V den slavnosti Všech svatých o současných světcích.
Mezi pochybnostmi a svědectvím: Jak se svatost formuje v 21. století. Piergiorgio Frassati, Carlo Acutis a 21 libyjských mučedníků – svědectví církve, která zůstává svatá.
Franz Schubert je pravděpodobně jediný z velkých hudebních mistrů, který z vyznání víry všech svých mší záměrně vynechal frázi „ et unam sanctam… “ – Věřím v jednu svatou… církev. Nevěřil snad ve svatost církve, nemyslel na nespočet svatých v jejích dějinách? A nejsme zklamáni také církví naší doby? Svatou církví? A přece: církev, i církev naší doby, se neskládá jen z hříšníků!
I v naší době žijí svatí. V roce 2015 utrpělo 21 egyptských křesťanů mučednickou smrt v Libyi a v tomto Svatém roce papež Lev přidal na seznam svatých dva mladé Italy: Piergiorgia Frassatiho a Carla Acutise. Svatost, hrdinský křesťanský život ve 20. a 21. století – osudy, které se nemohly více lišit, oba vzory a přímluvci za dnešní křesťany.
I.
Je to přesně sto let, co Piergiorgio Frassati zemřel v mladém věku dvaceti čtyř let. Narodil se v Turíně v roce 1901 jako syn zakladatele deníku La Stampa a v osmnácti letech se začal učit báňským inženýrem. Aniž by to jeho rodiče, kteří se o náboženství spíše nezajímali, věděli, že vedl příkladný zbožný život a svůj volný čas věnoval jako člen sdružení svatého Vincence z Pauly péči o chudé v turínských slumech. Poté se politicky aktivně zapojil do křesťanskosociální strany Partito Popolare. Ve dvaadvaceti letech vstoupil do třetího řádu svatého Dominika. Při návštěvě nemocného sám onemocněl chorobou, na kterou o šest dní později zemřel. Krátký život, navenek ničím nevýrazný. Jaké však bylo překvapení, když se na jeho pohřeb přišly rozloučit tisíce lidí a když se zejména mezi mladými rozpoutala živá úcta k Piergiorgiovi. Když bylo jeho tělo v roce 1981 exhumováno, bylo shledáno neporušeným. V roce 1990 byl blahořečen a nyní, v roce 2025, je povýšen ke cti oltáře.
Téměř o deset let mladší než on byl Carlo Acutis, který v pouhých patnácti letech onemocněl leukémií a o několik dní později zemřel. Normální kluk, který hrál ve fotbalovém týmu, rád sledoval vtipné televizní seriály, hrál na saxofon a brzy se ukázal jako počítačový expert. Zároveň pilně učil katechismus mladší děti. Bystrý, sympatický teenager, dobrý přítel. Zatím na něm nebylo nic mimořádného. Přesto ho bylo možné vidět v kostele každé časné ráno, kde denně přijímal svátost oltářní a každý týden svátost pokání. Teprve na jeho pohřbu vyšlo najevo, že tajně dával almužnu chudým ze svého kapesného, když se mu ve velkém počtu přišli poklonit k rakvi.
Ale podívejme se nyní zpět do roku 2015 a do zcela jiného světa – na Blízký východ. Do Libye, na území ovládané tzv. Islámským státem, dorazila skupina jedenadvaceti egyptských křesťanů hledat práci.
Nemohlo to trvat dlouho – jen do další výzvy k modlitbě od muezzina – a všichni věděli: tito cizinci nebyli synové Proroka. Byli postaveni před volbu: konverzi k islámu, nebo smrt. Bezvýhradná, nezpochybnitelná loajalita, s níž všichni bez výjimky a stížností zůstali věrní Kristu, nemohla být rozhodnutím učiněným nahodile – byl to zralý plod víry prožívané od dětství. Co se stalo potom, zachytila kamera: Křesťané byli donuceni kleknout. Za každým z nich stál jejich vrah s nožem u krku oběti. „Alláhu Akbar,“ volali. „Ježíši,“ bylo slyšet křesťany šeptat – a pak ticho. Toto bylo „Poselství světu kříže, napsané krví“. Tak nazvali svůj hrůzný film. Hrůzostrašný dokument nenávisti – a zdrcující svědectví loajality Kristu až na smrt.
II.
Jednadvacet koptských mučedníků a dva mladí Italové se nemohli více lišit. Carlo a Piergiorgio, synové bohatých, ne zvlášť nábožensky založených rodičů, jeden student, druhý ještě školák – oba nečekaně zemřeli po krátké nemoci. Dvacet jedna egyptských migrujících dělníků, kteří hledali práci v Libyi, se stalo obětí islámského teroru. Jak protichůdné osudy!
Jedno však mají všichni společné: žili – každý svým vlastním způsobem a za velmi odlišných okolností – víru, naději a lásku v hrdinské míře. Někteří byli oběťmi hněvu Kristových nepřátel, další dva žili v prosté svatosti svého mladického každodenního života. Vskutku, neexistuje nic jako „typický svatý“. Svatí nejsou jen izolovanými příklady různých ideálních typů, ale originálními uměleckými díly, vytvořenými ve věrné souhře každého jedinečného jednotlivce s každou jedinečnou božskou milostí.
III.
A nyní – co to znamená pro jednotlivého křesťana – co to znamená pro mě? Znamená to žít víru, naději a lásku – božské ctnosti – a navíc rozvážnost, spravedlnost, zdrženlivost a statečnost – čtyři kardinální ctnosti – v konkrétním, každodenním životě, mimořádným způsobem. Tyto ctnosti jsou jako sluneční paprsky, světlo lámané prizmatem každodenního života (života člověka) a zářící v jeho spektrálních barvách. Taková svatost se děje, je prožívána nikoli ve vakuu, ale v realitě každodenního života.
Svatost rodinného muže vypadá jinak než svatost osamělé vdovy. Svatost obchodníka se liší od svatosti řeholnice žijící v přísném ústraní a tak dále. Jsou to konkrétní okolnosti života každého jednotlivce, které určují, jak se hrdinsky praktikuje ctnost a jak se uskutečňuje následování Krista. Každý křesťan tedy čelí otázce, jak ve svém životním postavení a povolání může kráčet cestou života a usilovat o svatost. Dnešní svátek Všech svatých nás s touto otázkou znovu konfrontuje. Neměli bychom se jí vyhýbat.
Zdroj: Kath.net
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!