Sestra Dominika, dominikánka, se s otcem Dominikem seznámila jako se svým „tajným“ provinciálem ještě v době komunismu. Řeholní formací prošla od roku 1984 -1998. Po biskupském svěcení otce Dominika v Hradci Králové 1998 se stala jeho osobní asistentkou na biskupství, od roku 2010 pak na Pražském arcibiskupství a doprovázela ho i v posledních chvílích jeho pozemské pouti. O své svědectví se podělila s Katolickými novinami a jejich čtenáři.
Kdy jste se s kardinálem Dominikem seznámila?
Bylo to ještě v době totality. Věděla jsem o něm, protože to byl provinciál dominikánského řádu. Naše první setkání bylo u Devíti křížů na dálnici mezi Brnem a Prahou. A bylo symbolické. Můj kamarád, dominikán, domluvil s panem provinciálem, že mě představí a že to proběhne tajně. Jela jsem autobusem z Frýdku přes Brno do Prahy. Ten autobus míval pauzu, buď u motorestu Rohlenka, nebo u Devíti křížů. Většinou to ale bylo právě u Devíti křížů, tak jsme se domluvili, že se setkáme u Devíti křížů. Jenže autobus tentokráte zastavil u Rohlenky. Tam jsem prvně poznala sílu modlitby růžence. 20 minut pauzy jsem se vroucně modlila, abychom se neminuli, a když jsem uprosila pana řidiče, aby mi zastavil ještě u Devíti křížů, sjel k motorestu a já viděla z autobusu, jak právě přijíždí autem kamarád, který vezl pana provinciála.
Bylo to v roce 1984, já měla čerstvě po první atestaci a v té době jsem už dojížděla do kláštera mnišek dominikánek na Moravci, kam mě poslal můj zpovědník z Frýdku, avšak v totalitě nesměly sestry do kláštera přijímat kandidátky, a tak jsem chtěla řešit svůj řeholní život. K setkání s panem provinciálem Dominikem tedy došlo a dojížděla jsem pak na formaci do Prahy začínajících Rozjímavých sester sv. Dominika ve světě a Otec Dominik se stal mým zpovědníkem. Sestavil pro naše společenství speciální statut pro mimořádné období totality. Statut byl otevřený pro možnost v době svobody vstoupit do kláštera mnišek, anebo pokračovat ve světě v tomto rozjímavém životě ve své podstatě charakteristickém pro mnišky. Vycházel přitom ze zkušenosti sester, které žily u nás v době 50. let ve skrytu před úřady, avšak ve společenství modlitby. Otec Dominik tento statut podal Magistru řádu Damiánu Byrne OP ke schválení, a tak tento způsob života komunity rozjímavých sester vstoupil v platnost na celém světě a je připraven pro země, kde je církev utlačovaná a kde jsou sestry povolány v touze sloužit Bohu modlitbou. Na tento statut jsem skládala své první řeholní sliby čistoty, chudoby a poslušnosti a rovnou do smrti do rukou otce provinciála Dominika. Moc si toho vážím a dosud považuji za čest i odpovědnost s vděčností za důvěru. Tyto sliby jsou taky důvodem, že jsem i teď v hábitu. A pro tu důvěru jsem pookřála. Uvnitř jsem to měla jasné, že mě Pán Bůh volá, ale je těžké, aby to pochopili i ostatní.
Po revoluci ve svobodě jsem pak byla jeden rok v komunitě mnišek dominikánek, které se přestěhovaly z Moravce do Znojma. Byly tam starší sestry, které zažily výslechy a týrání v totalitě 50. let. Vědomí, že vyrůstáme z oběti někoho druhého, je zavazující. Člověk si toho musí vážit a uvědomovat si, že navazujeme na oběti předchůdců. Tehdy onemocněla maminka otce Dominika, v době, kdy už byl biskupem hradeckým. Sestry mě uvolnily a měla jsem se rozhodnout, jestli půjdu do Hradce. Byla to opět růžencová noc, kdy jsem hledala Boží vůli. Nad ránem byla nad klášterním kostelem Svatého kříže rudá obloha po bouřce a věže kostela byly lemované obloukem silné dvojité duhy. Rodina jedné mé prapraprababičky má ve znaku holubici s olivovou snítkou a duhou. Tak jsem si říkala – naši jsou tady, přišli mě podpořit. Vykročila jsem tedy v duchu rodového znamení naděje s vědomím, že mi nebe odpovědělo.
Tím, že jsem za otcem Dominikem přišla do Hradce, stala jsem se takovou „batožinou“, kterou s sebou z Hradce přenesl do Prahy, kde jsem opět v sekretariátu byla asistentkou otce Dominika, pražského arcibiskupa.
Jaké to bylo pracovat pro pražského arcibiskupa?
S nástupem nového biskupa – arcibiskupa bývá vždy spojeno určité napětí. My jsme se ale na hradeckém biskupství naučili laskavé proměně s novým pánem, kdy emeritní arcibiskup Karel Otčenášek viděl své poslání ve „spřátelování“ – „všech se všemi“, a tak jsme zažili, že je možné tento náročný moment prožít ve velké lásce, a o to jsme se i také v Praze od začátku snažili jako „hradecká trojka“ (otec arcibiskup Dominik, ceremonář Vojtěch Mátl a já). Mnohému jsem se už naučila v hradecké diecézi. Byla to krásná práce. Pan arcibiskup Otčenášek velmi miloval otce Dominika. Vždy říkal: „Můj a váš biskup Dominik!“ Mým prvním větším úkolem od otce biskupa Dominika bylo postavit sochu sv. Vojtěcha a Radima na Libici. Bylo to krásné dílo manželů Vojtěcha a Marie Adamcových. A pro mě to bylo vyznamenání. Moje rodina se také vztahuje ke sv. Vojtěchu, ale bylo to také pro mě i potvrzení, že sv. Vojtěch je mi nablízku. A tak po dvanácti letech se otec Dominik ocitl z Hradce na stolci sv. Vojtěcha, prvního českého biskupa, a my dva v jeho doprovodu. Byla to práce tvůrčí, plná inspirace Ducha svatého.
V Praze to byl mnohonásobně větší rozmach, kde otec Dominik rozvinul své bohaté hřivny, znalosti jak historie, tak současnosti, s hlubokým vhledem do vztahů života společnosti a historických kontextů. Zcela tak naplňoval i svou práci „Zápas o člověka“. Moje práce spočívala v tom, být ku pomoci ve všech těchto ohledech a prokládat modlitbou všechny dny až dosud.
V Praze jsem také posléze dostala úkol postavit sousoší sv. Vojtěcha, Radima a Radly, které díky Bohu dostalo své místo, pro které bylo určeno, v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha. O tomto zápasu o svatého Vojtěcha mě ještě čeká napsat knihu, kterou mi kladl na srdce otec Dominik. Je to drama, které tvoří most od osvobození po první světové válce přes totalitu druhé světové války a pak i totalitu komunismu až do svobody naší země a hledání její identity. Při této práci jsem se naučila tolik druhů oborů, opět zajímavá, tvůrčí práce, ale asi nejcennější bylo setkávání se vzácnými lidmi, z kterých vzchází z tak úzké spolupráce přátelství, setkání s těmi, kde duše rezonuje v harmonii tvoření. Při tom všem bylo jasné, že nám nebe pomáhá, a jak je toto dílo žádoucí pro katedrálu, matku všech našich chrámů. Sousoší bylo instalováno v roce 2018 a sv. Vojtěch tak vítal příjezd a návrat pana kardinála Josefa Berana z Říma do jeho katedrály v Praze, kde si vždy přál spočinout. Dílo se zdařilo a provázely ho doteky nebe. Pán Bůh se stará. To je na životě nejkrásnější, že už tady na zemi zažíváme, že nás Pán Bůh miluje, že chce, abychom byli tvořiví, abychom nezaháleli, ale nemysleli si, že je vše jen v našich rukou.
Přiblížíte nám poslední chvíle pana kardinála?
Po třech dnech, kdy se vrátil domů po 24 dnech hospitalizace a několika operacích, kdy otec Dominik děkoval všem, kdo se modlili za jeho uzdravení a byl vděčný Panně Marii Pompejské a radoval se z uzdravování, které si pochvaloval po mnoha stránkách a které i potvrzoval ošetřující lékař, že v krvi jsou výsledky zdravého člověka, se mu opět v sobotu 1. listopadu v podvečer slavnosti Všech svatých znovu vrátilo krvácení. Nezbývalo nic jiného než se vrátit do nemocnice. V sanitě se mě otec Dominik ptal „To si mě tam asi nechají, že?“ Už to znal z prvního příjmu do nemocnice. Sklonila jsem hlavu a souhlasila. A jako by nás oba utěšoval, hlasitě řekl: „Jsme v rukou Božích.“ A to byla jeho poslední souvislá věta, kterou jsem slyšela. Pak už mlčel a zadíval se do daleka, někde za sanitu, a to jsem až po několika dnech pochopila, jakou to má souvislost. Doma jsme mluvili o horizontu, byl nadšený z toho tématu. Na iDnes najdete blog „Chybí nám horizont!“ Totiž absolutní horizont je Ten, který jest. Když se zadíváme na viditelný horizont, tak za ním je ten neviditelný, absolutní. A na to asi otec Dominik myslel. Byl soustředěný, vážný a připravený na poslední cestu, křížovou cestu s Pánem Ježíšem, kterou absolutně přijal a bojoval o život, aby boj odevzdal Pánu Ježíši. Hned po urgentním příjmu, kdy jsme se ani nemohli rozloučit, byl operován a pak už do konce zůstal v umělém spánku. Snad neměl bolesti. Druhý den, v neděli 2. listopadu jsem byla u něj, měl pěsti zaťaté, jako když doma bojoval u stolu a rmoutily jej nepravosti, kterých se v posledních dobách dělo hodně. Pomalu jsem mu dlaň rozevřela a hned mi ruku stiskl. Pochopila jsem, že je to vědomé rozloučení, rozdával sílu.
Tehdy přicházely zprávy z celého světa, jak se lidé za pana kardinála modlí. Americká komunita, komunita z Fatimy, z Austrálie. Lékař, který pana kardinála operoval, mu řekl, že se nemoc prohloubila hlavně kvůli stresům, které pan kardinál musel prožívat. Otec Dominik ale uměl své bolesti skrývat. Měl před sebou důležitá setkání, která nechtěl vynechat. Čekala ho také cesta do Polska, kde měl zastupovat Svatého otce v Gdaňsku. Ještě 5. října večer mi diktoval úpravy homilie, aby vše bylo v pořádku. Nakonec byla toho 14. října čtena při bohoslužbě a otec Dominik to sledoval v mobilu, byl rád, že jeho slova lidé slyší a také z toho, jak se celá katedrála v Gdaňsku za něj modlila.
Nemoc měla dvě etapy. Byla od začátku hrozným překvapením a když se otec Dominik ocitl v nemocnici, hned se rozletěla vlna solidarity přes celou zem a mnoho, velmi mnoho lidí se modlilo za jeho uzdravení. Síla sjednocení takového množství lidí nenechala na sebe dlouho čekat. Ošetřování bylo náročné, ale konečná operace před propuštěním domů byla úspěšná, bylo to o svátku sv. Jana Pavla II., kterému otec Dominik také tolik děkoval. Modlíme se stále k Panně Marii Pompejské, kterou nově obdivoval v knize Bartolo Longa. Byl nesmírně vděčný. Dlouhodobě bolavá kolena se uzdravila. Po propuštění domů říkal: „Musím cvičit, kolena mě už nebolí.“ Byl nadšený, že se uzdravuje a také z toho, že se tolik lidí za něho modlí. Pán mu dal poznat tu milost uzdravení a vyslyšení tolika proseb. A potom, po třech dnech, jako když Petr potkává Pána Ježíše před branami Říma a ptá se ho: „Quo vadis, Domine?“, pak pochopí a vrací se do Říma, kde následuje Krista, otec Dominik začíná bolestné triduum vlastní křížové cesty, kterou tam někde v sanitce zcela přijal a spojuje se s obětí Pána Ježíše za nás za všechny, k uzdravení všech, celé bolavé společnosti. Takto to vnímám. Protože i ti, kteří byli k otci Dominiku kritičtí, se modlili za jeho uzdravení. A uzdravení je i pro ty, kteří se za to modlí.
Sledovali jsme taky všechny ty události kolem atentátu na Charlieho Kirka, za kterého pan kardinál sloužil mši svatou. V těch událostech viděl počátek proměny společnosti, která to tolik potřebuje. A to je to hledání horizontu, smyslu a naplnění života. Nejprve byl za tu mši v televizi kritizován. Ale už jsme viděli, že se ve světě něco mění, že v lidech je síla žít v pravdě a nepodlehnout svodům, které člověka zrazují ze správné cesty.
Byla jste u otce kardinála do posledních chvil. Hodně lidí má právě z toho strach. Bojí se, nechtějí se se smrtí vůbec spojovat. Nejsou schopni být dokonce ani u svých nejbližších do jejich konce. Jak byste lidi povzbudila, aby se toho nebáli, aby byli schopni být oporou svých blízkých v odcházení?
Vezmu to z druhého konce. Co je to strach? To je úplně něco jiného než bázeň. Strach je největší zbraň našeho nepřítele, ďábla. Chvíle odcházení jsou tak důležité. I pro život toho, kdo umírajícího doprovází. Nesmrtelná duše z těla odchází a my ji můžeme doprovázet. Můžeme zemřelé doprovázet i v těchto listopadových, dušičkových dnech do svobodného, plného života. Strach se musí člověk naučit překonávat. Nemusí to být hned. Velikost Boží lásky, která nás vykoupila na kříži, aby nás zbavila tohoto strachu, nás vede. Přiznávám, že já to vědomí už znám. Nejsilnější zbraň našeho nepřítele nejsou kanóny, nejsou to prostředky, které týrají tělo, ale je to strach v jeho boji o naši duši. Ale člověk se může naučit bojovat se strachem. Když máme někoho rádi, tak se přece nezalekneme kamínku, který nás tlačí v botě. Člověk, kterého miluji, odchází a nemá jinou šanci, on je už bezmocný. A já ho přece nemohu v této nejdůležitější chvíli života opustit. Jestli já se bojím, pak je to můj problém. Já to musím překonat, protože láska, která by nás měla pojit, je přece silnější, protože spočívá v Bohu.
Co myslíte, že bychom si měli ze života kardinála Dominika odnést?
Správně říkáte odnést, protože on se rozdával do poslední kapky krve. Jednak jeho radost z uzdravení a vědomí, že celý svět se spojil v jedné modlitbě, by pro nás měla být vodítkem. Měli bychom si tedy odnést radost ze života, pravdu, statečnost, vytrvalost v dobrém, laskavost, vlídnost, pokoru, soucit. A také schopnost přijetí kříže s pokorou a vytrvalostí. Myslím, že by si přál, abychom si odnášeli sílu, kterou rozdával. A v konci, v jeho tichém odchodu vidím i Beránka (Iz 53), který nehlesne a jde pokorně na popravu. Otec Dominik se nám rozdal.
Jeden vzácný muž nazval ve své kondolenci otce Dominika apoštolem pravého lidství.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme!