Způsob podávání Těla Kristova je tak zaběhlý, že ani u nás ani v Itálii nikoho nenapadne, že by to mohlo být jinak. Rozhodně by neuškodilo nehledět jenom na kvantitu, tedy množství minut, které zabere rozdávání Těla Kristova. Zdá se mi, že je málo, když se dělá všechno jen pro to, aby svaté přijímání netrvalo dlouho. A zapomíná se na kvalitu, jakost, jakým způsobem prožít, že pod způsobou chleba přichází Pán Ježíš, můj Spasitel.
Své první větší kaplanské místo jsem dostal u pana faráře Františka Vavříčka, kněze, který měl vše promyšlené a nebál se novot, o čemž svědčí mimo jiné nový kostel v Senetářově a jedovnický oltář a také dodnes mimořádně živá místní farnost. Přesto nezavedl frontu před svatým přijímáním a Tělo Páně se podávalo po obvodu presbytáře. V Jedovnicích už samozřejmě nebyla mřížka, ale díky Ludvíku Kolkovi byly stupně mezi lodí a kněžištěm do půlkruhu. Lidé se postavili vedle sebe a kněz (někdy dva, každý na své polovině) jim rozdával Tělo Páně, přesně podle slov evangelia, jak je zapsal sv. Lukáš: „Blahoslavení služebníci, které pán při svém příchodu najde, jak bdí. Amen, pravím vám: Přepáše se, pozve je ke stolu, bude chodit od jednoho k druhému a obsluhovat je“ (12,37). Bylo to ještě za socialismu, kdy byly fronty všude, ale ne v jedovnickém kostele u svatého přijímání. Před svátky tam však bývaly fronty před zpovědnicemi a Bohu díky jsou tam i v jiných kostelích dodnes.
Toto se týká rozdavatelů, ale co věřící, kteří chtějí přijímat vkleče. Není jich moc, je to menšina, ale církev je přece pro všechny, jak zdůrazňoval papež František. Už při první pěší pouti do Říma v roce 2000 jsme na jihu Rakouska viděli vícekrát v presbytáři klekátko pokryté malým ubrusem. Až při mši svaté jsme pochopili, k čemu slouží. Svaté přijímání podávají dva a stojí tak, že před sebou mají to klekátko. Lidé přistupují také po dvou, někdo přijímá na ruku, někdo do úst. Podobně si někdo při přijímání klekne a jiný zůstane stát. Moc se nám to líbilo. Hlavně ta možnost svobodné volby a praktičnost.
Jak je to u nás? V Českém misálu je v článku 160 jasně napsáno: Potom kněz vezme paténu nebo ciborium a přistoupí k přijímajícím, kteří přicházejí obvykle průvodem. Není dovoleno, aby si věřící brali proměněný chléb a posvátný kalich sami, tím méně aby si je podávali mezi sebou z ruky do ruky. Věřící přijímají vkleče nebo vstoje, podle toho, jak to stanovila biskupská konference. Na můj dotaz mi přímo z liturgické komise sdělili, že ve věci podávání svátosti Eucharistie Česká biskupská konference nestanovila nic dalšího, takže platí to, co se píše přímo v misálu.
Proto jsem nabídl tuto možnost přijímat vkleče i svým farníkům a před oltář jsem pořídil vždy dvě čalouněná klekátka vedle sebe. Někteří sice namítali: „V okolí to tak nikde není.“ Naštěstí to většina farníků pochopila. Ve vší svobodě teď využívají všech možností, protože jsem jasně řekl, že rád podám každému ať na ruku nebo do úst, ať bude klečet nebo stát. A jsou i mladí, kteří přijímají do úst a vkleče. Ta dvě klekátka vedle sebe prostor prakticky nenaruší a lidé už nemusí hned uhnout, protože za nimi se tlačí další člověk, ale mohou v klidu Tělo Páně přijmout.
Když bylo dovoleno přijímat na ruku, bylo sice připomenuto, že mají kousek poodstoupit a pak sami přijmout, ale v praxi mají problém právě s tím, že na jejich místo už pospíchá ten druhý. Když však kněz jde – biblicky – od jednoho k druhému, tento problém nevznikne.
Je zajímavé, že při zavedení svatého přijímání na ruku u nás k tomu v katolicky ale také disidentsky laděném časopise Getsemany napsali, že to vše je krásné, ale chtělo by to, aby lidé stáli kolem oltáře vedle sebe. A přiznali (asi neradi), že když byly před koncilem mřížky, bylo to vlastně lepší. Navrhovali tenkrát půlkruh kolem oltáře, a já jsem si vděčně vzpomněl na P. Vavříčka v Jedovnicích.
I v Itálii jsem se díval na ty fronty a uvažoval, jestli by to šlo v řadě vedle sebe nebo u klekátek. Měl jsem dojem, že při dobré vůli všech stran a při větší úctě k tomu, co – či vlastně koho – přijímáme, by se to dalo řešit a většinou vyřešit. Každý z nás je poutníkem k věčnosti a před svatým přijímáním se máme soukromě modlit: Přijď ke mně Pane Ježíši a živ mě k životu věčnému. A k tomu by se jistě hodil ten klidnější způsob podávání Těla Kristova – v řadě vedle sebe. I když je pravda, že jsem se také setkal s námitkou: „Už jste starý, musíte se šetřit, a to chození od jednoho k druhému vás víc unavuje.“ Inu, kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody. A to platí i tady.
Závěrem ještě jednu maličkost. Jasně jsem řekl ministrantům, aby paténu drželi každému buď pod bradou, když přijímá do úst, anebo pod rukama, když přijímá na ně. I jim samozřejmě nechtěně může Tělo Páně vypadnout a paténa se i v tomto případě používá právě k jeho zachycení, aby nespadlo na zem.
Obrázek: redakce
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
