B. Umučení svaté Orosie/Dobroslavy v 80. letech 9. stol.
Pro 80. léta 9. stol. jsme na historické prameny o něco bohatší a zdánlivě by mělo být zjištění osudů sv. Orosie/Dobroslavy jednodušší. Ale údaje širší verze legendy o sv. Orosii/Dobroslavě jsou bohužel často buď ojedinělé, ničím neověřitelné, ale i nevyvratitelné nebo se jeví jako nemožné. Navíc shledáváme rozpor mezi dotazy o sv. Orosii, kladené pražskému arcibiskupství v 16. stol., kdy jsou uváděni její rodiče, otec kníže Boribor či Bolibor (zřejmě Bořivoj), a matka Ludmila s další verzí legendy,[1] kdy je jako její otec uváděn kníže Mojslav a Bořivoj s Ludmilou jako ti, kdo se ujali osiřelé Dobroslavy, později zvané Eurosie či Orosia.
Svatá Ludmila jako matka svaté Orosie/Dobroslavy
Sv. Ludmila jako matka sv. Orosie/Dobroslavy nepřipadá v úvahu. Sv. Ludmila zemřela ve věku 61 let v roce 921. Z toho vyplývá, že se narodila v cca v roce 860. Sv. Orosia měla být umučena v roce 880, tedy v době, kdy měla sv. Ludmila 20 let. Podle tehdejších názorů na to, kdy je dívka zralá ke sňatku, byl věk 14 let zvykem na sever od Alp, ve Středomoří (Itálie, Řecko i Španělsko) to bylo 12 let. Arcibiskup sv. Metoděj v Zákonu sjudnym ljudom stanovil tento věk na 13 let.
Syn kněžny Ludmily – Spytihněv I. zemřel v roce 915 jako 40letý, narozen 875, jeho bratr Vratislav I. v roce 921 po 33 letech vlády, podle Emanuela Vlčka ve věku 45 – 50 let, počítán zřejmě od smrti Bořivoje I., narozen cca 876. Není tedy možné, aby sv. Ludmila měla v roce 880 dospívající dceru na vdávání a ještě další dvě děti, dceru Helenu a syna Cornelia, kteří sv. Orosii doprovázeli a byli zabiti společně s ní.
Pokud bychom předpokládali, že sv. Orosii/Dobroslavě bylo při jejím umučení v roce 880 alespoň 12 let, musela by se narodit v roce 868. V té době bylo sv. Ludmile 8 let, její mateřství můžeme vyloučit.
Pouze, pokud bychom přijali Emanuelem Vlčkem odhadnutý dožitý věk sv. Ludmily 66 let a narození v roce 855, narodila by se sv. Orosia/Dobroslava sv. Ludmile v jejích 13 letech, což se nezdá pravděpodobné. Ale rok 864, který je v legendě uváděn jako rok narození sv. Orosie/Dobroslavy, tedy ve věku 4 nebo 9 let sv. Ludmily její mateřství vylučuje.
Už vůbec nepřipadá v úvahu, že by sv. Ludmila měla mimo sv. Orosii/ Dobroslavu další dvě téměř dospělé děti, dceru Helenu a syna Cornelia, kteří měli sv. Orosii/Dobroslavu doprovázet a společně s ní byli umučeni.
Kníže Bořivoj jako otec svaté Orosie/Dobroslavy
Kníže Bořivoj je poprvé připomínán mezi 5 či 6 knížaty, která bojovala s franckým vojskem v roce 872 na řece Vltavě. Bitvu sice prohráli, ale francké vítězství asi nebylo výrazné, když analista mluví o návratu vojska bez pohromy.[2] Fuldské anály uvádějí číselně 5 knížat, ale nejstarší rukopis uvádí současně 6 jmen, Svatoslav, Vitislav, Heriman, Spytimír, Mojslav, (Goriwei). Poslední jméno, Gorivej je zřejmě Bořivoj. Mezi historiky nepanuje shoda, jestli jméno Gorivej bylo připsáno pozdějším kopistou, protože o Bořivojovi věděl odjinud, nebo jestli se pokusil uvést číselný údaj do souladu s počtem jmen, neopravil číselný údaj, ale vypustil poslední jméno. Přikláním se ke druhé možnosti.
Uvažuji další možnost: Jméno Heriman je germánské a znamená přibližně tolik, co voják, vojín, vojen. Tím mohl být označen velitel spojeného vojska 5 knížat. Jednalo by se ve skutečnosti o Vitislava herimana nebo herimana Spytimíra a ve skutečnosti žádná chyba v zápise nebyla, pouze nepochopení pozdějšího kopisty.
Další zprávu, kterou můžeme vztahovat ke knížeti Bořivojovi, je z práva Regina z Prumu k roku 890: král Arnulf postoupil Svatoplukovi, králi moravských Slovanů, vévodství Čechů, kteří až do té doby měli nad sebou vládce svého rodu či národa a králům Franků zachovávali bez porušení smlouvy slíbenou věrnost.[3]
Z této druhé zprávy je vyvozováno, že v roce 890 byl kníže Bořivoj již mrtev. Lze tedy třeba jeho smrt datovat do roku nebo před rok 890. Z legend víme, že zemřel ve věku 36/37 let, Údaj je věrohodný, blíží se k dolní hranici Emanuelem Vlčkem zjištěným dožitým věkem 35 – 40 let.
Z předpokládaného věku úmrtí v letech 888 – 890 pak vyplývá rok narození 851 – 854. Pokud bychom předpokládali, že sv. Orosii/ Dobroslavě bylo při jejím umučení v roce 880 alespoň 12 let, musela by se narodit v roce 868, tedy v době, kdy Bořivojovi bylo 14 až 16 let. To otcovství knížete Bořivoje nevylučuje, např. pozdější císař Ota I. měl prvého syna ve 14 letech. Dokonce, zvlášť při Bořivojově narození v roce 851/2 nelze vyloučit ani otcovství dalších dětí, dcery Heleny a syna Cornelia. Muselo by ale jít o děti z nějakého předchozího vztahu (manželství) než se sv. Ludmilou. To je skutečnost, kterou nemůžeme ani dokázat, ani vyvrátit.
Možné, ale nedokazatelné.
Co ale můžeme téměř vyloučit, je narození sv. Orosie/Dobroslavy v roce 864, když bylo Bořivojovi 10 až 12 let.
Kníže Mojslav jako otec svaté Orosie/Dobroslavy
O knížeti Mojslavovi víme jen tolik, že byl současníkem Bořivojovým a je uveden mezi 5, resp. 6 knížaty která k roku 872 uvádějí Fuldské anály, která bojovala v roce 872 s Franky na řece Vltavě.[4] Žádné jiné historické údaje o knížeti Mojslavovi nemáme.
Z dostupných materiálů se mi nepodařilo zjistit, kdy se jméno Mojslav v legendě o sv. Orosii objevilo. V dotazech pražskému arcibiskupství v 16. stol. zřejmě ještě nebylo.
Zprávy o knížeti Mojslavovi jako otci sv. Orosie/Dobroslavy a jejím narození v roce 864 jsou zprávy ojedinělé, jinde neuvedené, které není čím potvrdit ani vyvrátit. Možné, ale nedokazatelné.
Nelze ani vyloučit kompilaci z legend o sv. Orosii, Fuldských análů, českých a moravských cyrilometodějských a svatoludmilských legend (např, z Kristiánovy legendy), i když se taková kompilace jeví nepravděpodobná.
Arcibiskup svatý Metoděj a svatá Orosia/Dobroslava
Legenda a sv. Orosii v rozšířeném textu pracuje s verzí, že v době, kdy trvale upadala hraběcí linie Aznarovců, pobýval v Aragónii hrabě, který patřil do královské dynastie Jiménezů. Jmenoval se Fortunio, neboli Fortún Jiménez a byl osobností s vlivem hned po králi největším. … Zapřísahali tohoto mocného hraběte Fortúna, aby při památce už nežijících, poměrně vzdálených příbuzných, při památce svého bratra krále García Jiméneze, svého synovce García Inigueze a při památce svého prvorozeného syna (Iniga?) si uvědomil svůj původ a svoji hodnost a převzal otěže moci v těchto (Pyrenejských) horách.
Vzešel z něho král úctyhodný, který byl rozhodnut ponechat své žezlo už jednou provždy v moci zákona nástupnictví. On sám chtěl královské žezlo vlastnit především proto, že byl otcem synovců a neteří (tehdy) panujícího krále, tedy otcem (příbuzným) dětí pocházejících z královské dynastie Jiménezů. Nejednou v historii byly nároky na trůn nebo i tituly královské a otcovské použity ve velmi širokém chápání významu těchto pojmů a slov.
Poté, co si zjistil tento rozšířený příbuzenský vztah a královskou krev, přihodilo se, že „don Fortunio Ximenes (Fortún Jiménez), král Aragónu a Navary, požádal Svatého Otce prostřednictvím velvyslanců, aby zrušil platnost církevních slibů daných jeho druhorozeným synem donem Fortuniem Garcésem. To proto, aby tento syn mohl nastoupit na trůn, neboť prvorozený syn a dědic trůnu zemřel ve válce s Maury. A aby Svatý Otec viděl, že toho nežádá z pouhé vrtkavosti, král žádal, aby sám Svatý Otec vybral manželku pro jeho syna, aby tak lid měl vůdce proti nájezdům Maurů.“[5]
V době, kdy byla tato záležitost vyřizována, byl v Římě i arcibiskup sv. Metoděj, který se očišťoval z nařčení, že používá slovanskou liturgii, kterou papež zakázal. Sv. Metoděj prokázal, že obvinění je falešné a slovanská liturgie byla papežem, předchůdcům stávajícího, povolena.
Při rozhovoru s papežem došlo také na hovor o žádosti hraběte Fortúna. „»Blahoslavený Otče,« odpověděl sv. Metoděj, »Svatopluk nemá dceru, ani jinou příbuznou. Ale velký vévoda z Čech, který nyní žije ve vyhnanství na dvoře Svatoplukově (na Velehradu moravském) má jednu schovanku, která je tak mladá jako je jeho manželka, a jmenuje se Dobroslava, řecky Eurosia. Je svatá, a je to hrdinka.« Papež ji tedy doporučil. Osvobodil dona Fortunia od jeho církevních závazků a doporučil mu Dobroslavu za manželku. Když slyšeli, že v této záležitosti intervenoval sám papež, Bořivoj a Ludmila, mladá (svatá) Dobroslava poté, co vyslechla radu sv. Metoděje, také neměla námitek a souhlasila stát se ženou Fortúna Garcése. Slavil se pak její sňatek uzavřený v zastoupení.“[6]
Pokud se příběh sv. Orosie/Dobroslavy skutečně odehrál v 9. stol., jsou účast a zprostředkování sv. arcibiskupa Metoděje na přípravě sňatku více než pravděpodobné, téměř jisté. Bohužel ani tuto informaci nelze jinými prameny ověřit.
Umučení svaté Orosie/Dobroslavy a jejího doprovodu
K vlastnímu umučení pak legenda říká:
V měsíci září se vydali na cestu. Byl rok 880. Šli přes Passau (Pasov), Basel (Basilej) a v měsíci říjnu přišli k vodám řeky Aragón, která už není daleko od města Yebra na jižní straně Pyrenejí. Od vod Aragónu přešli brzy k vodám řek Gállego a Basa a tam hledali královský manželský pár, který (toho času) nemohl být v městě Jaca, protože po nečekaném nájezdu Saracénů se toto město vylidnilo a trvalo pak určitý čas, než bylo znovu obydleno. Do města Yebra byl ke králi napřed poslán don Domingo s oznámením, že už přijela královská novomanželka. Ale posel (duchovního stavu) byl zajat maurskou tlupou, která se tu potloukala, a ta ho zabila. Tlupě velel Aben Lupo. Byl to odpadlík. Z dokumentů, které posel don Domingo vezl, se Aben Lupo dověděl o příjezdu Orosie, nevěsty dona Fortúna Garcése.
Touto tragickou smrtí vyslance dona Dominga ke králi aragónskému začalo utrpení Orosie a jejích blízkých. Orosiin královský průvod nevěděl, co se stalo, čekal na návrat dona Dominga. Čas plynul a, třebaže se už stmívalo, pozvání od krále nepřicházelo. Na celou výpravu přicházel neklid. Když to viděl hostinský, který už zažil drancování Maurů v blízkosti toho místa, poradil Orosii, aby i se svojí družinou utekla do jeskyní v hoře. A ona tak učinila. Ve spěchu opustila dům v údolí a utíkala směrem k hoře. Museli odejít nalehko, jen s malým nákladem a spřežením. Na pahorky šplhali zřejmě ve spěchu, protože pastýř z Legendy, pravděpodobný svědek jejich výstupu do hor, říká, že na místo na pahorcích Orosie přišla ještě za světla.
„Tehdy se bandita přiblížil k výpravě a sliby se snažil získat přízeň Orosiinu. Arab chtěl, aby se Orosia zřekla víry v Ježíše Krista, aby odmítla ruku dona Fortúna Garcése, a aby se stala jeho ženou. Ve snaze toho dosáhnout svůj útok na Orosiinu družinu oddaloval. Ale když viděl, že jeho sliby ani úskoky nic nezmůžou, dal příkaz k útoku.“
Podle breviáře útok začal tím, že jako první byli zlikvidováni obránci výpravy. Orosia a několik jejích nejbližších měli ještě čas utéci z místa na pahorcích a vylézt na vysoko položené planiny hory. „Ona a její přeživší doprovod trpěli velkou žízní na tomto místě útěku, které bylo loukou. Orosia prosila Boha a v momentě se na louce objevil pramen čisté vody. Tady se pak měl konat poslední zápas. Aben Lupo osobně napadl obránce a vůdce Orosiina doprovodu, který se jmenoval Cornel (Cornelio). Ale Orosia, která byla po jeho boku, vztáhla ruku, aby ho ochránila. Rána, která měla zabít Cornela, jí usekla ruku v zápěstí. Po tomto vážném zranění a vida zmařené naděje, sám Aben Lupo rozsekal tělo Cornelovo a, rozzuřený, rozkázal jednomu ze svých satanových pomahačů, aby usekl druhou ruku Orosie, a také její hlavu a nohy. Tímto způsobem, když měla sotva 16 let, vysloužila si Orosia palmu mučednickou spolu s ostatními z jejího doprovodu. To se stalo v roce 880.“ Mezi těmi, kteří doprovázeli Orosii v jejích posledních chvílích, říká se, byl kromě vůdce Cornela také biskup Acisclo. O něm (jiný) Aznáres v roce 1538 píše, že byl Cornelovým bratrem. „Někdo z města Yebra upozornil dona Fortunia na to, co se může přihodit Orosii v horách. Vydal se tedy na pomoc svojí manželce, ale přijel už pozdě. V těch nebezpečných chvílích nebyl čas na uspořádání čestného pohřbu pro Orosii a její doprovod. Don Fortunio nemyslel na nic jiného než na to, jak pronásledovat a dohonit Abena Lupo. Proto pohřbil pouze ostatky své královské nevěsty, a to na místě jejího umučení. Don Fortunio Garcés neodpočíval, bolest zatvrdila jeho srdce. Bez ustání pronásledoval Maury a vraha jeho milované Orosie. Jeho zdraví se časem nalomilo a zemřel hrdinsky v boji, dříve než jeho otec.“[7]
Záměrně ponecháváme obsáhlý popis umučení sv. Orosie/ Dobroslavy, které mohlo takovým nebo podobným způsobem proběhnout poč. 8. stol. i v roce 880. Jméno ženicha i vraha by ale bylo jiné.
V každém případě můžeme přijmout, že mimo sv. Orosii/ Dobroslavu byl zavražděn i její doprovod, tedy mučedníků bylo více. Vracíme se proto k zasvěcení kaplí v katedrále v Jace. Legenda nejmenuje sestru Helenu, velitele výpravy Cornela a biskupa Aciscla považuje za bratry, kdežto podle zasvěcení kaplí byl Cornel bratr sv. Orosie/Dobroslavy a Acisclo jejím strýcem. Tento detail není podstatný, záměna v příbuzenských vztazích nemění nic na události samé.
Překvapuje ale přítomnost biskupa v doprovodu. Biskup z Moravy nebo Čech, navíc v příbuzenském vztahu ke sv. Orosii/Dobroslavě, to být nemohl. Mohlo ale jít buď o biskupa ze Španělska, který dojednával svatbu a doprovázel nevěstu, nebo o kněze v doprovodu sv. Orosie/Dobroslavy, který se v ústní tradici, podle které byla legenda psána, změnil v biskupa, což zdánlivě i lépe odpovídalo doprovodu královské dcery.
Možné, pravděpodobné, ale neověřitelné a proto nedokazatelné.
Svatý Ivan a svatá Orosia/Dobroslava
Sv. Ivana zařazuji do úvah o sv. Orosii/Dobroslavě na základě toho, že všechny bratrem Janem z Hory Olivetské v království Českém do souvislosti se sv. Orosií/Dobroslavou uváděné lokality, s výjimkou města Laspici lze, i když pouze pravděpodobně, lokalizovat do středních Čech. To vede autora k tomu, že považuje za užitečné zabývat se i osobou poustevníka sv. Ivana a jeho možným vztahem ke sv. Orosii/Dobroslavě.
Poustevník sv. Ivan byl profesorem Vašicou identifikován jako Ingvar, syn Obodritského krále Gostomysla a mnich kláštera korvejského. Zkomolení jména Ingvar Korvejský na Ivan Chorvatský (Korvatský) lze přijmout. Jeho otec Gostomysl padl ve válce s franckou říší v roce 844.
Václav Hájek z Libočan ve své Kronice české uvádí k roku 844, že kníže Křesomysl svěřil výchovu svých synů muži jménem Světlo, který hlásal nové učení. To vyvolalo nespokojenost a obavy o osud země, tak kníže vzal syny zpět do svého sídla. V roce 845 pak došlo k zabití Světla a vypálení jeho sídla. Kníže tento čin potrestal.[8]
Sv. Ivan se sešel s Bořivojem I. a sdělil mu, že žije jako poustevník 42 let. K setkání tedy došlo ke konci vlády Bořivoje I., to odpovídá tomu, že by do Čech přišel někdy v letech 844/5. Právě v roce 844/845, 13. ledna 845 dochází ke křtu čtrnácti českých knížat v Řezně. Shoda událostí je nápadná.
Nelze vyloučit, že Ingvar/Ivan žil část života, podobně jako sv. Prokop, v manželství a měl děti. Pak by bylo možné, že sv. Orosia/Dobroslava pocházela z rodu prince a poustevníka sv. Ivana, těžko však by byla jeho dcerou, spíše vnučkou a mohla žít u dvora Bořivoje I. a sv. Ludmily. Spíše by však mohlo jít o dívku z rodu poustevníka Ivana, a to nejspíš vnučku jeho bratra nebo sestry. Tuto úvahu vkládám jen pro úplnost vyčerpání možností o rodu sv. Orosie/Dobroslavy.
Ve vztahu ke sv. Orosii/Dobroslavě nepovažuji za důležité řešit oprávněnost úvah o tom, jestli byl kníže Bořivoj synem Rostislavovým, nebo jestli sestra sv. Ivana – Milena byla manželkou knížete Rostislava. Žádný z těchto nápadů nemá oporu v dobových pramenech.
Účelem studie je zjistit, jestli jsou vážné důvody k tomu, abychom sv. Orosii/Dobroslavu považovali za první mučednici, pocházející z Čech, resp. českých zemí a pokusit se určit dobu jejího mučednictví, které není jednoznačně určeno.
Pro 9. stol., resp. rok 880 můžeme říci o sv. Orosii/Dobroslavě, že jsme v podobné situaci, jako pro počátek 8. stol.
Nemůžeme učinit jednoznačný závěr. Na jedné straně musíme uznat, že jednotlivé osoby jsou existující, jejich jednání možné, dokonce pravděpodobné, ale na druhé straně jsou věci nemožné, vyloučené, např. sv. Ludmila nemohla být matkou sv. Orosie/Dobroslavy nebo zprávy z jiných pramenů neověřitelné, např. otcovství knížete Mojslava.
Můžeme uzavřít, že příběh sv. Orosie/Dobroslavy se v roce 880 mohl v souladu s legendou odehrál, ale dokázat ani vyvrátit to z historických pramenů nemůžeme.
Cyrilometodějská misie a kult sv. Orosie/Dobroslavy
V pravoslavné církvi se začíná šířit úcta ke sv. Orosii jako ke světici nejen slovanského obřadu, ale jako k pravoslavné světici. Je proto vhodné, zabývat se alespoň v kostce působením sv. Cyrila a Metoděje a jejich vztahem k Římu a Konstantinopoli.
Této otázce se věnoval zesnulý řeckokatolický apoštolský exarcha v Praze, biskup Mons. ThDr. RNDr. Ladislav Hučko CSc.[9], podle kterého je třeba říci, že spojování sc. Cyrila a Metoděje s východním, pravoslavným (schismatickým) křesťanstvím je sporné až vyloučené. Je velmi nepravděpodobné, že by Konstantina a Metoděje poslali na Velkou Moravu císař Michael III. Opilec a patriarcha Fotios. To popírá např. Vladimír Vavřínek, který o jejich misijní cestě píše: „Byl to nepochybně záměr Konstantina-Cyrila a jeho bratra Metoděje, kteří se pravděpodobně inspirovali kulturními tradicemi křesťanského východu“.[10]
V roce 863, v roce kdy odešli sv. Cyril a Metoděj na Moravu byl patriarcha Fotios exkomunikován papežem a sám papeže exkomunikoval. Nastalo dočasné, tzv. Fotiovo schisma. Je mnohem pravděpodobnější, že Konstantin a Metoděj šli na velkou Moravu spíš jako vyhnanci nebo lidé, nepohodlní u byzanského dvora pro nesouhlas s Fotiovým schismatem. Tomu nasvědčujše také jejich pozdější jednání s papežem v Římě. Možná byli poslaní dost daleko, aby události v Byzanci nemohli ovlivňovat. Navíc s malou nadějí na úspěch a velkou nadějí na problémy v oblasti, kde již působila jiná, francká misie.
Byzanc v té době nepodporovala, aby si podmaňené národy ponechávali své jazyky nebo aby se jim vytvářela abeceda. Byzanc naopak, včetně Bulharska, když ho dočasně ovládala, prosazovala řečtinu jako liturgický jazyk. To byl možná jeden z důvodů, proč staré východní národy, Egypťané a Syřané přijali monofyzitskou herezi, ale s používíním vlastních jazyků.
Jsou také vážné důvody se domnívat, že hlaholice a slovanský liturgický jazyk nejsou dílem sv. Konstantina-Cyrila. Jako argumenty lze uvést 2 skutečnosti:
Hlaholice byla rozšířena hlavně v Dalmacii, kde se také udržela do současnosti. Je nepravděpodobné, že by by se udržela v oblasti, kterou cyrilometodějská misie zasáhla jen okrajově. Hlaholice je staré písmo, podle některých písmen se původně psala zprava doleva. Liturgické překlady jsou velmi staré.
Je nemyslitelné, aby do nově vytvořeného písma a jazyka byly přeloženy liturgické knihy a po 3 letech byly navíc prozkumány římskými učenci. Ti by se museli naučit nové, dosud neznámé písmo i jazyk, aby mohli slovanské knihy přečíst a pak posoudit. To je prakticky vyloučené. V církvi se něco schvaluje, až když se to už delší čas používá. Papež a Řím vědělí, že slovanské překlady existují, ale neviděli důvod, aby je schválili. Zároveň žili v Římě učenci (asi z Dalmacie) kteří toto písmo a jazyk znali. Když se při příchodu sv. Cyrila a Metoděje projevila potřeba použít těchto předkladů pro evangelizaci, použil papež učence, znající slovanské písmo i jazyk aby slovanské knihy posoudili a když shledali jejich nezávadnost, schválil jejich používání.
Další argument pro předcyrilometodějskou znalost slovanského písma i liturgie je sama žádost knížete Rostislava, který žádá biskupa a kněze, kteří by lid učili slovanským jazykem, což se teoreticky nikde nedělo. Při tom je známé, že misionáři, včetně franckých, znali slovanský jazyk. Svědčí o tom např. i to, že staroslověnský překlad modlitby Otče náš je ze starohornoněmčiny, převzatý do slovanského překladu. Chorvatští uživatelé slovanské glagolské liturgie, glagoláši, považují za autora překladu i písma sv. Jeronýma. Slovanskou liturgii pravděpodobně používali k evangelizaci Slovanů v Aquilejském patriarchátu. Tam také nejprve zamířili sv. Konstantin/Cyril a Metoděj. Aquilejský patriarcha nemohl ale nic schvalovat na území v působnosti jiné, Salzburské metropole a Pasovské diecése, jejichž misijní oblastí Morava a Panonie byly.
Svatí Cyril a Metoděj byli zřejmě odpůrci Fotiova schismatu a z Moravy do Říma nešli proto, že v Konstantinopoli došlo k převratu, zavraždění Michaela II. Opilce a sesazení patriarchy Fotia. O této události se v Benátkách v době jejich odchodu odtud do Říma pravděpodobně ještě nevědělo. Do Říma směřovali spíše z vlastního rozhodnutí, což u odpůrců Fotiova schismatu nepřekvapuje.
Je otázka, jaká slovanská liturgie byla papežem vlastně schválena. Uvažuje se často o liturgii sv. Petra, což je vlastně forma římské liturgie s některými byzantskými prvky v řeckém překladu. Byla používána ve Východní Illyricu s řeckým obyvatelstvem a původní příslušností k římskému patriarcháíátu, kam parřila i Soluň, odkud Konstantin a Metoděj pocházeli. Schválená slovanská liturgie mohla být jen latinská, římská, příp. Liturgie sv. Petra. V byzantském obřadu, Liturgii sv. Jana Zlatoůstého by latimský text evangelia před slovanským překladem byl násilný. Schválení byzantské liturgie, nebo i vložení latinského textu do jejího překladu v Římě by navíc bylo zasahování do pravomoci východních patriarchů, což se tehdy velmi citlivě posuzovalo, zvlášť po sesazení Fotia a dočasném ukončení schismatu. Není ve skutečnosti žádný důvod předpokládat na Velké Moravě východní, byzantskou liturgii jako upřednostňovanou, i když tam zřejmě známá byla.
Byzantinci začali církevněslovanský jazyk používat k evangeliźaci Slovanů až tehdy, když zjistili, že je ve slovanských zemích, v Bulharsku a na Rusi rozšířený a nelze ho jednoduše potlačit. Používali ale jiné písmo, kyrilici. Kyrilice je odvozena od řecké alfabety a je možná opravdu dílem sv. Cyrila, který tak chtěl slovanský jazyk a liturgii zpřístupnit ve známějším písmu učencům.
Poněkud záhadou je rozšíření slovanské liturgie na Rus. Encyklika papeže Lva XIII.[11] o sv. Cyrilu a Metodějovi z 30. září 1880 píše. že sv. Metoděj po roce 880 vykonal misijní cestu na východ a založil biskupství na území Haliče (zřejmě omylem je uveden Lvov) a v Kyjevě. Že se staroslověnská liturgie rozšířila na Rus z Moravy uvádí Jiří Maria Veselý.[12]
Svatá Orosia, prvomučednice z Čech
V průběhu textu o sv. Orosi/Dobroslavě jsme se věnovali počátku křesťanských a slovanských dějin v českých zemí. Za nejjistější zjištění můžeme považovat, že sv. Orosia/Dobroslava pocházela z Čech nebo českých zemí v širším slova smyslu, včetně Moravy.
Rovněž můžeme za spolehlivé považovat zjištění, že sv. Orosia/Dobroslava byla Slovankou, protože již na přelomu 7. a 8. stol. byly české země slovanské. Nezáleží na tom, jestli elity v těchto obdobích vládnoucí byly slovanského nebo jiného původu, což je docela možné. Mohly pocházet ze Slovanů, BOHEMI, ze staršího, germánského osídlení, postupně poslovanštěného stejně jako z uprchlíků z Íránu (Persie) před muslimskou invazí. Podstatné bylo, že svoji identitu spojovaly se zemí a přijaly název podle země Bohemia, BOHEMI, kteří se později staly Čechy.
Bylo prokázáno, že od 6. stol. a později zahrnovala společenská struktura v českých zemí elity, srovnatelné se sousedními, germánskými a jinými barbarskými královstvími, politicko-mocenskými celky. Bylo tedy možné, aby mezi nimi docházelo k ujednáním, včetně vzájemných sňatků. To také vyžadovalo nějaký způsob organizované a respektované moci vlády. V Čechách takovou moc zřejmě představoval ochránce „miru“, smlouvy, na Moravě nástupci nebo potomci krále Sáma.
Bylo prokázáno, že křesťanství do českých zemí pronikalo od 4.stol., misie mezi Slovany od 6. stol. Zdá se, podle legendy o sv. Amandovi, že Slované sice křesťanství příliš nepřijímali, nebo jen zřídka, ale také nepronásledovali. Je tedy o několik staletí dříve možná situace, kterou popisuje ruský kronikář Nestor v roce 944, kdy byl v Kyjevě jak chrám sv. Eliáše, tak i socha Peruna. Přísahu skládali křesťané v chrámu sv. Eliáše, pohané u Perunovy sochy. Můžeme tedy připustit, že i v našich zemích se už od 6. stol. vyskytovali mezi Slovany křesťané. Nemůžeme proto vyloučit, že sv. Orosia/Dobroslava byla křesťankou již ve své vlasti, Čechách nebo na Moravě.
Nemůžeme rozhodnout, jestli se příběh sv. Orosie/Dobroslavy odehrál poč. 8. stol. nebo v 9. stol., okolo roku 880. Rozdíl je ale pouze v tom, jestli byla sv. Orosie/Dobroslava umučena v době maurského (muslimského) vpádu do Španělska (po r. 711, příp. r. 714) nebo za některého z bojů, resp. loupeživých nájezdů muslimů na křesťanská království v Pyrenejích, konkrétně při nájezdu odpadlíka od křesťanství Aben Lupy.
Myslím, že nejistota v datu umučení sv. Orosie/Dobroslavy není překážkou toho, aby byla její památka v českých zemí slavena, buď jako památka sv. Orosie/Dobroslavy nebo i těch, kteří byli umučeni současně s ní a při její obraně, jako památka sv. Orosie/Dobroslavy a druhů. Sv Orosia/Dobroslava nebude jedinou křesťanskou svatou mučednicí, která je uctívána a jejíž datum umučení není spolehlivě známé.
Rozšíření úcty ke sv. Orosii/Dobroslavě, ale i ke sv. Ivanovi považuji v katolické církvi za potřebné. Úcta k nim se začíná šířit v pravoslavné církvi jako ke svatým východního obřadu s podtextem, že se jedná o pravoslavné svaté. To je přitom v rozporu se skutečností, protože oba světci žili ještě před rozkolem mezi pravoslavnou a katolickou církví. Není ve skutečnosti žádný důvod, abychom považovali sv. Orosii/Dobroslavu za světici východního, byzantského obřadu. Ale její úctu, stejně jako úctu sv. Ivana v pravoslavné církvi vítáme jako úctu ke společných svatým z doby před rozkolem.
Sv. Orosia/Dobroslava přišla do nynějšího Španělska z Čech nebo Moravy, které jednoznačně uznávaly v 8. i 9. stol. jurisdikci Říma a sv. Ivan, odchovanec kláštera Korvejského, byl nejspíš benediktýn.
Modlitba ke svaté Orosii/ Dobroslavě
Bože, který skrze přímluvu blahoslavené Orosie, panny a mučednice, sesíláš déšť z nebe na vyprahlá pole, dej, prosíme, aby rosou Tvé milosti byla zavlažena také naše vyprahlá srdce. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.
Doslov
Vážení čtenáři, jménem Vojenského a špitálního řádu sv. Lazara Jeruzalémského jsme měli tu čest přispět ke vzniku této knihy v rámci naplňování poslání a cílů našeho starobylého rytířského řádu. S vydavatelem, Společností pro obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze, dlouhodobě spolupracujeme. Náš řád se bude aktivně zapojovat do projektů zasvěcených právě první mučednici z Čech, sv. Dobroslavě – Orosii.
Ing. Ondřej Maximilian Farka, GCLJ, velkobailiv Vojenského a špitálního řádu sv. Lazara Jeruzalémského
Seznam, literatury
Avaři. Dostupné na: https://cs.wikipedia.org/wiki/Ava%C5%99i
BAUER, J.: Krásná a bezbožná tajemství našich dějin, ČAS, Řitka 2015, 251 s., ISBN: 978-80-7475-180-6.
Diecéze litomyšlská, in: https://cs.wikipedia.org/wiki/Diec%C3%A9ze_litomy%C5%A1lsk%C3%A1 + Seznam Litomyšlských biskupů, in: https://cs. wikipedia.org/wiki/Seznam_litomy%C5%A1lsk%C3%BDch_biskup%C5%AF
DROBERJAR, E.: Věk barbarů. Ladislav Horáček – Paseka, Praha a Litomyšl 2005, 264 s., ISBN: 80-7185-656-8.
Fuldské anály k roku 872.
HÁJEK Z LIBOČAN, V.: Kronika česká. Academia, Praha 2016, ISBN: 978-80-200-2255-4.
HUČKO, L: Skúmanie historických prameňov cyrilo-metodského dedičstva, Apoštolský exarchát Praha, rok vydání neuveden, s. 82
CHARVÁT, P.: Příběhy dávného času. Vyšehrad, Praha 2022, vyd. první, 224 s., ISBN: 978-80-7601-605-7.
CHARVÁT P.: Zrod českého státu. Vyšehrad, Praha 2007, vydání první, 264 s., ISBN: 978-80-7021-845-7.
Jaca cathedral, in: https://en.wikipedia.org/wiki/Jaca_Cathedral
KLOBUŠICKÝ, J.: Několik poznámek k původu slovanských písem. In: https://www.moraviamagna.cz/pismo/hlaholice-je-starsi.pdf
Kostel sv. Fabiána a Šebastiána, in:
https://www.brdyapodbrdsko.cz/kostel-sv-fabiana-a-sebestiana
Království Langobardů sahalo až na Břeclavsko, in: breclavsky.denik.cz/zpravy_region/kralovstvi-langobardu-sahalo-az-na-breclavsko-20130129.html
Legenda o sv. Amandovi. In: Ratkoš, P.: Pramene k dejinám Velkej Moravy, SAV Bratislava 1968.
LOPÉZ, J. F. A.: Legenda o sv Orosii, 1981, překladatel neuveden, kapitola III. a IV. dostupné na: https://www.moraviamagna.cz/texty/t_oros1.htm,
https://www.moraviamagna.cz/texty/t_oros2.htm,
LUDVÍKOVSKÝ, L.: Kristiánova legenda. Vyšehrad, Praha 2012, 176 s., ISBN: 978-80-7429-291-0.
Nestorův Letopis ruský, NSKLHU Praha 1954.
ODVALIL, F.: Pět legend. Sv. Orosia. Ladislav Kunciř, Praha 1930.
PEJŘIMOVSKÝ, J.: Náboženství, původ, zkoumání, srovnávání. Olomouc, Matrice cyrilometodějská 1998, 198 s. 1. vyd.
Pronikání Avarů do Evropy, dostupné na: https://cs.wikipedia.org/wiki/Hlavn%C3%AD_
RATKOŠ, P.: Pramene k dejinám Velkej Moravy, 2. opravené a rozšířené vydání, SAV Bratislava 1968, s.532
Regino z Prümu, Kronika k roku 890.
STRÁNSKÝ ZE ZÁPSKÉ STRÁNKY, P.: O státě českém. Levná osvětová knihovna, Praha 1913, vyd. 2.
Sásánovci, in: https://cs.wikipedia.org/wiki/S%C3%A1s%C3%A1novci
SVOBODA, J.: Přes propasti věků. Vyšehrad, Praha 2004, ISBN:80-7021-721-9.
TÉRA, M.: Kyjevská Rus. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2019, ISBN: 978-80-7465-413-8.
TŘEŠTÍK, D.: Počátky Přemyslovců. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 658 s. ISBN: 978-80-7106-138-0.
TŘEŠTÍK, D.: Mýty kmene Čechů. Lidové noviny, Praha 2003, 291 s., ISBN: 80-7106-616-X.
VAVŘÍNEK, V.: Encyklopadie Byzance
VESELÝ M. J.: Co dává Velehrad Eropě. Matice cyriloimetodějská, Olomouc 1994, 191 s.
Vizigótská říše, in: https://cs.wikipedia.org/wiki/Vizig%C3%B3tsk%C3%A1_%C5%99%C3%AD%C5%A1ei
Svatá Orosia/Dobroslava, prvomučednice z Čech
Autor: Mgr. Ing. Josef Pejřimovský PhD.
Vydání: první
Praha 2025
Vydala: Společnost pro obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze, z.s., IČ: 40765881 sídlem v Praze, Na Křtině 251, 149 00 Praha, www.marianskysloup.cz
email: mariansky.sloup@post.cz
a
Vojenský a špitální řád svatého Lazara Jeruzalémského z.s, IČ 26543974, sídlem Vodičkova 682/20, 110 00 Praha 1
ISBN: 978-80-7376-733-4
Poznámky v textu:
[1] ODVALIL, F.: Pět legend. Svatá Orosia. Ladislav Kunciř, Praha 1930.
[2] Fuldské anály k roku 872.
[3] Regino z Prümu, Kronika k roku 890.
[4] Fuldské anály k roku 872.
[5] LOPÉZ, J. F. A.: Legenda o sv Orosii, 1981,kapitola III. a IV. dostupné na: https://www.moraviamagna.cz/texty/t_oros1.htm,
https://www.moraviamagna.cz/texty/t_oros2.htm,
[6] LOPÉZ, J. F. A.: Legenda o sv Orosii, 1981, kap. IV. dostupné na: https://www.moraviamagna.cz/texty/t_oros2.htm
[7] LOPÉZ, J. F. A.: Legenda o sv Orosii, 1981, kap. IV. dostupné na: https://www.moraviamagna.cz/texty/t_oros2.htm
[8] HÁJEK Z LIBOČAN, V.: Kronika česká. Academia Praha 2013, s. 131-132.
[9] HUČKO, L: Skúmanie historických prameňov cyrilo-metodského dedičstva, Apoštolský exarchát Praha, rok vydání neuveden, 82 s
[10] VAVŘÍNEK, V.: Encyklopadie Byzance in: HUČKO, L: Skúmanie historických prameňov cyrilo-meodějského dedičstva. Apoštolský exarchát Praha, rok vydání neuveden, s. 82
[11] Lev XIII, Sv. Cyril a Metoděj, misionáři Slovanů. kap. 13. Ŕím, 30. září 1880, ve 3. roce pomtifikátu, encyklika
[12] VESELÝ J. M.: Co dává Velehrad Eropě. Matice cyriloimetodějská, Olomouc 1994, 191 s., s. 93 a násl.