Primátor Berlína Kai Wegner (CDU) chce v německých školách výuku islámu, aby zabránil radikalizaci muslimů. Aneb když se problém řeší tím, že se posílí jeho přítomnost.
Některé politické nápady působí tak paradoxně, že se člověk musí ujistit, zda nejde o satiru. Tvrdí se, že cestou k omezení islamistické radikalizace je zavést nebo posílit výuku islámu ve školách. Jinými slovy: problém vznikl částečně proto, že Evropa nedokázala zvládnout důsledky masové migrace a paralelních komunit, a řešením má být další institucionalizace náboženství, jehož radikální interpretace představuje bezpečnostní riziko.
Člověk se musí ptát, zda Německo a některé další země ještě chápou, na čem evropská civilizace vyrostla. Evropa není kulturně neutrální prostor. Její právo, pojetí lidské důstojnosti, svobody i solidarity vyrůstaly po staletí z židovsko-křesťanské tradice. Pokud dnes politici jednají, jako by všechny náboženské a kulturní systémy byly z hlediska veřejného života zaměnitelné, popírají vlastní historické kořeny.
Jistě, bylo by nespravedlivé a špatné házet všechny muslimy do jednoho pytle s radikály! To však neznamená, že je státní podpora výuky islámu správným krokem. Stát má především zajistit bezpečnost, vyžadovat respekt k ústavnímu pořádku a podporovat integraci do společnosti založené na demokratických hodnotách. Integrace neznamená vytváření dalších oddělených identit, ale budování společného občanského prostoru.
Pokud někdo tvrdí, že mladé lidi ochrání před radikalizací právě školní výuka islámu, měl by také vysvětlit, proč se radikalizace objevuje v podobném rozsahu v muslimských komunitách a nikoli mezi příslušníky jiných náboženství. Skutečná prevence nespočívá v rozšiřování náboženské výuky, ale v důsledném prosazování zákonů, kontrole extremistických organizací, podpoře integrace a jasném požadavku, že pravidla demokratického státu mají přednost před jakoukoli náboženskou autoritou.
Slabinou podobných návrhů je navíc jejich symbolický rozměr. Evropa jako by ztratila poslední zbytky sebevědomí. Místo aby otevřeně hájila vlastní kulturní a duchovní dědictví, ustupuje představě, že každá tradice musí mít stejný prostor bez ohledu na její vztah k evropským hodnotám. To není projev tolerance, ale totální rezignace.
Skutečnou odpovědí na krizi identity není více progresivních experimentů, ale návrat k odpovědnosti a zdravému rozumu. Společnost, která si přestane vážit vlastní kultury a křesťanského dědictví, jen těžko přesvědčí nové příchozí, aby je respektovali také.
Katolické noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Katolické noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2202574896 / 2010 Děkujeme
