Věnováno kostelu sv. Matouše na Vesmíru a všem kostelům, které byly v těžkých dobách opuštěny, anebo se z nich staly sýpky, sklady a chlévy…
Buch, buch, buch!
Slyšíš to? To Krista bijí na kříž hřeby.
Hlavu má ověnčenou trnovou korunou,
„přebytečný“ jeho šat dělí si vojáci.
Obklopen těmi učedníky, kteří neutekli,
dokonává svou spásnou práci…
———————–
Buch, buch, buch!
To buší bez přestání kupčíci kladivy moci.
Tvoří tak rány v kostelních stěnách, které s každým úderem ztrácejí svůj původní smysl.
Ach, kolik bezesných nocí potřeba je, aby Pánovu příbytku nasadili krvavou korunu své vůle?
Klesl jsem. Klesám před řečí němého, vybitého kostela.
Buch! Buch! Buch!
To s vypjatou silou vylamují srdce z kostela – zvon. A stánek Boží krvácí z tak hrozného zranění, vydává pomalu poslední sten
a nyní losují o jeho šat. Výzdoba jeho na čtyři rovné díly dělena je; nejvíc ze svého díla raduje se kat.
Buch… buch… buch…
To doznívá tep života kostela, zbídačelou ruinu opouští lid. Jen málo lidí vytrvá pod křížem, natožpak u obrazu zuboženého těla Kristova. Klid, klid! Klidím se i já pryč od obrazu zmaru.
Cožpak snad zbyla nějaká naděje…?
———————–
Jenže pak po třech dnech náš Pán z mrtvých vstal,
oslavil Otce a nám království uchystal.
Po čtyřicet dní se svým věrným zjevoval,
a jizvy své a bok svůj ukazoval.
Stejně tak po létech kostel znovu ožil,
do skulin ran jeho někdo svíce vložil,
a jako Pán když učedníky zanechal,
zní i dnes uvnitř už hlas Jeho chval.
Obrázek: autor
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!