Hans Küng by si vatikánskou synodu 2021-2024 užil. Byl to totiž on, kdo se před více než 60 lety pokusil postavit pojmy synody nebo koncilu na roveň církvi. Církev se tak měla stát velkou, neustále poradní radou. Poslední vatikánská synoda požaduje pozdní pokus o realizaci Küngovy myšlenky. Neboť „synodalita“ se nyní má stát trvalým stavem, podstatným rysem církve. Od nynějška má být církev nejen církví jedinou, svatou, všeobecnou a apoštolskou, ale také církví „synodální“. „Synodalita“ totiž údajně uskutečňuje to, co učil Druhý vatikánský koncil o církvi jako tajemství a Božím lidu (Závěrečný dokument 2024, Úvod). Podle závěrečného dokumentu z roku 2024 mají být na všech úrovních církve vytvořena nová „synodální“ tělesa (89, 94, 100, 107). Rozdíl mezi rozhodováním a uvažováním je třeba zmírnit (92). Stávající rady mají být povinné (104) a jejich význam a autorita mají být posíleny (108, 129). Je tomu tak proto, jak vysvětlila synoda v roce 2023, že sezení u kulatých stolů je „symbolem synodální církve“ (Relatio, 1.c).
Byl to Joseph Ratzinger, kdo se v období před Druhým vatikánským koncilem postavil proti Küngově teorii ve svém díle „O teologii koncilu“ (Sebrané spisy, sv. 7/1, str. 92-120). Uvedl věci na pravou míru a prorocky poukázal na nebezpečí, která se nyní stala zjevnými na synodě v letech 2021-2024.
Küng tvrdil, že církev jako celek je koncil svolaný Bohem, „ekumenický koncil z Božího povolání“. Koncil jako církevní shromáždění je pak „ekumenickým koncilem z lidského povolání“ a tedy reprezentací „ekumenického koncilu z Božího povolání“. Z tohoto tvrzení Küng vyvodil: Takto chápaný koncil musí být reprezentací všech členů církve. Nemůže to být pouze shromáždění nástupců apoštolů, biskupů. To, co Küng v té době postuloval, bylo nyní realizováno: Nejprve byl konzultován celý lid. A pak byl tento lid reprezentován svými zástupci, bez rozdílu biskupy, kněžími, jáhny, řeholníky a laiky. Tito představitelé tak měli představovat celou církev jako „církevní shromáždění z lidského povolání“. Každý měl „volební právo“. Jednalo se tedy o reprezentaci v politickém smyslu, nikoli o svátost.
Ratzinger na druhé straně ukázal, že Küng byl již etymologicky chybný. Küng správně poznamenal, že termín „církev“ pochází z řeckého „ek-kalein“, což znamená „volat“. Církev je „ekklesia“, „vyvolaná“. Küng však poté tvrdil, že „concilium“ pochází ze slova „concalare“: svolat se. Církev by pak byla „povolaným“ jako koncil. Ratzinger na druhé straně dokázal, že odvození slova „concalare“ je chybné. Etymologicky koncil a Církev nepatří k sobě. Především však byl Ratzinger schopen ukázat, že ani ve 22 relevantních pasážích latinské Bible, ani v církevních otcích není nikdy překlad řeckého slova „ekklesia“. Spíše v církevním kontextu je „Concilium“ vždy ekvivalentem řeckých výrazů „synedrion“ nebo později „synodos“.
Joseph Ratzinger pak poukázal na to, že historické nálezy také hovoří proti Küngově tezi. Synodální nebo koncilní jevy se totiž objevily až kolem roku 160 v boji proti herezi montanismu. V případě konfliktu sloužily k rozlišení duchů a k odvrácení hrozeb herezí pro celé křesťanství. Poloměr koncilu je proto mnohem užší než okruh Církve. Ta má „regulační a tvůrčí funkci“ a slouží církvi v tomto světě „v konkrétních situacích světového času“. Církev ze své podstaty není koncilním shromážděním, ale shromážděním kolem Božího slova a kolem svátosti, která jako „předpokládaná účast na Boží svatební hostině“ ukazuje za tento svět a čas. Každé slavení eucharistie, každá místní církev je tedy „ekklesia“, církev. Koncil však není církví, nezastupuje ji, nýbrž je pouze specifickou, časově a objektivně omezenou „organizační“ službou v ní a pro ni. To platí o to více pro synodu na světové nebo místní církevní úrovni. Neboť to není ani shromáždění všech biskupů.
Ratzinger poznamenal k výsledkům svého výzkumu: „Na první pohled se to může zdát jako poněkud jalový školní spor.“ Tak tomu ale není. Neboť nebezpečí, které číhá v Küngově hře se slovy, je následující: Dokud bude koncil Církví chápán jako (dočasná) duchovní služba pro řešení konfliktů v jednotlivých případech, není žádný problém. Protože koncil samozřejmě vychází z podstaty Církve a je její součástí. Situace by se však změnila, pokud by ve veřejném povědomí převládal inverzní vztah mezi církví a koncilem. Jinými slovy, pokud je Církev chápána podle vzoru koncilu. Neboť pak se stane toto: „Koncil jako poznaný, konkrétní se stává klíčem k nazírání na církev jako na to, co leží hlouběji a co je třeba jen zkoumat.“ Tak je církev rozpuštěna na „synedrion“ nebo „synodu“. Univerzální církev se stává „koncilním setkáním“, „organizačním a politickým subjektem, na který se neodpovídá základním postojem víry, ale postojem činu“. Tak je to pak o politice, činech a změně.
Přesně to je patrné v projektu vatikánských „synod“ od roku 2021. Při příležitosti synody v říjnu 2023 byly vzneseny požadavky na rozšíření rad a výborů, na vytvoření nových úřadů a na „synodalitu“ jako trvalý stav. Joseph Ratzinger prorocky předpověděl důsledky takového strukturálně milujícího akcionismu: „Pak ti, kteří v ní [Církvi] vidí konstantu a chtějí se jí držet, jsou ve skutečnosti jen ‚brzdaři‘. Ale pak si musíme být také vědomi toho, že jsme se nezabývali tím, co sama Církev vždy považovala za své nejvlastnější a nejpodstatnější.“ Jinými slovy, církev je denaturována. Degeneruje od tajemství víry k politické síle, kterou lze utvářet.
Projekt synodalismu je tedy v konečném důsledku výrazem teologického omylu ohledně povahy Církve. Už se nevěří na základě Božího slova a svátostí, ale je chápána politicky reprezentativním způsobem. Teologické omyly vždy vedly v minulosti k napětí v církvi. Synodálně maskovaná zastupitelská demokracie, která je v současné době praktikována, povede také ke konfliktům mezi biskupy, kněžími a laiky, protože ti první již nebudou respektováni ve své podstatě a ti druzí se stanou oponenty duchovní autority, která je mylně chápána jako moc. Pokud to církev nerozdělí, tak ji to přinejmenším ochromí. A to platí nejen pro všeobecnou církevní úroveň, ale také pro diecéze a farnosti.
Je však také možné, že Bůh přichází na pomoc své církvi prostřednictvím smyslu pro víru biskupů, kněží a laiků. Zejména laici vyjádřili svou účast v celosvětovém měřítku v řádu promile. Jejich do očí bijící nezájem je výrazem skutečnosti, že mají jiné potřeby a starosti. Čekají, že jim bude předána spiritualita pro jejich konkrétní každodenní křesťanský a občanský život, která je nezaměstnává v církevních kruzích, ale dává jim vodítko, jak věrohodně a účinně žít své křesťanské a církevní poslání ve stále sekularizovanějším světě. Hladoví po chlebu víry a hledají pastýře, kteří jim tento chléb dají, a ne kamení neúspěšné církevní politiky. Protože církev se shromažďuje kolem Božího slova a eucharistie, ne kolem kulatých stolů.
R. D. Martin Grichting byl generálním vikářem švýcarské diecéze Chur a jako novinář se zabýval filozofickými a náboženskými otázkami
Zdroj: Kath.net
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!