanosti, nemuselo být pro křesťany nepřekonatelnou překážkou. Toto pojetí by mimo jiné usnadnilo proměnu „miru“ v křesťanský „mír sv. Václava“.
Můžeme přijmout, že v Čechách 6. až 8. stol. nemusely být nepřekonatelné překážky k tomu, aby křesťané přijali „mir“, smlouvu, jejímž ručitelem byl Mihr (Mithra), dobrý duch – anděl, nikoli bůh, jako symbol společné identity obyvatel země – Bohemie. Nic nemuselo bránit soužití křesťanů a pohanů v Čechách, možná ani na Moravě.
Svatá Orosia/Dobroslava a začátek 8. stol.
Věnovali jsme hodně prostoru zjišťování možnosti, že sv. Orosia žila v českých zemí (nebo jen v Čechách), byla křesťanka, měla být provdána za křesťanského krále v nynějším Španělsku a byla umučena za muslimského vpádu na Pyrenejský poloostrov začátkem 8. stol. (roku 714).
Protože chybí z tohoto historického období písemné prameny z českých zemí, pokusili jsme se alespoň hypoteticky na základě dostupných údajů vyloučit některou z možností:
- Orosia nepocházela z českých zemí (nebo jen Čech),
- Orosia nemohla být dcerou „českého“ vládce (krále),
- Orosia nemohla být křesťanka.
a) svatá Orosia nepocházela z českých zemí
Vzhledem k tomu, že základní údaje o českém původu sv. Orosie pocházejí ze století desátého, nenašli jsme žádný důvod, proč by jí byl přikládán český původ z důvodu sblížení s českým panovníkem. Dospěli jsme proto k názoru, že zpráva o českém původu sv. Orosie pochází z tradice, kterou nelze jinak potvrdit, ale ani vyvrátit. Není proto důvod popírat původ sv. Orosie z Čech, resp. Českých zemí.
b) svatá Orosia nemohla být dcerou „českého“ vládce (krále)
Námitka byla vznášena z důvodu, že v českých zemích byla jednoduchá společenská, kmenová struktura, ve které nebylo místo pro vládnoucí elitu. Pokud tento, více ideologický, než prameny podložený názor opustíme a držíme se historických pramenů ze střední Evropy, vyplyne, že společenská struktura Slovanů v českých zemí byla zcela odpovídající společenské struktuře sousedních, převážně germánských národů, resp. tzv. barbarských království. Navíc tyto elity i jejich podporovatelé se v historických pramenech ukazují jako etnicky smíšené. K etnogenezi národa dochází až v nových sídlech.
V Čechách můžeme pro období konce 7. a poč. 8. stol. právem předpokládat smluvní uspořádání poměrů s pověřením dohledu nad udržováním vnitřního míru soudci Krokovi a jeho potomstvu (rodu), které se postupně poslovanšťuje. Na Moravě mohou úlohu vládců plnit nástupci, snad potomci krále Sáma.
Nemůžeme proto vyloučit, že sv. Orosia byla dcerou českého nebo moravského panovníka. V případě Moravy ale nevíme, jestli lze na Moravu pro poč. 8. stol. vztáhnout název Bohemia (Čechy).
c) svatá Orosia nemohla být křesťankou
Jak jsme ukázali, křesťanství bylo v českých zemí známé již ve 4. stol., mezi zdejšími Slovany pak nejméně od pol.7. stol. Jak ukazuje pokus biskupa sv. Amanda o christianizaci podunajských Slovanů, Slované křesťanství nijak nadšeně nepřijímali, ale na druhé straně křesťany ani nepronásledovali. Můžeme předpokládat poměry podobné, jaké popisuje Nestorův Letopis ruský, kdy žili pohané a křesťané společně a respektovali navzájem své kulty.[17]
Můžeme uzavřít: Na základě dostupných pramenů nelze jednoznačně prokázat, že se sv. Orosia žila a byla umučena na začátku 8. stol., za maurského vpádu do Španělska roku 714, ale nelze to ani vyvrátit.
Se sv. Orosiií byl zabit celý její doprovod, mučedníků bylo více. Jest-li mezi nimi byl její bratr Cornelius, sestra Helena a strýc biskup Acisclo nelze pro nedostatek pramenů ověřit. Nezbývá, než tradici buď přijmout, nebo odmítnout.
Lze proto sv. Orosii považovat za prvomučednici českého původu, umučenou počátkem 8. stol. ve Španělsku, jejíž tělo je pohřbené v katedrále v Jace a hlava v Yebře. Lze přijmout její památku buď jako památku jí samotné, sv. Orosie/Dobroslavy nebo včetně jejích spolumučedníků, tedy jako památku sv. Orosie/Dobroslavy a druhů.
[1] https://www.lideazeme.cz/galerie/zeme-evropa-rakousko/108518/kamenny-trun-malo-znama-historicka-pamatka-u-rakouskeho-mestecka-maria-saal-slouzila-ke-slavnostnim-ceremoniim?foto=1
[2] CHARVÁT, P.: Zrod českého státu. Vyšehrad, Praha 2007, vydání první, 264 s., ISBN: 978-80-7021-845-7, s. 136-140, volně.
[3] CHARVÁT, P.: Příběhy dávného času. Vyšehrad, Praha 2022, vydání 1., 224 s., ISBN: 978-80-7601-605-7, s. 101–105.
[4] CHARVÁT, P.: Zrod českého státu. Vyšehrad, Praha 2007, vydání první, 264 s., ISBN: 978-80-7021-845-7, s. 144.
[5] DROBERJAR, E.: Věk barbarů. Ladislav Horáček – Paseka, Praha a Litomyšl 2005, 264 s., ISBN: 80-7185-656-8, s. 42.
[6] KLOBUŠICKÝ, J.: Několik poznámek k původu slovanských písem. Dostupné 7.8.2025 na: https://www.moraviamagna.cz/pismo/hlaholice-je-starsi.pdf
[7] DROBERJAR, E.: Věk barbarů. Ladislav Horáček – Paseka, Praha a Litomyšl 2005, 264 s., ISBN: 80-7185-656-8, s. 42–44.
[8] CHARVÁT, P.: Zrod českého státu. Vyšehrad, Praha 2007, vydání první, 264 s., ISBN: 978-80-7021-845-7, s. 67-69.
[9] Dtto, s. 71
[10] Dtto, s. 74-75
[11] Legenda o sv. Amandovi. In: Ratkoš, P.: Pramene k dejinám Velkej Moravy, SAV Bratislava 1968, s. 59-60.
[12] TÉRA, M.: Kyjevská Rus. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2019, ISBN: 978-80-7465-413-8, s. 199.
[13] Podrobněji viz s. 38 – 39
[14] PEJŘIMOVSKÝ, J.: Náboženství, původ, zkoumání, srovnávání. Olomouc, Matrice cyrilometodějská 1998, 198 s. 1. vyd., s. 72 – 78 (volně)
[15] Prokopius z Kaisareie: O válce gótské, In: RATKOŠ, P.: Pramene k dejinám Velkej Moravy, 2. opravené a rozšířené vydání, s.532, SAV Bratislava 1968, s. 33 .
[16] Podrobněni viz s. 39
[17] Nestorův Letopis ruský. NSKLHU Praha 1954.