Synodalita z perspektivy tradice – (II)

K současné krizi pojmu a ke katolicko-východní perspektivě. – Archimandrita Dr. Andreas-Abraham Thiermeyer

III. Perspektiva pro Východ i Západ vycházející z tradice

Dosavadní úvahy vedou ke dvojímu poznání. Na jedné straně se katolická církev nemůže zříct synodality, aniž by zanedbala podstatnou část svého apoštolského a starocírkevního dědictví. Na druhé straně by však bylo stejně odporující tradici učinit ze synodality všeobsáhlý konstituční princip, který relativizuje svátostnou strukturu církve, odpovědnost biskupského úřadu nebo Petrovu službu.

Životaschopné řešení pro budoucnost proto nelze nalézt ani v návratu k co nejvíce centralizovanému modelu církve, ani v přenesení parlamentních forem participace do života církve. Je třeba znovu uvést v platnost onu základní strukturu communia, kterou Východ i Západ sdílely v prvním tisíciletí a jejíž podstatné prvky znovu odkryl Druhý vatikánský koncil.

Nejde přitom o romantickou rekonstrukci staré církve. Politické, kulturní i kanonicko-právní podmínky se zásadně proměnily. Z tradice však lze čerpat gramatiku církevního společenství, která může být nosná i dnes.

Jejím základním principem je: jednota bez centralismu, synodalita bez parlamentarismu, primát bez izolace a účast bez rozpuštění svátostných úřadů.

Východisko: církev jako eucharistické communio

Východiskem takové perspektivy musí být místní církev. Ta není pouhou správní jednotkou univerzální církve. Tam, kde biskup spolu s presbyteriem, jáhny a Božím lidem slaví eucharistii, je skutečně přítomna Kristova církev.

Tato eucharistická ekleziologie je zvláště zřetelně uchována ve východní církevní tradici, avšak má pevný základ také v katolické ekleziologii Druhého vatikánského koncilu. Spojuje univerzalitu a církevní ráz místní církve: jedna Kristova církev neexistuje nezávisle na místních církvích; zároveň však žádná místní církev není církví v soběstačné izolaci.

Tím jsou korigovány oba krajní postoje. Místní církev není pobočkou římské centrální správy, ale stejně tak není autonomním náboženským společenstvím, které by mohlo určovat nauku a řád nezávisle na celé církvi.

Katolicita znamená communio. Ze společenství vyrůstá synodalita. Protože žádná místní církev sama o sobě nepředstavuje celou církev, jsou biskupové navzájem spojeni ve společenství. A protože biskup nestojí mimo svou církev, nýbrž je jejím svátostným představeným, naslouchá presbyteriu, jáhnům, řeholníkům i věřícím. Synodalita proto nezačíná u grémií, ale u communia.

Staré základní pravidlo: jeden s mnohými

Mimořádně užitečnou orientaci poskytuje 34. apoštolský kánon. Jeho základní ekleziologická intuice spočívá ve vzájemné vázanosti: biskupové určité oblasti mají uznávat prvního, protos, a o důležitých záležitostech nemají rozhodovat bez něj; zároveň však ani ten, kdo je první, nemá činit nic obecně významného bez ostatních biskupů.

Jde o vyvážený model církevní autority: ne jeden bez mnohých, ani mnozí bez jednoho, nýbrž jeden s mnohými a mnozí s jedním.

Tato vzájemnost by mohla tvořit společné ekleziologické základní pravidlo pro Východ i Západ. Společné dědictví prvního tisíciletí neposkytuje hotový ústavní plán, poskytuje však model vztahů: primát existuje uvnitř communia; synodalita potřebuje službu jednotě.

Z toho vyplývá ústřední formule: žádný primát bez synodality, žádná synodalita bez primátu.

Stupňovitá synodalita namísto permanentní synodalizace

Z této základní struktury vyplývá praktický důsledek: ne každá otázka náleží na úroveň univerzální církve. Příliš univerzalizovaná synodalita by mohla paradoxně vytvářet novou centralizaci, pokud by se stále více jednání, zpráv a rozhodnutí přesouvalo na celocírkevní úroveň.

Více v souladu s tradicí by bylo stupňovité uspořádání církevní odpovědnosti: místní církev, církevní provincie neboli metropolie, patriarchát či širší církevní oblast a univerzální církev. Tyto úrovně nejsou pouhými správními stupni; každá z nich nese vlastní ekleziální odpovědnost.

Na úrovni místní církve nese biskup svátostnou odpovědnost za vedení. Nemá však jednat izolovaně. Presbyterium, jáhni, řeholníci, teologové i laici musí mít skutečnou možnost přinášet své zkušenosti, odborné znalosti, charismata a smysl pro víru Božího lidu. To vyžaduje kulturu závazného naslouchání, aniž by se z diecéze stal církevní parlament.

Rozhodující zůstává rozlišování mezi konzultací, poradou, duchovním rozlišováním a rozhodnutím. Tyto úkony spolu souvisejí, nejsou však totožné. Biskup nesmí redukovat poradu na pouhou formalitu; na druhé straně právo být vyslyšen nezakládá řídicí pravomoc nezávislou na biskupském úřadu.

Právě zde se nachází rovnováha přijatelná jak pro katolickou, tak pro pravoslavnou tradici: skutečná účast bez nivelizace jednotlivých služeb.

Zapomenutá meziúroveň: metropolie a církevní provincie

Obzvláště realistická reforma by spočívala v oživení struktury, kterou by nebylo třeba nově vytvářet: metropole neboli církevní provincie. Ve staré církvi byla regionální synodalita samozřejmostí. Biskupové určité oblasti se pravidelně shromažďovali pod vedením svého metropolity a projednávali četné záležitosti, aniž by je přenášeli na úroveň celé církve.

V latinském Západě tato úroveň zůstala zachována v kanonickém právu, v praxi však byla do značné míry oslabena. Její posílení by mohlo umožnit skutečnou decentralizaci, aniž by byla ohrožena jednota církve.

Provinční synody by například mohly projednávat a v rámci jasně vymezených kompetencí také rozhodovat o otázkách společné pastorace, kněžské formace, katecheze, církevní kázně a regionálních výzev. Nešlo by o modernizaci podle politických vzorů, nýbrž o znovunabytí starocírkevní formy synodality.

Tím by bylo možné překonat i častou alternativu mezi jednotlivým diecézním biskupem na jedné straně a národními či římskými strukturami na straně druhé. Tradice totiž zná silnou církevní úroveň mezi nimi.

Patriarcháty jako živá ekleziologická skutečnost

Ještě zřetelněji se tato možnost ukazuje na patriarchátech. Právě katolické východní církve v rámci katolického communia zjevně dosvědčují, že jednota s římským biskupem a rozsáhlá synodální vlastní odpovědnost jsou navzájem slučitelné.

Druhý vatikánský koncil nepovažuje patriarchální uspořádání za historický relikt. Dekret Orientalium Ecclesiarum výslovně oceňuje zděděná práva a výsady patriarchátů a vyzývá k jejich přiměřené obnově. Ta bohužel dosud nebyla uspokojivě uskutečněna. Právě zde se nachází ekumenický potenciál, který zdaleka nebyl vyčerpán.

Katolické východní církve by neměly být chápány jako pouhé výjimky v rámci v zásadě latinsko-centralistického celku. Jejich uspořádání má naopak významné ekleziologické poslání: jednota s Římem nemusí znamenat ani latinizaci, ani administrativní uniformitu. Univerzální communio nevyžaduje, aby každé významné církevní rozhodnutí bylo přijímáno v Římě.

To by bylo zásadní i pro budoucí obnovení společenství s pravoslavnými církvemi. Pravoslavná patriarchální církev by si musela zachovat svou liturgii, teologii, spiritualitu, kanonickou tradici i synodální samosprávu. Církevní jednota by pak byla jednotou církví, nikoli jejich sjednocením do jednotného modelu.

Univerzální primát: skutečný, ale ne centralistický

Tím se dostáváme k nejobtížnějšímu bodu celé otázky: k univerzálnímu primátu římského biskupa.

Ekumenicky nosné řešení nemůže spočívat ani v redukci Petrovy služby na čestné předsednictví, ani v přenesení historicky vzniklé centralizované struktury řízení latinské církve na celé křesťanstvo.

Rozhodující formulace by mohla znít takto: skutečný primát bez administrativní centralizace.

Římský biskup by byl skutečným protos univerzálního communia: viditelným znamením a služebníkem jednoty, strážcem apoštolského společenství, prostředníkem v závažných konfliktech, iniciátorem celocírkevního poradenství a v situacích, kdy je vážně ohrožena jednota víry nebo církví, nositelem skutečné odpovědnosti za celou církev. Takový primát by byl mnohem více než jen čestným předsednictvím, aniž by si proto přisvojoval běžnou správu všech místních církví.

Rozhodující je rozlišování mezi univerzální odpovědností a univerzální administrativou. Papež nemusí rozhodovat o každé záležitosti osobně, aby vykonával skutečný primát. Jeho univerzální odpovědnost by se mohla osvědčovat právě tím, že chrání legitimní vlastní odpovědnost ostatních církevních úrovní.

Řádné vedení diecéze náleží místnímu biskupovi; společné záležitosti církevní provincie příslušejí jejím biskupům pod vedením metropolity; záležitosti patriarchální církve patriarchovi a synodu. Univerzální úroveň je nezbytná především tam, kde jde o společenství církví, jednotu víry nebo základní otázky církevního řádu. Primát by tím nebyl oslaben, nýbrž by se stal více ekleziálním.

Petrova služba jako subsidiární služba jednotě

Zde může být užitečný princip subsidiarity, pokud není jednoduše přenesen z politické sociální nauky do života církve. Ekleziální subsidiarita neznamená soupeření různých mocenských center, nýbrž to, že každá církevní úroveň vykonává onu odpovědnost, která jí přísluší na základě jejího svátostného a kanonického postavení.

To, za co může nést odpovědnost místní biskup, nemusí rozhodovat metropolita. To, co může nést církevní provincie, nemusí přebírat biskupská konference. To, za co může nést odpovědnost patriarchální synod, nemusí upravovat Řím. Na druhé straně to, co se týká jednoty celé církve, nemá být rozhodováno výlučně na regionální úrovni.

Takto chápaná Petrova služba by byla univerzální právě tím, že zajišťuje uspořádané communio celku, nikoli tím, že na sebe soustřeďuje co největší množství jednotlivých rozhodnutí.

Silný primát by tedy byl primátem, který nerozhoduje o všem sám, nýbrž dbá na to, aby každá církev a každá církevní úroveň mohla vykonávat vlastní odpovědnost v rámci společné apoštolské jednoty.

Nové institucionální promyšlení univerzální synodality

Takové pojetí výkonu primátu založené na communio by muselo být viditelně vyjádřeno i institucionálně. Nestačí popisovat synodalitu pouze jako duchovní postoj.

Z dlouhodobého hlediska by proto bylo myslitelné pravidelně zasedající shromáždění patriarchů a primasů ve společenství s římským biskupem. Nebylo by ani druhou římskou kurií, ani církevním senátem podle politických vzorů. Jeho úkolem by bylo na univerzální úrovni zviditelňovat společenství velkých církevních tradic a oblastí a trvale začleňovat Petrovu službu do synodálního rámce.

V otázkách celocírkevního významu by porada v tomto kruhu nebyla výjimkou, nýbrž běžnou praxí. Vedle toho by ekumenický koncil, případně celocírkevní synod, zůstával mimořádnou formou společného rozhodování o otázkách nejvyšší důležitosti.

To by vyžadovalo co nejjasnější kanonické vymezení: Co může ten, kdo je ustanoven jako „první“, vykonat na základě své odpovědnosti přímo? Co má činit pouze po poradě? O čem lze rozhodovat výhradně synodálně nebo koncilně? A které otázky vůbec nenáležejí na univerzální úroveň?

Takové upřesnění by bylo z ekumenického hlediska pravděpodobně plodnější než stále další rozšiřování nejasně vymezeného pojmu „synodalita“.

Také pravoslaví stojí před určitým úkolem

Společná perspektiva nesmí očekávat změny pouze od Říma. Také pravoslavné církve stojí před nevyřešenou otázkou: Jak může být univerzální jednota církve viditelná a účinná, pokud autokefalie jednotlivých církví nezná dostatečně účinnou univerzální instanci?

Nedávné vnitřní pravoslavné konflikty, často spojené s národními církvemi, ukazují, že samotná synodalita jednotu nezaručuje. Mohou vznikat konkurenční jurisdikce, patriarcháty mohou přerušit vzájemné eucharistické společenství, otázky autokefalie mohou vyvolávat dlouhotrvající spory, a dokonce ztěžovat svolání všepravoslavného synodu.

Proto si i pravoslaví musí položit otázku: Potřebuje univerzální synodalita skutečného univerzálního protos? První tisíciletí na tuto otázku neodpovídá formou pozdější katolické nauky o primátu. Dosvědčuje však reálné prvenství Říma v rámci církevní taxis. Právě proto stojí vztah mezi primátem a synodalitou na univerzální úrovni v centru katolicko-pravoslavného dialogu.

Západ by se mohl od Východu učit, že univerzalita neznamená centralizaci.

Východ by mohl znovu promýšlet podnět přicházející ze Západu: synodalita potřebuje účinnou službu univerzální jednotě.

Ani jedna z tradic by proto nemusela opustit svou identitu. Mohly by si naopak vzájemně připomínat dimenze, které náležejí jejich společnému církevnímu dědictví.

Boží lid: skutečná účast bez parlamentarizace

Synodalita chápaná výrazněji v biskupském a komunitním smyslu nesmí vést k pouhé „církvi biskupů“. I to by bylo zúžením pohledu.

Církev je celý Boží lid. Duch svatý působí ve všech pokřtěných. Sensus fidei fidelium, charismata, mnišské svědectví, teologické poznání i zkušenost víry křesťanských rodin a společenství náležejí v církvi k procesu rozlišování. Proto jsou zapotřebí institucionalizované formy skutečného naslouchání.

Sensus fidelium však nesmí být zaměňován za průzkum veřejného mínění. Není souhrnem toho, co si katolíci v určité době většinově myslí, ale smyslem pro víru lidu, který žije z Písma, Tradice, liturgie, svátostí a modlitby.

Synodální naslouchání proto musí být zároveň horizontální i diachronní: církev naslouchá lidem své doby i apoštolům; novým zkušenostem i církevním otcům; otázkám současnosti i koncilům; lidem na okraji i světcům. Naslouchá „živému hlasu“ (viva vox) současného Božího lidu a současně i paměti celé církve.

Skutečně katolická synoda proto nikdy není tvořena pouze těmi, kteří jsou právě přítomni. K synodě jistým způsobem náležejí také ti, kteří byli před námi.

Eucharistie jako prapůvodní obraz synodálního communia

Právě zde se možná nachází nejhlubší přínos východní církevní tradice pro současnou debatu. Prapůvodním obrazem církevní synodality není zasedání, nýbrž eucharistie.

V ní se zjevuje, čím církev je: mnoha údy a jedním tělem, rozmanitými službami a jedním slavením, jedním předsedajícím a shromážděným Božím lidem, růzností a communio. Ne všichni konají totéž, ale nikdo není postradatelný. Předsedající neslaví bez obce; obec se neutváří bez svátostného řádu; všichni přijímají to, co nikdo sám ze sebe nevytváří. Právě byzantská liturgie názorně ukazuje, že jednota neznamená stejnost a účast neznamená totožnost rolí. Rozličné služby vytvářejí duchovní symfonii.

Synodalita by pak nebyla primárně rozdělováním rozhodovacích práv, nýbrž uspořádanou součinností různých úřadů, charismat a povolání ve společném naslouchání Kristu. Nebyla by ani demokratizací hierarchie, ani pouhou konzultací úřadu spokojeného se sebou samým, ale výrazem církve, v níž nikdo není církví sám pro sebe.

V tom spočívá síla eucharistického modelu: biskup předsedá eucharistii, nikoli však jako soukromá osoba; lid odpovídá, modlí se a přijímá, aniž by přebíral úlohu předsedajícího. Rozdílnost není odstraňována, nýbrž zaměřována ke společnému středu: ke Kristu.

Synodalita obnovená z tradice by proto musela být ve své podstatě eucharistická, pneumatologická a doxologická. Synody by neměly být bohoslužbou pouze zahajovány, aby se po ní dál postupovalo podle logiky na bohoslužbě nezávislých procedur. Modlitba, Písmo, Tradice a eucharistie by naopak měly utvářet vnitřní podobu společného rozvažování.

Rozhodující otázkou by pak nebylo: Který názor zvítězí? Ani pouze: Na čem se dokážeme shodnout? Ale spíše: Co Duch praví církvím a co v této konkrétní situaci vyžaduje věrnost Kristu?

Tím získává i konsenzus jiný význam. Církevní konsenzus je víc než největší možný průnik různých zájmů. Označuje snahu nalézt takovou shodu, v níž může církev za nových historických podmínek společně a věrně dosvědčovat přijatou víru.

Ne vše lze rozhodovat synodálně stejným způsobem

Prakticky uskutečnitelná synodalita vyžaduje ještě jedno upřesnění: ne každá církevní otázka má stejnou teologickou závažnost. Je třeba rozlišovat mezi přijatým pokladem víry, jeho legitimním naukovým rozvíjením, církevní disciplínou, pastoračními uspořádáními a konkrétními správními rozhodnutími.

Depositum fidei církev předchází. Církev je přijímá, uchovává, vykládá a hlásá; nemůže s ním však nakládat jako parlament s návrhem zákona.

Jinak je tomu u mnoha otázek kanonického práva, disciplíny a pastorace. Zde církevní dějiny znají různé podoby řešení. Místní církve a synody proto mohou legitimně vykonávat svou odpovědnost a rozvíjet rozdílná řešení, pokud zůstane zachována jednota víry a svátostného communia.

Toto rozlišení může zmírnit nejednu současnou polemiku. Jak představa, že vše může být nově rozhodováno synodálně, tak opačný názor, že téměř nic nesmí být změněno, míjejí skutečnou tradici.

Tradice není ani neustálým znovuvynalézáním, ani muzeální neměnností. Je věrností v živém předávání. Právě východní církve ukazují, že silná vazba na tradici je slučitelná s pozoruhodnou rozmanitostí církevních řádů, liturgických forem a disciplinárních pravidel. Jednota nevyžaduje všude uniformitu.

Recepce: široce opomíjený prvek

Recepce není dodatečným lidovým hlasováním, nýbrž duchovním a dějinným procesem. Správnost rozhodnutí se osvědčuje v communio církve: v jeho souladu s Písmem a Tradicí, v liturgii a životě víry místních církví a v neposlední řadě v jeho duchovních plodech. Tím vystupuje do popředí dimenze, která je moderním rozhodovacím modelům z velké části cizí: čas.

Ne každá otázka musí být okamžitě a definitivně zodpovězena, ne každý konflikt musí být ukončen většinovým hlasováním. Některé církevní otázky potřebují modlitbu, teologické vyjasnění, ověření v praxi a recepci, někdy také trpělivost unést napětí. Stará církev takové dlouhé procesy znala. Zejména velké christologické spory ukazují, že koncilní rozhodnutí mohla být zásadní, jejich přijetí a prosazení v životě církve však často vyžadovalo desetiletí.

Obnovená synodalita by proto měla znovu objevit i duchovní ctnost trpělivosti. Důvěřuje, že pravdy se nedosahuje urychlováním, nýbrž že svou nosnost pro život církve prokazuje ve společném naslouchání, rozlišování a uskutečňování.

Praktická cesta: konzultace – rozlišování – porada – rozhodnutí – recepce

Z těchto úvah vyplývá praktický model, který spojuje účast celého Božího lidu se zvláštní odpovědností apoštolského úřadu.

Na počátku stojí konzultace. Církev naslouchá kněžím a jáhnům, řeholníkům a teologům, rodinám, společenstvím a hnutím, lidem na okraji i těm, jejichž hlas je v každodenním životě církve sotva slyšen. Nejde přitom o demografické průzkumy většinových názorů, ale o vnímání skutečnosti, vážné přijetí zkušeností a rozpoznávání charismat.

Poté následuje duchovní a teologické rozlišování. To, co bylo slyšeno, není bezprostředně převáděno do požadavků nebo rozhodnutí, ale je poměřováno Písmem, Tradicí, liturgií, učitelským úřadem a vírou církve. Ne každá zkušenost se tím stává normou; každá závažná zkušenost se však může stát místem, kde se církev učí pozorněji naslouchat.

Teprve poté přichází synodální porada biskupů. Neradí se jako zástupci regionálních zájmů či církevně-politických skupin, ale jako nositelé apoštolské odpovědnosti a představení svých místních církví. Do své porady zároveň vnášejí to, co ve svých církvích vyslechli a rozlišili.

Následuje rozhodnutí příslušné církevní autority: místního biskupa, regionální synody, patriarchy a synodu, koncilu nebo na univerzální úrovni, v souladu s jeho odpovědností, římského biskupa ve společenství s episkopátem.

Nakonec přichází recepce. Rozhodnutí musí vstoupit do života církve: musí být hlásáno, vysvětleno, přijato liturgicky i pastoračně a posuzováno podle svých duchovních plodů.

Tak nevzniká soupeření mezi Božím lidem, biskupy a primátem. Každý nese v rámci téhož církevního procesu vlastní odpovědnost. Synodalita neznamená rozmazání kompetencí, ale jejich společné působení v communio.

Synodalita musí být ověřitelná na základě misijního hlediska

Synodalita není cílem sama o sobě. Církev může být výtečně organizovaná, participativní a komunikativní, a přesto se může minout svým poslání.

Proto musí být každá synodální reforma posuzována podle svých duchovních a misijních plodů: vede hlouběji ke Kristu? Posiluje víru? Podporuje eucharistický a svátostný život? Pomáhá společenstvím věrohodněji hlásat evangelium? Podporuje povolání a charismata? Slouží jednotě? Uschopňuje křesťany žít jejich víru v rodině, zaměstnání, kultuře a společnosti?

Tyto otázky nejsou dodatečnou kontrolou úspěšnosti. Patří k samotné teologické podstatě církve. Církev totiž neexistuje proto, aby zdokonalovala své vlastní struktury participace. Existuje proto, aby hlásala evangelium, slavila svátosti, uváděla lidi do společenství s Bohem a byla znamením přicházejícího Božího království.

Dobré synodální uspořádání by proto mělo přispívat k tomu, aby se méně církevní energie spotřebovávalo na struktury a více na evangelizaci, duchovní život a misii.

Co by se Západ mohl naučit od Východu a Východ od Západu

Tím se otevírá perspektiva, v níž Východ a Západ nestojí proti sobě jako konkurenční modely, nýbrž se mohou vzájemně korigovat a doplňovat.

Západ by se mohl od Východu znovu učit, že místní církev je skutečně církví, a nikoli pouze správní jednotkou univerzální instituce; že biskup je svátostnou hlavou své církve, a nikoli delegátem nějakého centra; že regionální a patriarchální synodalita patří k normální podobě církevního života; že liturgie a eucharistie jsou vlastním místem, z něhož musí být chápáno společenství (communio); a že jednota nepředpokládá uniformitu.

Východ by naproti tomu mohl znovu promyslet, zda univerzální společenství církví může dlouhodobě existovat bez účinné univerzální služby jednotě. Napětí mezi autokefálními církvemi přinejmenším ukazuje, že samotná regionální synodalita nedokáže vyřešit každou otázku týkající se celé církve.

Západ by proto musel nově promyslet primát v méně centralistické podobě; Východ by se musel otevřít otázce účinnějšího univerzálního primátu. Právě zde by se oba pohyby mohly setkat, nikoli tak, že Řím přestane být Římem nebo že pravoslavné patriarcháty opustí své synodální tradice, nýbrž tím, že se společně budou ptát, jaká forma výkonu primátu a synodality nejlépe odpovídá tradici nerozdělené církve.

Ekumenická perspektiva proto nespočívá v tom, že jedna strana převezme model druhé. Obě by spíše měly být připraveny posuzovat svůj vlastní historický vývoj ve světle společného dědictví.

Jedna možná společná základní formule

Cílem by neměla být nová univerzální církevní ústava, vytvořená u pracovního stolu a následně vnucená všem církvím. Taková představa by odporovala samotnému duchu toho, čeho má být dosaženo. Nezbytným předpokladem je nejprve společné základní ekleziologické porozumění.

Mohlo by znít takto: Církev je společenstvím (communio) místních církví, které vyznávají tutéž apoštolskou víru, žijí z téže eucharistie, jsou vedeny biskupy stojícími v apoštolské posloupnosti, jsou navzájem spojeny synodálními vazbami na regionální i univerzální úrovni a uznávají službu primátu, která zviditelňuje jednotu tohoto společenství a slouží jí.

Taková formule zahrnuje podstatná přesvědčení obou tradic. Pro katolickou církev by neznamenala zpochybnění Petrova úřadu; pro pravoslavné církve by nepředstavovala podřízení jejich patriarchátů a autokefálních církví římské centrální správě. Pro obě strany by však znamenala ochotu podrobit historicky vzniklé struktury kritériu, zda skutečně slouží společenství (communio).

Konkrétní kanonické uspořádání by muselo vznikat obezřetně a postupně. Vývoj dvou tisíciletí nelze překonat jediným organizačním modelem. Rozhodující je především znovu nalézt společný směr.

Rozhodující perspektiva: synodální communio místo synodalismu

Možná by proto bylo vhodnější méně hovořit o stále více „zesynodalizované“ církvi. Tento výraz může totiž vyvolávat dojem, že se církev musí prostřednictvím nepřetržitého procesu teprve stát něčím, čím dosud nebyla.

Přesnější by bylo mluvit o společenství (communio) žijícím synodálně. Církev totiž od samého počátku byla zároveň synodální i hierarchická, charismatická i institucionální, místní i univerzální, episkopální i komunitní. Žádného z těchto prvků se nemůže zříct, aniž by ochudila svou vlastní podobu. Současný úkol proto nespočívá v tom, aby byl některý z nich povýšen na určující princip celé ekleziologie, nýbrž v tom, aby byly znovu uvedeny do vyváženého vzájemného vztahu:

synodalita bez primátu může vést k roztříštěnosti;
primát bez synodality může vést k centralizaci;
participace bez rozlišení úřadů může vést k nivelizaci;
úřad bez naslouchání se může izolovat;
tradice bez živého přijetí může zkostnatět;
obnova bez tradice ztrácí svou identitu.

Alternativa k dnešním polarizacím tedy nespočívá ani v restaurativním centralismu, ani v parlamentarizované církvi. Spočívá v eucharistickém, apoštolském, synodálním a na základě apoštolského primátu sjednoceném společenství (communio).

V takovém společenství mohou být slyšeny mnohé hlasy, aniž by pravda byla předmětem hlasování. Autorita může skutečně rozhodovat, aniž by se oddělovala od společenství. Místní církve mohou nést vlastní odpovědnost, aniž by se od sebe navzájem vzdalovaly. Primát může být silný právě proto, že na sebe nepřivlastňuje všechnu moc. A celý Boží lid se může skutečně podílet na životě církve, aniž by byly setřeny rozdíly mezi charismaty a svátostnými službami.

Otázka synodality tak nakonec přesahuje sama sebe. Církev totiž nepotřebuje v první řadě více synodality. Potřebuje hlubší církevnost. Ta začíná tam, kde se Východ a Západ znovu rozpoznávají ve svém nejstarším společném dědictví: shromážděni kolem oltáře, pod Božím slovem, sjednoceni v apoštolské víře, rozlišeni ve svých službách a tradicích, a přece společně naslouchající jedinému Pánu.

Tehdy může staré základní pravidlo znovu rozvinout celou svou sílu:

Jeden ne bez mnohých.
Mnozí ne bez jednoho.
A ani jeden, ani mnozí bez Krista.

Nejde o návrat do prvního tisíciletí. Je to spíše pokus čerpat ze společné církevní zkušenosti nerozdělené církve takovou podobu společenství (communio), která bude nosná i pro třetí tisíciletí.

Závěr třetí části

Synodalita obnovená ze společné tradice Východu a Západu není ani parlamentarizací církve, ani jejím trvale pokračujícím „zesynodalizováním“. Jejím základním modelem je eucharistické společenství (communio): místní církev, regionální synoda, patriarchát i univerzální církev nesou na své vlastní úrovni skutečnou odpovědnost a zároveň zůstávají navzájem propojeny a na sebe odkázány. Božímu lidu je nasloucháno, apoštolský úřad vykonává svou zvláštní odpovědnost a univerzální primát reálně a účinně slouží jednotě, aniž by na sebe soustřeďoval oprávněnou vlastní odpovědnost jednotlivých církví.

Z toho vyplývá ekumenicky nosná základní perspektiva: jednota bez centralismu, synodalita bez parlamentarismu, primát bez izolace a účast bez rozmělnění svátostných služeb. Západ se může od Východu znovu učit výraznější odpovědnosti místních církví a synodálních struktur; Východ může znovu promýšlet nezbytnost účinné univerzální služby jednotě. Obojí totiž patří neoddělitelně k sobě: žádný primát bez synodality, žádná synodalita bez primátu.

Rozhodujícím cílem tedy není více synodality jako samoúčelné hodnoty, nýbrž hlubší církevnost. Ta se uskutečňuje ve společenství (communio) žitém synodálně i na základě apoštolského primátu, jehož středem je Kristus, jehož měřítkem je apoštolská tradice a jehož ovocem je jednota a misijní poslání církve. Nikoli jeden bez mnohých, ani mnozí bez jednoho – a ani jeden, ani mnozí bez Krista.

Zdroj: Kath.net

Obrázek: redakce

Katolické noviny nabízejí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme