Když jsem viděl záběry z Oválné pracovny, na nichž skupina pastorů pokládáním rukou a modlitbou vyprošuje Boží požehnání pro Donalda Trumpa a americké vojáky, nepovažoval jsem za hlavní problém samotnou modlitbu.
Křesťanská tradice odedávna zná modlitbu za ty, kdo vládnou, i za ty, kdo nesou odpovědnost za obranu země. Modlit se za politiky, za mír, za vlast či za vojáky není nic neobvyklého.
I na Slovensku máme ordinariát ozbrojených sil, který se stará o duchovní potřeby těch, kteří nasazují své životy při obraně vlasti a veřejného pořádku.
Evangelium není nástrojem moci, ale jejím kritickým měřítkem
Problém však vzniká tehdy, když se náboženský jazyk stává nástrojem legitimizace konkrétní politické moci nebo vojenského projektu.
Křesťanská modlitba nesmí sloužit k tomu, aby vyvolávala dojem, že konkrétní prezident, konkrétní politický projekt nebo konkrétní vojenská strategie mají automaticky Boží potvrzení a schválení. Evangelium přece není nástrojem moci. Je naopak jejím kritickým měřítkem. Relativizuje každou politickou moc, protože jediným Pánem dějin je Bůh.
Tuto pravdu výstižně ukazuje evangelijní obraz Ježíše před Pilátem. Když Pilát připomíná Ježíši svou moc, Ježíš mu odpovídá: „Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry.“
Na jedné straně Ježíš potvrzuje, že každá lidská společnost potřebuje autoritu, která by ji řídila. Je Bohem chtěná a pro člověka nezbytná. Je nezbytná pro jednotu občanské společnosti. Jejím úkolem je zajišťovat společné dobro (srov. KKC 1898).
To však není legitimizace svévolné samovlády, ale připomenutí odpovědnosti. Politická moc není nikdy absolutní. Vždy je postavena před soud pravdy, spravedlnosti a samotného Boha.
Kritika politika neznamená, že máme podporovat jeho politického protivníka. Svým hlasem ve volbách se podílíme na moci i odpovědnosti. Tu svěřujeme konkrétním politikům ve volbách, když jim dáme svůj hlas. Máme však právo i povinnost je také kritizovat, zejména ty, které volíme.
Současný politický svět má podle papeže Františka tendenci rozdělovat se na dva tábory (světové názory): liberální a populistický.
Zatímco první z nich má tendenci zdůrazňovat práva jednotlivců a vytvářet tak roztříštěnou společnost bez společného projektu, druhý využívá frustraci z této rozpadající se společnosti a využívá ji k dosažení svých cílů a cílů různých zájmových skupin.
Jeden i druhý tábor prohlašuje ten druhý za zlo, před nímž se nabízí jako zachránce. Pouze kritické rozlišování, trpělivý dialog, úcta ke každému člověku, zejména k těm nejzranitelnějším, zaměření pozornosti na společné dobro a hledání toho, co vytváří sounáležitost, nás může z této krize vyvést. Jinak bude narůstat agresivita, nepřátelství a zneužívání moci.
I křesťané, kteří se často cítí v defenzivě tváří v tvář sekulárnímu světu, si musí dávat pozor, aby nepodlehli politickým nabídkám, které nejsou tak křesťanské, jak se často prezentují.
To, že někdo drží Bibli v ruce nebo se obklopuje duchovními, ještě zdaleka neznamená, že má evangelický postoj. Evangelium dává jasná kritéria pro rozlišování: pravdu, spravedlnost, pokoru, službu, ochranu lidské důstojnosti, solidaritu se slabými a schopnost sebekritiky.
Když se náboženský jazyk používá k posílení politické identity, k mobilizaci emocí nebo k vytváření dojmu, že určitý vůdce má zvláštní Boží mandát, křesťanství se začíná měnit v ideologii.
S takovými pokušeními máme historickou zkušenost. Připomínám gnosticism, tedy duchovní a politické tendence, které slibují spásu v dějinách prostřednictvím určitého projektu, hnutí nebo vůdce.
Takové mesiášství se opakovaně vracelo i v moderních dějinách. Jejich společným znakem je, že namísto obrácení člověka, služby pravdě a věčné spáse mimo dějiny nabízejí pozemskou spásu v historických okamžicích prostřednictvím politické moci.
Trumpovo náboženské zázemí
Donald Trump se dnes nehlásí ke křesťanství v jeho tradičním pojetí. Jeho náboženské zázemí sice má kořeny v presbyteriánství, ale mnohem důležitější než samotná církevní příslušnost pro něj byl vliv reverenda Normana Vincenta Peala, autora známé knihy The Power of Positive Thinking.
Peale byl pro Trumpa významným mentorem. Naučil ho soustředit se na pozitivní myšlenky, odmítat negativitu a udržovat víru v sebe sama. Trump sám tuto filozofii opakovaně označoval za klíčovou při překonávání podnikatelských neúspěchů. V jeho případě však nejde o klasickou křesťanskou spiritualitu, ale spíše o psychologickou filozofii úspěchu.
To je zásadní rozdíl. Křesťanská spiritualita nestojí na víře v sebe sama, ale na víře v Ježíše Krista, na jeho následování, na obrácení, sebezapření, pokání, pokoře.
Pealovo „pozitivní myšlení“ klade důraz na člověka samotného, nikoli na Boha, nikoli na Krista. Celá jeho logika spočívá v přesvědčení, že způsob, jakým člověk myslí, určuje způsob, jakým žije, a že pozitivní víra v sebe sama je podmínkou úspěchu. Z toho pak přirozeně vyplývá i neschopnost snášet kritiku nebo být sebekritický.
Pokud si člověk neustále pěstuje obraz vlastní neomylnosti a úspěšnosti, nejenže ho každá negativní poznámka může mimořádně rozčílit, ale jeho jednání může být i pořádně nebezpečné, zejména pokud jde o člověka, který řídí jednu z nejmocnějších zemí světa.
Evangelium prosperity jako pseudokřesťanství
Další výraznou linií v Trumpově náboženském zázemí je prostředí takzvaného „evangelia prosperity“. Tento proud, často nazývaný také evangelium zdraví a bohatství, učí, že Bůh chce, aby věřící byli úspěšní, zdraví, bohatí a vlivní.
Prosperita v čistě pozemském smyslu je v něm chápána jako znamení Božího požehnání. Pokud věříš, pokud dostatečně „vyznáváš víru“, pokud dáš finanční dary, Bůh ti podle této logiky splní tvá přání. O věčném spasení se zde nemluví, mluví se o pozemské prosperitě.
To je však falešné evangelium. Redukuje víru na nástroj pozemského osobního úspěchu. Téměř úplně opomíjí realitu oběti, utrpení, hříchu, pokání, odpuštění, kříže a věčného spasení. Nezdůrazňuje obrácení ani vnitřní proměnu člověka. Místo toho učí, že Bůh má naplňovat naše představy a touhy.
Není náhodou, že již při Trumpově první inauguraci byla jednou z modlících se duchovních Paula Whiteová, televizní evangelistka a výrazná představitelka hnutí zdraví, bohatství a prosperity.
Zde se velmi jasně ukazuje spojení mezi Pealovým pozitivním myšlením a evangeliem prosperity: víra se mění v psychologicko-náboženský mechanismus, kterým člověk aktivuje úspěch. Jde spíše o určitý druh motivačního úsilí o osobní rozvoj, kladoucího důraz na pozitivní myšlení.
Evangelium nabízí něco mnohem většího. Kristus nepřišel slibovat pozemské bohatství a společenské vítězství. Přišel volat k obrácení, k nesení kříže, ke službě a lásce až k oběti. Není divu, že se tito kazatelé často odvolávají spíše na starozákonní texty. Tyto texty je však třeba interpretovat ve světle evangelia, ne naopak.
Trump jako „nový Kýros“
Důležitým prvkem nábožensko-politické podpory Donalda Trumpa je také obraz „nového Kýra“. Někteří američtí evangelikální vůdci, například Franklin Graham, přirovnávají Trumpa ke starověkému perskému králi Kýrovi Velikému. Tento příběh má v americkém evangelikálním prostředí silnou mobilizační sílu.
Kýros je ve Starém zákoně jedinečnou postavou. Byl pohanským perským vládcem, a přesto je v Izaiášovi označen jako Boží „pomazaný“, protože umožnil Židům návrat z babylonského zajetí.
Pro současné trumpovské evangelikály funguje tato analogie takto: Washington nebo liberální establishment představuje Babylon a Trump je Kýros, který má věřící vysvobodit z centralizující liberální hegemonie a vrátit jim jejich náboženské svobody.
V tomto rovnici se Trump nejeví jako svatý, ale jako zachránce, jehož využívá Boží prozřetelnost. A právě zde se objevuje velmi nebezpečný moment. Politický vůdce se začíná jevit jako osvoboditel, téměř mesiášská postava. Jeho osobní život, morální selhání či charakter přestávají být důležité, protože údajně plní vyšší historický úkol.
To je klasický příklad politického mesianismu. Každý politik dělá dobré i špatné věci. Mesianismus začíná v okamžiku, kdy začneme některé politické kroky považovat za záchranu křesťanství. Křesťanství se nejvíce rozšířilo právě v době politického pronásledování (díky své vnitřní síle), a nikoli díky nějakému politickému vůdci.
Křesťané by se měli každý den snažit o autentické následování Krista a neupírat zrak na politické vůdce jako na zachránce křesťanství.
Křesťanství odmítá představu, že spása může přijít z politiky. Žádný prezident není mesiáš. Žádný stát není Božím královstvím. Pokud se toto rozlišení ztratí, víra se velmi snadno stane ideologickým politickým nástrojem.
Křesťanství dospělo ke zdravé sekularizaci, když rozlišilo mezi sekulárním (pozemským) řádem a duchovním (transcendentním) řádem. Zatímco první z nich má za cíl společné dobro, druhý má za cíl věčné spasení člověka. Velkou výzvou současnosti je nyní hledat zdravý a vyvážený vztah mezi těmito dvěma řády, které mnozí mají tendenci radikálně oddělovat. K tomu se ale ještě vrátím níže.
Proč mnozí křesťané vidí v Trumpovi spasitele?
Pro část amerických evangelikálů není rozhodující, jaký je Trump jako člověk, ale jaká politická rozhodnutí činí. V jejich očích jde především o kulturní boj: o otázky potratů, náboženské svobody, identity, postavení křesťanů ve společnosti a odporu proti progresivní kulturní revoluci. V této logice může být i morálně problematický vůdce chápán jako nástroj Boží prozřetelnosti.
Zde však musím dodat něco podstatného. Pokud chceme poctivě porozumět fenoménu Trump, nestačí ho pouze odsoudit. Je třeba pochopit i to, na co reaguje. Trumpův vzestup by nebyl možný bez hluboké nedůvěry vůči liberálnímu establishmentu a bez zkušenosti mnoha lidí, že pod heslem pokroku se prosazují takové kulturní a právní změny, které se nejen odchylují od křesťanského pohledu na člověka, ale často si nárokují monopol na pravdu a morální nadřazenost.
Mnozí v něm proto vidí ochránce před skutečnými deformacemi současného Západu, zejména před excesy takzvané „left woke“ kultury, která má v mnoha ohledech velmi netolerantní, totalitní a gnostické tendence.
Aby nedošlo k nedorozumění. Moje kritika Trumpa neznamená obhajobu progresivismu. Naopak, jsem přesvědčen, že některé formy dnešního progresivismu často představují vážný problém. Stejně tak jsem však přesvědčen, že křesťanská kritická odpověď na progresivismus nemůže mít podobu pseudokřesťanského konzervativního mesianismu.
Již před lety jsem upozorňoval, že rozdělení světa na progresivisty a konzervativce je pro křesťana velmi nebezpečné, pokud je přijímáno nekriticky. Nejedná se totiž o slovník vlastní křesťanství. Je to jazyk politologie, ideologií a mocenského boje. Křesťan si musí dávat velký pozor, aby si spolu s tímto slovníkem neosvojil i zkreslené vidění světa.
V jistém smyslu lze říci, že křesťan je konzervativní, protože chrání pravdu, přirozený zákon, dědictví víry a kontinuitu. V jiném smyslu lze říci, že je progresivní, protože je povolán k obrácení, obnově, očištění života i společnosti, růstu v pravdě a lásce. Pokud však z těchto slov vytvoříme absolutní tábory, přijmeme cizí myšlení, které je do značné míry poznamenáno gnosticismem.
Gnosticism totiž rád rozděluje svět na osvícené a zaostalé, na vyvolené a reakcionáře, na ty, kteří údajně reprezentují dějiny (stojí na správné straně dějin), a na ty, kteří jim stojí v cestě.
Gilbert Keith Chesterton to vystihl brilantně. Napsal, že celý moderní svět se rozdělil na konzervativce a progresivisty. Agendou progresivistů je jít a dělat chyby. Agendou konzervativců je zabránit tomu, aby se tyto chyby napravily. Tato formulace je vtipná, ale velmi přesná.
Čistě konzervativní postoj má sklon věřit, že to, co bylo, bylo dobré a dobré to zůstane. Ale to je iluze.
Chesterton připomíná obraz bílého sloupu: pokud ho necháme tak, jak je, nestane se z něj zachovaný bílý sloup, ale brzy z něj bude sloup černý. Chceme-li, aby zůstal bílý, musíme ho znovu natřít. To znamená, že věrnost tradici není nehybnost, ale tvůrčí obnova.
Na druhé straně progresivismus často žije z iluze, že vše nové je automaticky lepší. Pokrok však přece nemůže znamenat pouze výměnu měřítka. Pokrok má smysl pouze tehdy, existuje-li nějaké objektivní dobro, ke kterému se přibližujeme. Změníme-li však samotné měřítko dobra, pak již nelze hovořit o pokroku, ale o posunu, ba často o úpadku maskovaném jako pokrok.
Progresivismus jako změna měřítka
A zde se dotýkáme jádra dnešního problému. Některé dnešní formy progresivismu (zejména v jeho naléhavých levicově woke tendencích) často neznamenají zlepšení věrnosti dobru, ale redefinici samotného dobra.
Nejde o to, aby se lépe chránila základní lidská práva, ale aby se měnila jejich podstata a aby se svévolně vyhlašovala stále nová a nová práva.
Nejde o to, aby se více chránilo manželství a jeho dostupnost pro všechny, ale aby se změnila samotná definice manželství. Nejde o to, abychom byli milosrdnější vůči hříšníkovi, ale abychom popřeli samotnou existenci hříchu.
Nejde o ochranu spravedlnosti, ale o novou koncepci spravedlnosti. Nejde o to, abychom byli tolerantnější vůči slabosti, ale abychom přestali rozlišovat mezi dobrem a zlem.
Když se jako „nové právo“ začne prosazovat právo na potrat nebo eutanázii, nejde o rozšíření ochrany lidské důstojnosti, ale o změnu samotného měřítka, podle kterého lidskou důstojnost posuzujeme. Když se manželství předefinuje jako svazek založený na jakémkoli pocitu, už nemluvíme o pokroku v ochraně manželství, ale o změně jeho podstaty.
Když se přestane mluvit o otci a matce a tyto pojmy se nahrazují novými technickými nebo ideologickými formulacemi, nejde o citlivější jazyk, ale o hluboký zásah do antropologie.
To vše vysvětluje, proč je Trumpova politika pro mnohé (nejen křesťany) přitažlivá.
Mnozí mají pocit, že současný progresivismus si nárokuje právo určovat nové normy, nová práva, nové antropologické standardy, moralizovat každého, kdo se nepodřídí, a že každého odpůrce velmi rychle označí za zpátečníka, reakcionáře nebo dokonce nepřítele lidstva. Tento pocit a frustrace z něj nejsou vymyšlené. Jsou reálné.
Křesťanský nacionalismus, který křesťanský není
Právě zde je však třeba říci i druhou polovinu pravdy. To, že progresivismus má gnostické rysy, ještě neznamená, že každá reakce proti němu je automaticky křesťanská. I radikalizovaný konzervatismus může podlehnout stejné nemoci: rozdělí svět na dobré a zlé, na zachraňované a nepřátele, na „náš lid“ a „Babylon“. Pak už nejsme v evangeliu, ale v zrcadlovém obrazu téže gnóze.
Na jedné straně stojí progresivní gnóze, která se tváří jako osvobození člověka od všech přirozených a morálních pout. Slibuje nový svět, v němž si člověk sám určuje pravdu, identitu, sexualitu, začátek i konec života. Tváří se tolerantně, ale vůči nesouhlasu bývá velmi netolerantní.
Na druhé straně může vzniknout konzervativní nebo nacionalistická gnóze, která zase slibuje spásu prostřednictvím silného vůdce, návratu pořádku, kulturní války a identity postavené proti nepříteli.
Obě jsou antikřesťanské. Obě uzavírají spásu do dějin a do politiky. Obě potřebují nepřítele. Obě slibují vykoupení prostřednictvím moci. A právě proto si křesťan nesmí nechat svou víru zmanipulovat ani do progresivismu, ani do pseudokřesťanského konzervatismu.
V Trumpově působení je nakonec přítomen i takzvaný „křesťanský nacionalismus“. Tento pojem uvádím v uvozovkách, protože ve skutečnosti není ani křesťanský, ani evangelický. Jeho kořeny sahají hluboko do historie americké kolonizace, kdy byly biblické texty používány k ospravedlnění bílé hegemonie, vytlačování původního indiánského obyvatelstva, otroctví a rasové segregace.
Dnes se tento proud obnovuje v kulturní podobě jako obrana práva a pořádku, ochrany křesťanské Ameriky, náboženské svobody a tradičních hodnot proti migraci, multikulturalismu, liberalismu a globalismu. V reakci na excesy progresivní kultury funguje taková rétorika velmi účinně. To ale ještě neznamená, že je křesťanská.
Tyto proudy využívají biblické příběhy, ale nejsou křesťanstvím. Popírají křesťanský universalismus spásy, rovnost všech ve stvoření i vykoupení, univerzálnost církve, v níž „není Žida ani Řeka“, a nakonec i základní principy katolické sociální nauky.
Evangelium nelze zúžit na identitu a obranu jednoho národa, jedné kultury nebo jednoho civilizačního bloku.
Víra a rozum se musí vzájemně korigovat
V této souvislosti považuji za důležité připomenout Ratzingerovu myšlenku o nutnosti vzájemného vztahu mezi vírou a rozumem (v dialogu s nedávno zesnulým filozofem Jürgenem Habermasem nazvaném Dialektika sekularizace).
Rozum bez etické korekce se může ztratit v technokracii, dehumanizaci či projektech ničivé jaderné moci. Není třeba a priori odmítat náboženství, které nabízí mnoho užitečných etických korekcí pro rozum.
Ale i náboženství potřebuje rozum jako korekci proti patologiím, jako jsou fanatismus, fundamentalismus, instrumentalizace a ideologizace náboženství. Víra a rozum se musí vzájemně korigovat, vést ve vzájemném dialogu po pozitivní cestě.
To je mimořádně aktuální i dnes. Náboženství má vnášet kritické světlo do politiky, ne se stát jejím reklamním servisem. A rozum má odhalovat, kde je víra zneužívána k mobilizaci moci. Křesťanství je náboženstvím vtělení a spásy, která přesahuje dějiny. Proto nemůže přijmout ani revoluční gnózi progresivismu, ani její zrcadlový obraz v konzervativním politickém mesianismu.
Kritéria rozlišování
Chceme-li tedy rozlišovat mezi autentickou obranou hodnot a jejich zneužíváním, nabízí se nám mnoho kritérií vycházejících ze samotného jádra evangelia, ale i ze samotného rozumu. Uveďme alespoň několik, zejména s ohledem na aktuální konkrétní politické nabídky „ochrany hodnot“.
Prvním kritériem je univerzálnost evangelia: křesťanství není ideologií národa ani národních skupin, ale obrací se ke každému člověku. Křesťanství se neuzavírá před částí světa, ale je posláno do světa jako světlo.
Druhým kritériem je ochrana slabých, nikoli pouze obrana identity. Třetím je pokora a sebekritika, nikoli kult osobnosti. Čtvrtým je pravda a spravedlnost, nikoli manipulace s náboženskými symboly. A konečně pátým je společné dobro, nikoli polarizace společnosti a podněcování nepřátelství.
Ale seznam by mohl pokračovat. Je na nás, abychom tato kritéria rozlišování pilně hledali v samotném evangeliu i ve správně používaném rozumu.
Donald Trump může dělat a jistě také dělá dobré věci. Nesmíme však nekriticky přehlížet, když dobré věci nedělá. To platí pro každého politika. Přes veškerou pochopitelnou kritiku jeho soupeřů musíme být velmi opatrní, abychom z křesťanství neudělali štít pro pseudokřesťanské ideologie, politický mesianismus a kult mocného vůdce.
Stejnou chybu již v minulosti udělalo mnoho křesťanů. Navíc je třeba říci, že podobné tendence a narativy vidíme i v současném Rusku.
Svatý Jan Zlatoústý připomíná, že někdy se při snaze zacelit trhlinu vytvoří ještě větší a při pokusu pozvednout to, co padlo, způsobíme ještě horší pád. Jinými slovy: lék může být horší než nemoc. Historie to zná velmi dobře.
Progresivismus představuje problém. Není však třeba nekriticky přijímat politické „obránce křesťanství a tradičních hodnot“ jako autentickou křesťanskou odpověď. Politik nemá být mesiášem. A víra nesmí sloužit jako volební štít.
R. D. Juraj Vittek je katolický kněz, farář v Bratislavě-Petržalce. Moderuje blog a televizní relaci vKontexte na TV LUX, vyučuje na Římskokatolické bohoslovecké fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě.
Zdroj: https://svetkrestanstva.postoj.sk
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
