„Dnes večer si chci zacvičit, ale strašně se mi nechce.“ Určitě jste větu s podobnou strukturou už někdy vyslovili. Ať už šlo o cvičení, učení, práci nebo cokoliv jiného. Je to běžná součást našeho každodenního prožívání. Asi bychom se tedy shodli, že ta věta dává smysl. A přece se nabízí otázka, zda nejde o logický nesmysl. Jak mohu tvrdit, že si „chci“ zacvičit, ale strašně se mi „nechce“? Buď chci, nebo nechci. Jak lze smysluplně tvrdit, že „chci“ i „nechci“ zároveň? Vysvětlení tohoto zdánlivého paradoxu souvisí také s porozuměním slovu touha.
Za tímto zdánlivým nesmyslem se skrývají dva odlišné významy slova „chtít“ v dané větě. Zjednodušeně bychom mohli říci, že jde o rozlišení mezi racionálním (volním) chtěním a emocionálním chtěním. Sv. Tomáš Akvinský poněkud náročnějším jazykem hovoří o rozlišení mezi činností intelektuálního apetitu, který jinak nazývá „vůle“ (racionální chtění), a stavy smyslového apetitu (emocionální chtění).
Touha (latinsky desiderium) souvisí u Tomáše právě se smyslovým apetitem. Je totiž jednou z 11 vášní (lat. passiones), vedle lásky, nenávisti, hněvu, smutku, radosti atd. Toto rozlišení koresponduje i s naší zkušeností, neboť slovo touha v nás přirozeněji evokuje něco spojeného s emocemi a pocity – pojmy blízkými (ačkoli ne totožnými!) Akvinského passiones. Vždyť se také říká „pociťuji touhu“.
Rozdíl mezi racionálním chtěním a vášní touhy spočívá i v tom, že první je aktivním principem a druhé spíše principem pasivním. Naznačuje to i latinské slovo pro vášeň – passio – něco, co je pasivně snášeno od něčeho vnějšího. Volní chtění naopak souvisí s mým rozhodnutím a volbou něčeho, co rozumem rozpoznám jako dobré vykonat. Touha souvisí s pohybem k něčemu, co skrze mé smyslové vnímání (zrak, sluch, čich atd.) nebo tělesné stavy (hlad, žízeň, bolest, rozkoš) vnímám jako dobré, žádoucí a uspokojivé. Pohyb, jímž je touha, je však mimo mé aktivní způsobování. Je to něco, co se mi přihodí, co se mě zmocní – jako důsledek smyslového vnímání.
Domnívám se, že toto rozlišení lze vnímat i v naší úvodní větě. „Chci si zacvičit“ v sobě zahrnuje aktivní rozhodnutí pro nějakou činnost, kterou rozumem vnímám jako dobrou. „Nechce se mi“ odkazuje spíše ke stavu, který se mě zmocní. „Nechce se mi“ odkazuje na opačnou vášeň k touze – konkrétně tuto vášeň sv. Tomáš nazývá „únik“ nebo „odvracení se“ od toho, co vnímám jako zlé či odpudivé.
Vedle situací, kdy jsou volní racionální chtění a emocionální chtění v protikladu, jako je tomu v našem úvodním příkladu, je samozřejmě možné, aby obě chtění byla v souladu. Stejně tak dává smysl věta: „Dnes večer si chci zacvičit a zároveň se na to velmi těším.“ Jinými slovy, kromě toho, že cvičení vnímám jako rozumné a vůlí se k němu směřuji, pociťuji i touhu (těším se, chce se mi nebo prostě chci) si dnes večer zacvičit. Ostatně nejčastěji asi zažíváme situace, kdy vůle něco nechce, ale vášně po tom touží. Tak například toužím dát si další kousek dortíčku, ale nechci to udělat, protože vím, že z toho přiberu.
Mohlo by se zdát, že ačkoli je tato analýza našeho chtění a tužeb teoreticky zajímavá, nemá žádný zásadnější význam. Zdání však často klame a stejně je to i v tomto případě. Klíčový důsledek tohoto rozlišení se týká například našich morálních soudů. Vášně (včetně tužeb) jsou totiž něčím, co se nám pasivně děje – jsou morálně neutrální. Neznamená to, že nemají žádnou relevanci pro morální jednání, rozhodně však mají jinou relevanci než volní chtění, která si aktivně a svobodně volíme.
Autor je ředitel Univerzitního kolegia v Ivance u Dunaje, které nabízí formační program pro vysokoškoláky ze Slovenska a Čech.
Zdroj: https://kolegium.org/tuzba/
Obrázek sv. Tomáše Akvinského: archiv redakce
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
