K současné krizi pojmu a ke katolicko-východní perspektivě. – Archimandrita Dr. Andreas-Abraham Thiermeyer
I. díl
Současná diskuse o synodalitě se dotýká otázky mnohem zásadnější, než je vytváření nových církevních orgánů, forem participace či rozhodovacích procedur. V samém jádru jde o to, jak církev přijímá tradici, jak vykonává autoritu a jak zůstává v proměnách dějin stále touž církví.
Právě proto je tato debata tak náročná. Pod pojmem „synodalita“ se dnes skrývají velmi rozmanité představy: duchovní naslouchání, účast Božího lidu na životě církve, biskupská kolegialita, decentralizace, společné rozhodování a reforma církevních řídicích struktur, ba dokonce očekávání změn v oblasti nauky či samotného ústavního uspořádání církve. Nejsou-li tyto roviny pečlivě rozlišovány, zastánci i kritici synodality nevyhnutelně míjejí jeden druhého.
Životaschopnou odpověď proto nelze nalézt ani v prostém odmítnutí, ani v bezbřehém rozšiřování samotného pojmu. Je nezbytné vrátit se ke společné církevní tradici Východu i Západu a znovu se ptát: Co znamená tradice? Jaké podoby společného rozvažování a rozhodování z ní historicky vyrůstají? A jak z ní může vzejít takové církevní uspořádání, které bude odpovídat výzvám současnosti a zároveň si uchová ekumenickou otevřenost a věrohodnost?
I. Tradice jako živá paměť církve
- Tradice je více než pouhé předávání minulosti
V dnešním běžném jazyce bývá pojem „tradice“ snadno ztotožňován se zvykem, zděděným územ či uchováváním starších forem. V církevním chápání ale tento pojem sahá podstatně hlouběji.
Nový zákon hovoří o paradosis, tedy o předávání a odevzdávání vlastněného. Apoštol Pavel tuto základní dynamiku vyjadřuje dvojicí sloves paralambanein a paradidonai – přijímat a předávat. „Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal“ (srov. 1 Kor 11,23); obdobně vyjadřuje i předání víry v Kristovu smrt a zmrtvýchvstání (1 Kor 15,3).
Tím je naznačena základní struktura života církve: církev si svou víru nevytváří sama. Přijímá ji, žije z ní, vykládá ji a předává dál.
Tradice proto neznamená ani strnulé konzervování, ani libovolný vývoj. Je dějinnou životní podobou jediné apoštolské víry. Týká se Písma a vyznání víry, svátostí a liturgie, církevního úřadu i duchovní zkušenosti, koncilů i církevních otců, kanonického řádu i žité svatosti. Tradice nežije vedle církve jako nějaký vnější depozit, nýbrž v uvnitř církve, která se modlí, věří a shromažďuje se při slavení Eucharistie.
- Církev přijímá a rozlišuje
Z tohoto pojetí tradice vyrůstá již základní podoba toho, co dnes nazýváme synodalitou. Církev nevlastní pravdu jako statický předmět, s nímž by mohla libovolně nakládat. V nových dějinných situacích musí rozlišovat, co přijaté zjevení znamená pro konkrétní otázky dané doby.
Klasickým biblickým příkladem je jeruzalémské shromáždění popsané v 15. kapitole Skutků apoštolů. Vzniká zde závažný spor: mají křesťané z pohanů přijmout Mojžíšův zákon? Apoštolové nerozhodují prostě administrativním způsobem. Radí se a naslouchají různým zkušenostem. Promlouvá Petr, Pavel a Barnabáš podávají svědectví o své misijní zkušenosti a Jakub, opírající se o Písmo i tradici Izraele, nakonec formuluje řešení.
Výsledek je shrnut do pozoruhodné formule: „Rozhodl totiž Duch svatý i my…“ (Sk 15,28).
Setkáváme se zde nikoli s demokracií ani s monarchickým rozhodováním jednotlivce, nýbrž s duchovním rozlišováním uvnitř společenství uspořádaného na apoštolském základě. Pravda se zde nevytváří ani nekonstruuje; společně se rozpoznávají důsledky pravdy. V tom spočívá základní podoba církevní synodality.
- Synodální struktura staré církve
Z této základní formy se v průběhu prvních staletí vyvinulo diferencované církevní uspořádání. Místní církev se soustřeďuje kolem svého biskupa; biskupové jednotlivých oblastí se scházejí na synodách. Vznikají církevní provincie, metropolité přebírají zvláštní odpovědnost a později se formují patriarcháty. V otázkách zásadního významu pro víru se pak svolávají všeobecné, ekumenické koncily.
Postupně se tak utváří pozoruhodná rovnováha mezi místní církví, synodou a primátem.
Obzvlášť výstižně ji vyjadřuje 34. apoštolský kánon. Biskupové určité oblasti mají uznávat svého protos, toho, kdo je mezi nimi první, a bez něho nemají činit nic závažného; zároveň však ani tento první nemá konat nic podstatného bez ostatních biskupů.
Základní zásada zní: ani ten jeden bez mnohých, ani mnozí bez toho jednoho.
Právě tato struktura představuje klíčový základ pro pozdější úvahy o vztahu primátu a synodality. Také v současném katolicko-pravoslavném dialogu je vnímána jako společné dědictví církve prvního tisíciletí.
- Východ a Západ rozvíjejí odlišné akcenty
Východ a Západ nežily během prvního tisíciletí v totožných kanonicko-právních strukturách, sdílely však společné základní ekleziologické uspořádání.
Na Východě se rozvinula výrazně synodální a patriarchální struktura. Biskup byl chápán především ve vztahu ke své eucharistické místní církvi; biskupové určité oblasti tvořili synodu a patriarcha či metropolita vykonával službu toho, který byl protos (= první) uvnitř tohoto společenství.
Také Západ znal provinční koncily, diecézní synody i regionální církevní struktury. Současně však stále více nabýval na významu římský primát, opírající se o zvláštní postavení římské církve a jejího biskupa.
V průběhu druhého tisíciletí se obě tradice vyvíjely stále výrazněji odlišným směrem. Na Západě byl univerzální primát papeže postupně přesněji právně vymezen a institucionálně rozvinut; na Východě si rozhodující význam uchovala synodální samostatnost patriarchálních a později autokefálních církví.
Z tohoto rozdílného vývoje vzešly jak specifické přednosti, tak i určitá rizika. Západ vytvořil účinnou službu univerzální jednotě církve, zároveň však někdy inklinoval k nadměrné centralizaci. Východ, zejména pravoslavná tradice, naopak důsledněji uchoval vlastní odpovědnost místních církví a synod, avšak zároveň zakusil, že synodalita bez dostatečně účinné služby univerzální jednotě, a navíc pod vlivem státní moci, může vést k roztříštěnosti a k fenoménu národních církví.
- Druhý vatikánský koncil jako znovunalezení starší rovnováhy
V tomto ohledu nepředstavuje Druhý vatikánský koncil ani tak přerušení dosavadní tradice, jako spíše znovuobjevení a obnovení starších ekleziologických dimenzí církevního života.
Koncil zachovává nauku o primátu římského biskupa, zároveň však zdůrazňuje svátostnou povahu biskupského úřadu, kolegialitu biskupů, skutečnost partikulárních církví i spoluzodpovědnost celého Božího lidu. Tím se církev znovu výrazněji ukazuje jako communio, jako společenství založené na účasti na témž životě a téže víře.
Tato skutečnost má mimořádný význam zejména pro východní církve. Dekret Orientalium Ecclesiarum výslovně uznává důstojnost, svébytnost a legitimní autonomii jejich tradic i patriarchálních struktur. Katolické východní církve tak uvnitř katolického společenství dosvědčují, že jednota s Římem nemusí znamenat uniformitu ani úplnou administrativní centralizaci.
Závěr první části
Tradice není ani neměnným uchováváním minulých forem, ani neustálým přizpůsobováním víry požadavkům současnosti. Je živým předáváním přijaté apoštolské víry v církvi, která se modlí, věří a je shromážděna kolem eucharistie. Z této tradice vyrůstá základní řád církevního společenství (communio), v němž jsou místní církev, synoda a primát navzájem neoddělitelně propojeny a vzájemně se podmiňují. Synodalita a primát proto nepředstavují konkurenční ani protikladné principy. Jeden nejedná bez mnohých a mnozí nejednají bez jednoho.
II. Proč dnes rozumíme pod pojmem „synodalita“ tak rozdílné věci?
- Stará skutečnost dostává nový souhrnný název
Část současných obtíží má svůj původ již v oblasti jazyka. Synody jsou starobylou součástí života církve; dnešní široce pojímaný termín „synodalita“ je naproti tomu podstatně mladší. Označuje již nejen shromáždění biskupů, nýbrž často celkový způsob života a jednání celé církve.
Tím je jediné slovo zatěžováno řadou rozdílných významů. Synodalita může znamenat vzájemné naslouchání, duchovní rozlišování, konzultaci s Božím lidem, biskupské porady, společné rozhodování, decentralizaci odpovědnosti, kontrolu výkonu církevního vedení či rozšíření institucionální participace.
Tyto skutečnosti spolu sice souvisejí, ale nejsou totožné. Nedorozumění vzniká ve chvíli, kdy se jejich odlišné roviny přestávají rozlišovat a splývají v jeden celek.
- Západní zkušenost demokracie zpětně ovlivňuje chápání církve
K tomu se přidává politický a společenský vývoj západního světa. Moderní člověk spontánně uvažuje v kategoriích participace, reprezentace, dělby moci, transparentnosti, většinového rozhodování a demokratické legitimity. Pro politické společenství představují mnohé z těchto principů nenahraditelné hodnoty.
Církev ale vychází z jiné základní logiky. Její autorita se nezakládá na svrchovanosti lidu a její vyznání víry není výsledkem většinového hlasování. Ona přijímá evangelium, svátosti i apoštolské poslání jako dar.
Proto je třeba pečlivě rozlišovat mezi oprávněnou participací a církevní suverenitou. Církev může využívat některé demokratické postupy, aniž by byla demokracií ve státněprávním smyslu. Ztratí-li se toto rozlišení, vzniká očekávání, že synodální proces může v principu disponovat vším a rozhodovat o všem.
Předávaná víra ale není výsledkem synodální porady; je jejím předpokladem. Církev se radí o tom, jak přijatou víru žít a hlásat v nových podmínkách, nikoli o tom, zda má tato víra nadále platit.
- Je třeba rozlišovat mezi důstojností na základě křtu a církevní službou
Další zdroj nedorozumění spočívá ve vztahu mezi Božím lidem a církevním úřadem. Všichni pokřtění mají tutéž křesťanskou důstojnost. Duch svatý působí v celém Božím lidu a sensus fidei fidelium, smysl věřících pro víru, je skutečností vlastní celé církvi.
Z toho však nevyplývá, že všichni mají tutéž církevní pravomoc. Biskup, kněz, jáhen, řeholník, teolog i laik mají rozdílná povolání a odlišnou odpovědnost. Stará církev nechápala tuto rozmanitost jako protiklad společenství (communio), nýbrž jako jeho vnitřní řád.
Proto je nezbytné zachovat jedno zásadní rozlišení: účast na církevním rozlišování není totožná s výkonem apoštolské pastýřské odpovědnosti.
Celému Božímu lidu má být nasloucháno. Svátostný úřad se však tím nestává pouhou moderátorskou funkcí v procesu vytváření církevního mínění. Rovnost důstojnosti plynoucí ze křtu a rozdílnost církevních služeb k sobě neoddělitelně patří. Právě v tomto bodě jsou některá současná západní pojetí pro východní církve obtížně srozumitelná.
- Synodalita bývá někdy ztotožňována s reformou jako takovou
Další nedorozumění vzniká tehdy, když se synodalita stane souhrnným označením pro téměř všechny požadované změny v církvi. Má pak být současně reformou vedení církve, modelem participace, duchovním postojem, decentralizací, prosazováním genderové rovnosti, reformou úřadu, novou pastorální orientací i ekumenickým programem pro budoucnost. Takové očekávání pojem synodality přetěžuje.
Nezbytné rozlišení spočívá v tom, že synodalita sama nemůže určovat, co je pravda. Může však církvi pomáhat společně rozpoznávat, jak zůstat této pravdě věrná v proměněných podmínkách.
Tím získává synodalita své vlastní a přesnější místo. Není ani samostatným reformním programem, ani procesem, jehož prostřednictvím by mohla být každá církevní otázka od základu znovu rozhodována. Označuje spíše způsob, jímž církev společně naslouchá, zkoumá a rozlišuje, jak má být přijatá víra žita a dosvědčována v konkrétní historické situaci.
- Synodalita potřebuje „paměť církve“
Zvláště problematickou se stává synodalita, která uvažuje výhradně horizontálně: my, lidé dneška, si navzájem nasloucháme a společně rozhodujeme. Církev však má také vertikální a diachronní rozměr. Je společenstvím, které přesahuje jednotlivé generace. Církev roku 2026 nezačíná rokem 2026; netvoří ji pouze ti, kdo dnes žijí.
Pravá synodalita proto potřebuje tuto „paměť“. K synodálnímu rozlišování totiž určitým způsobem patří i ti, kteří již nemohou hlasovat. Kdo rozlišuje synodálně, vstupuje do rozhovoru, který probíhá od dob apoštolů. Písmo svaté, církevní otcové, koncily, liturgie, svědectví svatých i živá tradice zasedají obrazně řečeno u téhož poradního stolu. Současná většina nemůže jejich svědectví jednoduše přehlasovat.
Tak se horizontální rozměr vzájemného naslouchání spojuje s historickou hloubkou církevního společenství. Církev naslouchá zkušenostem a otázkám své doby, aniž by zpřetrhala pouto se svou pamětí. Právě toto spojení odlišuje církevní synodalitu od čistě současného společenského procesu utváření veřejného mínění.
Závěr druhé části
Současná krize pojmu „synodalita“ vzniká především tam, kde se směšují rozdílné roviny: duchovní naslouchání a politická participace, konzultace a rozhodování, důstojnost křtu a pravomoc církevního úřadu, otevřenost reformám a dispozice vůči samotnému obsahu víry. Církevní synodalita proto vyžaduje jasná rozlišení. Naslouchá celému Božímu lidu, aniž by rušila svátostnou odpovědnost církevního úřadu. Bere vážně otázky současnosti, aniž by se odřezávala od paměti víry. Jejím měřítkem není momentální většina, nýbrž společná věrnost víře, kterou církev přijala a kterou je povolána v proměnlivých dějinných podmínkách znovu uskutečňovat, žít a dosvědčovat.
Pokračování ve II. dílu.
Zdroj: Kath.net
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
