Magnifica Humanitas: Zachování člověka před totálním změřením na pouhý, vypočitatelný a disponibilní „rezervoár“ (Bestand). K metafyzické patologii digitální stavby věže přináší komentář Armin Schwibach.
„Hrozící zvrat spočívá v tom, že jednou bude počítající myšlení pokládáno za jediné myšlení a jen ono bude provozováno“ (Martin Heidegger, Uvolněnost, 1955).
Encyklika Magnifica Humanitas papeže Lva XIV. představuje důkladný pokus uchopit res novae digitálního věku – zejména umělou inteligenci – nikoli pouze v rovině morálně‑teologického posuzování, nýbrž podrobit je zevrubnému fundamentálně‑teologickému a antropologickému zkoumání. Papež uvádí: „Bohem stvořené VELKOLEPÉ LIDSTVÍ dnes stojí před rozhodující volbou: buď vystaví novou bábelskou věž, anebo vybuduje město, ve kterém přebývá Bůh a lidstvo společně.“
Tento spekulativní motiv „syndromu Bábelu“ se při bližším hermeneutickém rozboru nejeví jako pouhá rétorická ozdoba biblického výkladu, ale jako hluboce uchopená dějinně‑filozofická kategorie k diagnóze technokratické moderny. V této myšlenkové figuře se kondenzuje ona teologická tradice, která nalezla svůj klasický výraz v Augustinově díle De civitate Dei („O Boží obci“, pozn. redakce): biblická stavba bábelské věže se zde jeví jako fenomenologická kulminace civitatis terrenae („pozemské civilizace“, pozn. redakce), onoho řádu poháněného sebeláskou (amor sui) až k pohrdání Bohem, řádu, který ve své imanentní soběstačnosti (autarkeia) odstraňuje napětí transcendence a chce vlastní mocí dobýt nebesa.
Této metafyzické pýše odpovídá ve filosofické moderně struktura, kterou Martin Heidegger označil jako „Gestell“ (česky v překladu J. Patočky „zjednání“, pozn. redakce): totální zmobilizování a odkrývání jsoucna, které vše, včetně samotného lidství, převádí do statusu pouhého vypočitatelného a disponibilního „stavu zásoby“ (Bestand). Současný syndrom Bábelu je v tomto ohledu kybernetickým dovršením tohoto procesu, v němž je algoritmická racionalita povýšena na všeovládající matrici.
V rámci této struktury se uskutečňuje fundamentální proměna Logu, která má dalekosáhlý význam i pro filosofii jazyka. Živé slovo, zakotvené v tajemství vtělení, je postupně suspendováno ve prospěch uniformního, binárního světového jazyka dat. Tam, kde Ludwig Wittgenstein ještě hájil nepřekročitelnost plurality jazykových her a záblesk nevýslovného proti absolutizaci jediného logického kalkulu, ustavuje digitální Bábel nivelizující vlastní řeč systému.
Tato orientace má sklon eliminovat nevyzpytatelné, omyl i existenciální křehkost osoby jako pouhý šum či jako systémovou chybu určenou k opravě. Syndrom Bábelu tak neoznačuje zmatení jazyků v klasickém smyslu, nýbrž spíše násilnou redukci mnohosti smyslu na jedinou, technokraticky kontrolovanou dimenzi, která se snaží rozpustit tajemství osoby v ryze funkcionálních parametrech.
Církevní magisterium přejímá tento spekulativní nález a v duchu autentické hermeneutiky kontinuity jej uvádí do prostoru křesťanské antropologie. Lev XIV. vykládá, že Bohem stvořené velkolepé lidstvo dnes stojí před zásadní, existenciální volbou: musí se rozhodnout, zda dovrší nový digitální bábelský projekt, anebo zda se obrátí k namáhavé, bratrské výstavbě onoho města, v němž Bůh a lidstvo přebývají společně.
Dokument naléhavě varuje před transhumanistickým pokušením chápat lidskou konečnost a zranitelnost jako pouhé konstrukční vady, které je třeba technologicky optimalizovat. Naopak právě stvořenost představuje onu vlastní hloubkovou dimenzi, v níž se teprve ustavuje otevřenost vůči druhému i vůči působení božské milosti. Pravé překročení lidské přirozenosti – autentické more than human („víc než lidské“) – se tudíž neuskutečňuje ve virtuálním prostoru postulované beztělesnosti, nýbrž v nadpřirozeném řádu milosti, který přirozenost neruší ani neničí, nýbrž ji v Kristu povznáší a přivádí k naplnění. V tomto odmítnutí technologického kultu optimalizace encyklika znovu aktualizuje klasický neoscholastický princip, podle něhož milost přirozenost předpokládá a dovršuje, namísto aby ji nahrazovala umělým surogátem.
Tato antropologická redukce ale nezůstává v oblasti čistě spekulativní, nýbrž nese konkrétní sociálně-etické důsledky v rámci globální polis. Encyklika fenomenologicky analyzuje posun mocenských struktur od státních suverenit k nadnárodním, soukromým aktérům, kteří se do značné míry vymykají řízení orientovanému na obecné dobro. Magisterium poukazuje na to, že probíhá nový, kognitivní datový kolonialismus, který transformuje osobní život v obchodovatelnou informaci a instrumentalizuje lidské existence jako pouhé „vzácné kovy moci“.
Aby bylo možné čelit této totalizující dynamice, která redukuje člověka na ozubené kolečko v logice efektivity, vyzývá text k rozsáhlé etické demobilizaci. Je nezbytné „odzbrojit“ umělou inteligenci, což znamená vyvázat ji z logiky soutěže ve zbrojení, která už dávno není pouze vojenská, ale i ekonomická a kognitivní. Pouze tak lze trvale narušit zhoubné ztotožnění technické moci s právem vládnout. Dokument přitom propojuje tradiční prioritu lidské práce před kapitálem s výzvami digitální epochy: člověk musí v analogii k Božímu stvořitelskému činu zůstávat vždy cílem, nikdy pouhým prostředkem ekonomických a technologických procesů.
Ve svém nejhlubším dějinně-filosofickém i eschatologickém smyslu připomíná Magnifica Humanitas, že budoucnost lidstva se zásadně vymyká jakékoli algoritmické kalkulovatelnosti, neboť spočívá v prostoru svobody a v nepředvídatelné svrchovanosti Boha. Zatímco systémy umělé inteligence se opírají o bezezbytku zachycenou minulost, aby z ní extrapolovaly pravděpodobnosti, lidské svědomí zůstává nepředvídatelným místem nového počátku, obrácení (metanoia) a odpuštění – úkonů, které se vymykají každému binárnímu kódu. Magisterium zdůrazňuje, že v éře umělé inteligence, kdy hrozí, že lidská důstojnost ustoupí novým formám odlidštění, vzniká věřícím naléhavá povinnost zůstávat hluboce lidskými a s láskou střežit tuto velkolepou lidskost, která byla v plnosti zjevena v Kristu a kterou žádný stroj nemůže nahradit.
Encyklika se proto uzavírá mariánským výhledem a povyšuje Magnificat na vrcholnou ikonu křesťanského humanismu. V Marii se zjevuje postoj, který se neuzavírá do autonomní hybris, nýbrž v pokorném přijetí božského Logu zakouší pravé povýšení stvoření. Magnificat se tak stává radikálním protipólem k pyšné architektonice Bábelu: učí církev nahlížet dějiny z perspektivy nepatrných, vidět mocné sesazené z trůnů jejich technologického sebezbožštění a v důvěře v Boží působení spolupracovat na autentické civilizaci lásky.
Zdroj: https://www.kath.net/news/90413
Foto: Kath.net
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
