Reportáž
Na Valašsku, u paty Vizovických vrchů se podél říčky Senice rozprostírá dědina, kde na počátku 20. století většinu zástavby tvořily tzv. dřevěnice. Ve Francově Lhotě si první zděný dům postavili manželé Trochtovi a tam se jim 26. března 1905 narodil syn Štěpán, načež byl pokřtěn v místním kostele sv. Štěpána Uherského. Právě do tohoto kostela – prý jediného toho jména u nás – jsme v neděli 7. dubna zavítali, abychom se připojili k slavnosti na počest nejváženějšího rodáka kardinála Štěpána Trochty, jenž před padesáti lety zemřel.
Nebe se vybralo do modra, a tak nic nehatilo sváteční dojem z chrámu zaplaveného květy a Božím lidem. První, čeho si příchozí všimne u vchodu, je pamětní deska s tváří salesiána Trochty, naproti níž visí obraz sv. Jana Boska, zakladatele salesiánů. Zanedlouho portálem vešel průvod, na jehož konci kráčel vzácný host – arcibiskup Josef Nuzík, doprovázen jedenácti koncelebrujícími, mj. P. Martinem Hobzou, provinciálem salesiánů.
V kázání arcibiskup Josef vyzdvihl předně evangelistova slova: „Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč.“ (Jan 20,30) Tato věta platí i pro nás, jelikož také my jsme učedníci: ony zázraky se dějí i v našich životech a nemusí jít o nenadálá uzdravení. Otec Josef to rozvinul slovy z prvního čtení: „Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši.“ (Sk 4,32) – Jednota panující v rodině, diecézi nebo obci je zázrakem a Bůh ho umí konat i dnes.
Pokračoval slovy druhého čtení: „Láska k Bohu záleží právě v tom, že zachováváme jeho přikázání. Jeho přikázání nejsou těžká […]“ (1 Jan 5,3) Pravil, že v synodálním procesu zaznívaly požadavky na přizpůsobení přikázání dnešní době: vyvolává to absence lásky – kdyby nám nechyběla, přikázání by nám nepřipadala těžká. Homilie se potom zaměřila na pojem vítězství, obsažený ve druhém čtení: Boží slovo, jakož i příklad života Štěpána Trochty nás učí, co je skutečné vítězství. „Někdy je vítězstvím, že člověk prohraje v očích světa – ale před Bohem zvítězil.“ Trochta totiž musel snést utrpení a ponižování za režimu nacistického i komunistického. Otec Josef popsal Božího vítěze: „Člověk je šťastný a silný, i když viděno objektivně a vnějším způsobem by měl být zdrcený a smutný.“
Kázání se pak dotklo evangelního příběhu apoštola Tomáše – není pro nás špatným příkladem. „Kdosi pěkně napsal, že Tomáš chtěl od Ježíše trochu víc,“ zaznělo. Otec Josef poté mluvil o bázni, kterou pociťujeme před Božími plány a kterou znal rovněž kardinál Trochta: Co? Já ogara z Valašska mám dělat takovou službu? – tak nějak vypadala jeho reakce na jmenování biskupem. Byl totiž člověkem pokorným, který si svou lidskou křehkost ohmatal zvláště v Mathausenu, kde dřel v kamenolomu. I silní muži tu práci nepřežili déle než šest měsíců, on vydržel skoro rok a takto vzpomínal: „Byl jsem tak udřený a vyčerpaný, že kdyby se mne někdo zeptal: Jak se jmenuješ, tak bych ani nevěděl, jak odpovědět.“ „K životnímu příběhu patří i to, že řeknu: Jsem na dně,“ glosoval to arcibiskup.
V rámci přímluv zazněla krom jiného prosba za blahořečení Štěpána Trochty. Před požehnáním – stejně jako na počátku mše – byl otec Josef zástupci farnosti obdarován, obdržel kytici, knihu a jiné pozornosti.
K ambonu pak přistoupil Lubomír Gajdušek a sdělil přítomným, že v souvislosti s organizací slavnosti vyplynula snaha opět nastolit otázku Trochtovy beatifikace. S dalšími – mj. s administrátorem farnosti Stanislavem Zatloukalem – se tedy rozhodli poslat litoměřickému biskupovi Stanislavu Přibylovi dopis, v němž vyjadřují vůli obnovit beatifikační proces, který byl podle všeho zahájen roku 2008 sběrem dokumentů. V dopise se připomínají slova sv. Jana Pavla II. nad Trochtovou rakví, v nichž ho označil za „mučedníka dnešní doby“. „Profesor Halík v jedné ze svých knih uvádí, že Hospodin si někdy žárlivě střeží anonymitu některých svých světců. Domníváme se, že v případě kardinála Trochty by z té své žárlivosti mohl poněkud slevit,“ uzavřel řeč Gajdušek a informoval, že před kostelem se lze podpisem k podnětu připojit.
Arcibiskup Nuzík pochválil místní úctu ke kardinálu Trochtovi a vyzval farníky, aby jej prosili o přímluvu: „Až vám bude ouvej, máte tu Štěpána.“ A pravil, že je důležité vnímat příběhy, jako je ten Trochtův: Myslíme si, že se nic neděje a že se něco děje jen na webu a na sítích; tak to ale není, důležité věci zachytí jen srdce.
Po Te Deum a požehnání se celé shromáždění věřících odebralo k obědu do kulturního domu, kde už vyhrávala cimbálová muzika Klobučánek; nechyběla pálenka ani frgály. K sešlosti promluvila činorodá obyvatelka Francovy Lhoty paní Pavlína Žídková a líčila vřelý vztah Trochty k otčině: „Na svoje krajany nikdy nezapomněl. […] Stejně tak nezapomněl na svůj rodný valašský kraj a rád sem jezdíval, ač bohužel ne tak často, jak si přál.“ V místním kostele byl Štěpán nejen pokřtěn, ale též v něm sloužil svou první mši svatou. Francovu Lhotu naposledy navštívil v roce 1973, kdy posvětil dva nové zvony a poprosil, aby zazvonily, až zemře; to se v roce následujícím naplnilo. „U nás na kardinála Trochtu držíme, nikdy na něho nezapomeneme. Svým životem, svými myšlenkami je velkým příkladem a pro nás všechny životním vzorem,“ dodala.
Pozoruhodné vzpomínky na oslavence si přítomní vyslechli z úst 99letého kněze a salesiána Jana Vývody. Následující příhodou například s úsměvem dokumentoval Trochtovu schopnost vidět do srdce člověka: „Při večerní procházce do něho jedna paní vrazila a říkala: ‚Vy jste doktor Trochta?‘ On říkal: ‚Ano.‘ – ‚Ten člověk, s kterým bydlíte na pokoji, to je fízlák!‘ On jí poděkoval a říkal: ‚Já už to vím.‘ Takže – ho nikdo nepřevezl.“ „To byl vynalézavý člověk, a velice laskavý, vlídný. Prostě nikdy ze sebe nic nedělal. Chodil nejraději v takové placaté čepici a v civilu,“ pověděl Vývoda o Trochtově povaze a k velikým strastem, které ho potkaly, řekl: „On si užil svoje, a přitom neztrácel humor a dovedl asi i těm rošťákům odpustit.“
Mikrofon vzal do ruky také arcibiskup Josef Nuzík a sdělil „na cestu“ ještě jednu myšlenku pro sváteční odpoledne: „Častokrát říkáme, že čas běží, že letí, utíká. Svatý otec František v encyklice Fratelli tutti říká, že život není jenom časem, který plyne, ale život je časem pro setkání.“ Děti mu pak přinesly další dar – pecen upečený ze zrn vypěstovaných na poli, které patřilo Štěpánovým rodičům a kde také on jako chlapec pracoval.
Přemáhejte zlo dobrem. Trochtův životaběh
Přišel na svět 26. března léta Páně 1905 do rodiny rolníka; byl prvním ze tří sourozenců. Když měl osm roků, jeho otec zemřel, takže musel zastat mnoho práce, aby se chudá rodina udržela: pásl krávy, vozil hnůj na pole, oral, kácel stromy nebo třeba chystal dřevo na zimu.
Stár 12 let odešel na Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži, avšak musel později studium přerušit, poněvadž mu onemocněla matka a potřebovala pomoc s prací v hospodářství. Roku 1923 odjel do Itálie a vstoupil k salesiánům Dona Boska; 1932 byl v Turíně vysvěcen na kněze. S Ignácem Stuchlým pak budovali ve Fryštáku první český řeholní dům salesiánů.
Protože jeho nadání a životní síly patřily mládeži, kardinál Kašpar jej roku 1938 jmenoval duchovním rádcem celé mládežnické organizace Junáka a Trochta pronesl přednášku na valném sněmu Junáka v lednu 1939. Z toho důvodu se po okupaci ocitl v hledáčku Gestapa, které ho roku 1942, den po atentátu na Heydricha, zatklo a krutě vyslýchalo. Byl vězněn v Terezíně, pak ve vyhlazovacím táboře Mathausen. Tam byl zařazen do skupiny pracující v kamenolomu; dozorce se ho dvakrát pokusil zabít. Když Mathausen po více než dvou letech opouštěl, vážil Trochta 46 kg. Následně ho drželi v Dachau, kde jej zastihli američtí osvoboditelé.
Roku 1947 byl jmenován litoměřickým biskupem, s čímž byla spojena starost o diecézi čelící problémům v souvislosti s odsunem Němců. Přišel komunistický puč a roku 1949 papež Pius XII. exkomunikoval všechny členy komunistických stran; posléze režim v Československu internoval biskupy v jejich rezidencích. Jak svědčí Trochtův text z roku 1950 nadepsaný „Když mne pronásledovali, budou pronásledovat i Vás,“ marxistická ideologie se hluboce protivila jeho svědomí a byl ochoten pro své přesvědčení trpět; přesto doufal, že je možné zajistit křesťanům v Československu normální náboženský život smírnou cestou. Proto roku 1951 – vedle dalších pěti biskupů – složil slib věrnosti republice. Poněvadž byl kvůli tomu podroben kritice ze strany bojovníků proti režimu, roku 1952 předal řízení diecéze generálnímu vikáři.
V roce následujícím ho zatkla Státní bezpečnost, načež byl vyslýchán, účelově obviněn z velezrady a vyzvědačství a roku 1954 postaven před soud: prokurátor navrhoval trest smrti, Trochta vyvázl s 25 lety. Prošel různými žaláři; amnestie roku 1960 ho zastihla ve Valdicích. Leč ke kněžské službě se vrátit nesměl, pročež vykonával dělnické profese. Až po infarktu roku 1962 mu byl přiznán důchod a žil pak v péči řádových sester.
Když nastalo uvolnění poměrů, požádal Trochta o rehabilitaci, které se mu dostalo, a mohl se tedy vrátit do své diecéze coby její pastýř; v roce 1969 ho pak papež Pavel VI. jmenoval kardinálem „in pectore“ čili tajně. Jmenování bylo zveřejněno roku 1973, čímž Trochta opět upadl v nemilost státních orgánů. 5. dubna 1974 kardinál Štěpán Trochta, oslabený nedávnou operací, jednal se severočeským církevním tajemníkem, od něhož byl vystaven vulgárnímu a bezohlednému chování. Den nato byl bezvládný Trochta nalezen ve svém loži; zemřel téhož dne v nemocnici.
Překvapivě výstižně Štěpána Trochtu zachytili pozorovatelé jemu nepřátelští, a sice agenti StB – zde citace ze svazku „Kabát“: „Trochta je velkorysý, nerad se zabývá detaily – rád organizoval velké stavby – shánel peníze. Dovede psychologicky jednat s lidmi… Trochta je v jednání velmi pozorný a sleduje každé slovo protějšku, než vyjádří nějaký názor na zásadní věc, důkladně si vše promyslí.“
Trochtovo srdce patřilo mládeži, o čemž svědčí např. skautská lilie v jeho biskupském znaku, jakož i vzpomínka Miroslava „Mývala“ Obermana: „Štěpánův vztah ke skautingu naprosto nebyl formální… To nebyl žádný vyprahlý patron, se stále zdviženým prstem, to byl člověk plný šťávy, který rozuměl životu a uměl se z něj těšit. A ty, kteří jej znali jen z oficiálních vystoupení, by překvapilo, jaký měl smysl pro vyslovené klukoviny…“
Vzdor nezáviděníhodným životním okolnostem byl Štěpán Trochta člověkem v podstatě veselým, což se zakládalo na víře v Krista, jak je zřejmé z jeho slov: „Katolicismus je náboženstvím ustavičné naděje, účelného podnikání, zdravého optimismu a pravé radosti. Katolík má šířit tento zdravý optimismus všude kolem sebe, má nakazit celé své okolí duchem Kristovy radosti.“
Galerie
